O lidské dobrotě

Nosím tohle téma v sobě už nějakou dobu. Chtěl jsem o tom psát už dávno, jen nevím, jak. Vždycky, když se rozepíšu na takové vzletné téma, mám tendenci sklouznout do frázovitosti. Nebo do blbosti. Ve stylu proslovu při udílení filmových Oscarů. Znáte to? Herec nebo režisér dostane sošku a pustí ho k mikrofónu. A on pak promlouvá nějak takto: „Děkuji svým kolegům, že mi pomohli natočit tento film. Děkuji hercům, že to tak dobře zahráli. Děkuji svým rodičům, že mě vychovali. Děkuji svému řidiči, že mě vozil každý den na natáčení. Děkuji uklízečce, že utírala prach ve studiu. Bla bla bla.“ Tak takhle to nechci. Nicméně nějak se o tom napsat musí.

Totiž chci se dnes zmínit o lidské dobrotě. Existuje. Dokonce mám pocit, že úměrně s tím, jak svět blázní, něco v lidech zůstává a je lepší. Poznal jsem to na vlastní kůži mnohokrát.

Za tu dobu, co dělám Zvědavce, jsem poznal velké množství lidí. Jen málo z nich osobně, většinou jen přes obrazovku. Samozřejmě, potkal jsem i několik lidí vyloženě zlých, kteří chtěli ublížit. Ale za těch osm let, co patlám Zvědavce, jich bylo nesmírně málo. Na prstech jedné ruky by se dali spočítat.

Na druhé straně jsem potkal desítky lidí přátelských, vstřícných, ochotných pomoci, kteří to v žádném případě nedělali pro svůj prospěch. Vynořili se z hlubin digitálního světa, ohlásili se a nabídli pomoc. Někteří se ani nepředstavili a nečekali na poděkování. Nemluvím jen o finanční pomoci – i když ta je nejvíce vidět a nejvíce potřebná. Mluvím o lidské pomoci.

Za tu dobu na sebe vzala mnohou podobu. Když jsem před několika léty psal, že se chystám na návštěvu do Prahy a nemám kde bydlet, ozvali se mi lidé a nabídli ubytování. Zdarma nebo za směšnou cenu. Většinou šlo o lidí, kteří se netopili v penězích.

Občas mi přijde balíček – knížky. Tak mi například jeden člověk poslal zdarma od Solženicyna Dvě stě let pospolu.

Je tady pan Král, který píše články pro Zvědavce od roku 2004 a napsal už přes dvě stovky článků bez odměny. Když jsem několik dnů nemohl dodávat články sám, zaskočil mě a publikoval sem články, že jste to ani nepoznali.

Je tady pan Valtr z Edmontonu, který už léta a zadarmo moderuje diskuze. Bez jeho pomoci byste čekali podstatně déle, než by se vaše komentáře zde objevili.

Je tady Minda, na kterou si sice čtenáři tu a tam stěžují, ale bez její pomoci by dnes Zvědavec nebyl to, co je. Ta mi pomohla snad nejvíc ze všech. Nebudu ani vypisovat, co všechno pro Zvědavce udělala, protože byste tomu nevěřili.

A pak jsou tady další pomocníci.

Jednou jsem si povzdechl, že by Zvědavec potřeboval profesionálnější design a že nejsem šikovný grafik. Téměř okamžitě se ozval člověk a nabídl, že udělá nový design Zvědavce zdarma. Nakonec jsme se domluvili na určité částce, ale byl to pořád zlomek toho, co se normálně za takovou práci platí. Ostatně výsledek můžete vidět zde. Mluvím o Václavu Žďárkovi z firmy Vendys Grafik.

Když jsem si před dvěma měsíci postěžoval, že nestačím překládat, napsalo mi asi deset lidí, a nabídli pomoc. Většinou zdarma. Někteří z nich už překládají, díky jejich pomoci jste zde mohli číst dlouhé články, na jejichž překlad jsem si sám netroufal.

Nikdy nezapomenu na paní ze Slovenska, která poslední den v měsíci poslala 5000 Kč na provoz Zvědavce, aby se nemuselo zavírat, ačkoliv sama má plat 7500 Sk. Takový skutek vás ohromí, prostě na to nestačí jen poděkovat. Mělo by se udělat něco více, ale co? Jak vyjádřit svou vděčnost?

A pak přichází nemateriální pomoc. Dopisy. Některé jsou tak krásné, že při nich brečím. A zase nevím, jak reagovat. Když těm lidem napíšu, většinou se mi nepodaří vmáčknout do slov své poděkování tak, aby znělo stejně vřele, jako jejich dopis.

Některým z těch, co nabídli pomoc, jsem ublížil. Nikdy mě nepřestane trápit svědomí nad člověkem, který mi asi před rokem napsal, a nabídl mi, že mi pomůže s programováním. Že zkrátka mi bude dělat software a já se budu moci soustředit na publikační činnost. Tím mě trošku zaskočil, protože programování je můj koníček, při něm odpočívám. Konečně vždycky jsem byl a zůstanu jen programátorem. Neodmítl jsem ho přímo. Odmítl jsem ho nechtíc (skutečně nechtíc, nebyl v tom zlý úmysl) nešikovně formulovaným požadavkem a zřejmě jsem ho přitom urazil. Napsal jsem mu, že souhlasím, ale že budu po něm chtít podepsat non-disclosure agreement. Tj. smlouvu o udržení tajemství. Dělá se to na Západě běžně, programátor – analytik při nástupu do zaměstnání podepisuje, že nevynese žádný kód a žádné obchodní tajemství ven. Ale tím požadavkem jsem ho zřejmě natolik šokoval, že se dotyčný se už neozval. Pokud to teď čte, tak mu vzkazuji, že se mu omlouvám.

Poslední článek k řetězu vaši pomoci jsem přidal předevčírem. Napsal mi pan Jan Panoch z firmy Trustica s.r.o. Reagoval na článek ve Zvědavci o problému s mým hostingem – jak víte, blížíme se měsíčnímu limitu pro bandwith a není už kam se rozšířit. Další rozšíření by znamenalo dedikovaný server. Pan Panoch nabídl pomoc. Tedy nabídl bezplatné hostování Zvědavce na virtuálním dedikovaném serveru u firmy Trustica. Takovou nabídku nešlo odmítnout. A tak jsme poslední dva dny společně pracovali na novém serveru. No ano, Zvědavec se bude brzy stěhovat zpátky do Prahy. Jako lahůdku uvádím, že stejná firma také sponzoruje a hostuje Britské listy. Doufám, že jsem nevyzradil státní tajemství. :-)

Pan Panoch nesmírně obětavě pomáhá nastavit všech 150 milionů parametrů na novém serveru. Dokonce to dělá i v noci. Není výjimkou, že od něj dostanu email v osm večer torontského času. Tj. dvě hodiny po půlnoci pražského.

Abych to teď nějak uzavřel. Díky Zvědavci jsem hrozně bohatý. Ale moje bohatství není v penězích. Je v něčem subtilnějším a vzácnějším. A myslím, že to s lidmi není tak špatné. Že nezvlčili, nepropadli lhostejnosti. Že zkrátka dokud si lidi budou pomáhat, tak přežijeme. Jako rasa, jako národ, vůbec jako lidi.

Začali jsme příkladem z udílení filmových Oscarů a skončíme stejně. Děkuji svému psu, že neštěkal a nechal mě tento článek dopsat.