Kdo vlastně prohrál volby v USA?

Volby do sněmovny reprezentantů Kongresu a doplňovací volby do Senátu v USA skončily jásavým vítězstvím „opozičních“ demokratů. Výsledek není ani porážkou republikánů, ani vítězstvím demokratů. Opět prohráli američtí voliči.

Americká demokracie, resp. volební systém založený na monopolu dvou státostran, je založena tak, aby nebyla možnost skutečné volby. Vyberte si ze dvou možností „americké národní fronty“ a mažte zase domů. Nechcete Bushe a republikány? Tak volte demokraty. A až zjistíte, že se nic nezměnilo, volte zase republikány. Kdyby vás to přestalo bavit, zůstaňte doma. A že byste chtěli založit vlastní nezávislou stranu? Zkuste to. Takových už tu bylo.

Republikán John McCain v americké televizi řekl: „Šli jsme do Washingtonu změnit vládu, ale ona sama nás změnila. Je to pro nás ponaučení.“ Mezi řádky je toto poselství nesmírně výstižné. Jakékoli změna prostřednictvím amerických „voleb“ je vyloučena.

Že směna republikánů končí, mohlo být jasné již delší dobu. A to zejm. podle chování médií, které veřejné mínění v USA a tím i volební výsledek zásadně ovlivňují. Média udělaly z krveprolití a masakrů v Iráku volební téma č. 1. Cítily, že kdyby hrály falešnou hru ještě o trochu déle, vážně by si pošramotily svou zbývající důvěryhodnost u obyčejných lidí.

Demokraté nikdy jasně neřekli, že jsou proti válce v Iráku. Nikdy to jasně neřekla ani jejich budoucí kandidátka na prezidentku Hillary Clintonová, která se otevřené kritice masakrování v Iráku vyhýbala jako čert kříži. Slyšeli jsme jen líbivou kritiku vedení války, nikoli její odsouzení jako takové.

Demokraté mají nového lídra, dosavadní šéfku demokratické menšiny ve sněmovně reprezentantů, právničku Nancy Pelosi z Kalifornie. Paní Pelosi se objevuje v množství televizních rozhovorů a článcích v tisku a udává demokratický mainstream. Na webových stránkách AIPAC (proizraelská lobbystická organizace s rozhodujícím vlivem na americkou politiku) se o ní dočteme: „Vůdkyně Pelosi má skvělý záznam v podpoře americko-izraelských vztahů... a má úzké vztahy s proizraelskou komunitou v jejím státě, národně, i mezinárodně.“

Když minulý týden demokrat Jimmy Carter avizoval svou knihu s nádechem kritiky vůči politice Izraele, Nancy Pelosi vydala bleskově tiskové prohlášení, kde ho odsoudila za jeho „nevyvážené a neobjektivní“ názory. Nelíbil se ani název knihy “Palestine: Peace Not Apartheid.” Dodejme, že Pelosi je i s manželem katolička, nebo to alespoň uvádí.

A tak co se bude tedy dít? Americká brutální okupace Iráku bude pokračovat, možná bude odejito pár štábních velitelů mediálně příliš provázaných s Rumsfeldem a jeho jestřáby, možná proběhne jakési vyšetřování těch nejbrutálnějších masakrů provedených americkou armádou Vlk se nažere a koza zůstane celá. Bush dále dovládne své poslední volební období.

Představa či pocity, že výměnou republikánské většiny v Kongresu za demokratickou je americká administrativa jaksi „pročištěna“ a nyní se bude již vše ubírat lepším směrem, jsou zcela liché. Ti, jejichž podpora a držení v pozicích byla již neudržitelná, byli takticky vyměněni za (staro)nové.

Na vše uvedeném příkladě paní Pelosi vidíme, že americká politika se nezmění a ani nemůže změnit. USA budou nadále eskalovat napětí na Blízkém a Středním Východě, bezvýhradně podporovat agresivitu Izraele a své ekonomické zájmy spočívající zejm. v kontrole světových zdrojů.

Volby odehrávající se na poli „národní fronty“ republikánů a demokratů na tom nezmění vůbec nic. Voliči odvolili a odcházeli s falešným pocitem, že skutečně o něčem rozhodovali a „volili“ z podstaty tohoto slova. Jejich skutečná volba byla přitom omezena na jediné: zda půjdou volit nebo nikoliv. Ta svoboda jim ještě zbyla. Možnost volbami něco ovlivnit ztratili dávno.