Putina se pokusili ve Finsku okrást

Většina lidí ke své škodě nezaregistrovala energetickou schůzku konanou minulý týden v Lahti ve Finsku. Bylo to velmi poučné zvlášť pro ty, které zajímá poslední vývoj ve válce o globální nerostné zdroje.

Oficiálním důvodem schůzky bylo nějak se dohodnout o tom poněkud nepříjemném tématu – o politice hospodaření s energií. Neoficiálním důvodem bylo vyvinout na ruského prezidenta takový tlak, aby se pro svou zemi vzdal kritického bohatství ve prospěch velkých, světových hráčů energetického kartelu. Připravována „Smlouva o energetice“ je navržena tak, aby svázala ruské zdroje s legislativními obligacemi, které ve svém celku slouží zájmům energetických gigantů. Smlouva se (svou podstatou) neliší od evropské Ústavy, jež byla minulý rok odmítnuta „poučenou“ evropskou veřejností, která ji prokoukla jako další past nastraženou velkými korporacemi za účelem zničení národní suverenity, ochrany přírody a občanských svobod. Oba dokumenty, smlouva o energetice i evropská ústava, usilují o stejný cíl: vytvořit legislativní rámec pro to, aby stále omezenější světové zdroje přešly do rukou malé skupinky obscénně bohatých západních plutokratů.

Západní elity vedou proti Putinovi intenzivní propagandistickou kampaň od doby, kdy znárodnil Jukos Oil a převedl ho pod Gazprom. Gazprom rychle roste a blíží se svou velikostí největším světovým naftařským koncernům, podaří se mu zřejmě zařadit se mezi ně v průběhu dekády.

Putinova snaha o znárodnění průmyslu byla doma přivítána se sympatiemi a povděkem (jeho osobní hodnocení je trvale nad 70 %) a značnou měrou se zasloužila o stabilizaci rublu a zvýšení životního standardu. Většina Rusů si ještě velmi dobře pamatuje deprimující státní experiment s otevřeným kapitalismem „svobodného trhu“ v devadesátých létech minulého století, kdy rubl propadl až na dno a ruské národní nerostné bohatství bylo (pod dohledem „západních poradců“) systematicky plundrováno za nečinného přihlížení permanentně opilého Jeltsina. Tzv. „oligarchie“, jak ji Rusové měli čest poznat, přispěla nezanedbatelnou měrou k propadu ruské ekonomiky a stejně tak ke ztrátě ruské prestiže coby světového hráče. Putinovi se podařilo obnovit národní hrdost, objevit novou prosperitu, rychle znovuvybudovat Rusko a zařadit ho mezi světové hráče. Bude-li cena za energii i nadále stoupat, a o tom není pochyb, stane se Rusko mocností schopnou důstojně obhájit svou pozici v průběhu 21. století.

Američtí politikové a korporace jsou znepokojeny meteorickou rychlostí ruského růstu a pracují na vytvoření strategií k podminování tohoto procesu. Konečným cílem by měla být integrace nesmírného ruského nerostného bohatství do globálního systému. Což je jen jinými slovy řečeno, že jim jde o přímou kontrolu nad ruskými zásobami nafty a plynu.

Vzhledem k tomu, že chtivost je nevyčerpatelná, není pravděpodobné, že by tahle válka v dohledné době skončila.

Putinovo jméno už dnes zaujímá prominentní místo v kartotéce nepřátel Ameriky, kde rovněž mají svůj záznam Ahmadinžad, Chavez, Morales, Castro, Kim Jung-Il, al Assad, Hanijeh a Muqtada al_Sadr. Každý, kdo se odváží bránit národní zájmy před všudepřítomným systémem globálního feudalismu, musí počítat s tím, že se dostane na mušku Washingtonu, a že bude démonizován americkými médií.

Energetická smlouva

Podle BBC by navrhovaná energetická smlouva vytvořila „obchodní společenství“, což by usnadnilo firmám investovat v ruském energetickém sektoru a využít ruské ropovody k exportu nafty a plynu, který v Rusku těží. Smlouva by rovněž pojistila, že Rusko by přistupovalo ke všem evropským zemím stejně, a položila by základy dlouhodobým obchodním vztahům.

Proč?

Proč by měl Putin dovolit zahraničním firmám, aby se podílely na ruském bohatství? Putin neřídí dobročinný spolek. Je očekáváno, že využije nerostného bohatství své země ke zlepšení života ruských lidí, což je přesně to, co dělá. Požadavky, aby jednal jinak vstupem do jakéhosi „obchodního společenství“ přímo porušují hlavní zásadu kapitalismu: právo na soukromé vlastnictví. Tohle je ruské bohatství. A nepatří do rukou široké rodiny zahraničních kořistnických korporací.

Schůzka ve Finsku nemá nic společného s nějakým principiálním uznáním kapitalismu nebo „fair hry“, či něčeho podobného, když už jsme u toho. Bylo to pouze a zase to stejné vyděračství a donucovací nátlak maskovaný za „multilaterální dohody“. Je to všechno bublina.

Putina kritizovali za to, že používá naftu a zemní plyn jako prostředek nátlaku vůči svým odpůrcům v Gruzii a na Ukrajině. Viceprezident Cheney to nazval „vyděračstvím“. Ve skutečnosti je to efektivní a mírový způsob, jak sdělit provokatérům, že někde existuje hranice něčí trpělivosti. Není moudré praštit do nosu někoho, kdo se stará, abyste měli v domě teplo a plnou nádrž.

Mimo to, Cheney je ten poslední, který by měl právo mluvit o „vyděračství v energetice“. Může snad někdo zapomenout na předražování, vyděračské a zločinné metody Enronu praktikované vůči Američanům, dojení desítek miliard dolarů z nich, zatímco Federální energetická komise (Federal Energy Commission, FEC) se tvářila, že nic nevidí? Nebo na ceny pohonných hmot vyšroubované ke stratosféře (což zajistilo naftařským gigantům bezprecedentní zisky), které mysticky a nepochopitelně spadly právě několik týdnů před volbami do kongresu a senátu?

Putin není tyran a strojené mediální útoky na něj jsou přinejmenším absurdní.

Je opravdu jen čirá náhoda, že americká loutka v Gruzii, Michal Saakašvili nechal zavřít čtyři ruské diplomaty, čímž podnítil vzteklou reakci z Moskvy, a že to vše se stalo jen několik týdnů poté, co se americké elity rozhodly ukázat Putinovi drápky? Nebo je opravdu tak nemožné si představit, že Bushova administrativa usiluje o vyvolání krize jen za účelem vyprovokování Ruska?

A co ta vražda novinářky Anny Politkovské?

Zdá se, že západní média už Putina usvědčila a to zcela bez jakýchkoliv důkazů. Při procházení 1400 článků napsaných na toto téma by jeden nutně musel nabýt přesvědčení, že byly nalezeny Putinovy zakrvácené otisky všude kolem mrtvé. Což je samozřejmě hloupost.

Podívejme se na tento absurdní kousek novinářské práce v New York Times, kde 22. října vyšel článek podepsaný Thomem Shankerem, a kde se uvádí: „Paní Politkovská kterou zavraždili způsobem, který naznačuje profesionály, se proslavila svými ostře kritickými články o válce v Čečensku a byla známá jako neúnavný kritik administrativy Vladimíra Putina.“

Hm. Vyvozujeme z toho, že ji Putin zabil!?

Pokud měl Putin prsty ve vraždě Politkovské, je vinen neodpustitelným zločinem a neexistuje pro něj obhajoba. Ale měl? Smrt novinářky v mnohém připomíná vraždu bývalého premiéra Rafika Hariri. Vyšetřování s podporou Američanů neobjevilo žádné důkazy o syrské účastí, ale tendenční způsob, jakým média referovala o případu, přinutil Sýrii stáhnout svá vojska z Libanonu. Což v vzápětí pěkně nahrálo Izraeli, pro jeho útok na Libanon jen o několik měsíců později.

Další náhoda?

Je smutné, že média nevěnovala stejný zájem, jako věnovala smrti Politkovské, 130 mrtvým novinářům, zabitým v Iráku. Při posledním zabití novináře v Iráku (šlo o smrt Terryho Lloyda) zněl pitevní nález jasně. Lloyd byl zabit nezákonně, když se dostal do palby amerických jednotek. Andrew Walker, tajemník zástupce úředního ohledávače mrtvol v Oxforshire řekl: „Po pečlivém projití všech důkazů mohu s klidnou mysli prohlásit, že pokud by k tomu zabití došlo na území, kde platí britské zákony, šlo by zcela jasně o zločinnou vraždu.“

„Vraždu?“

Jak je možné, že to ušlo pánům z EU? Nebo je jejich rozhořčení a pobouření stejně selektivní jako rozhořčení amerických médií, která volí své hrdiny a darebáky podle předpisu napsaného ve Washingtonu?

A co se týče náhlého zájmu EU a západního tisku o Putinovy ústupky demokracii v Rusku, neslyšíme od nich žádné podobné stížnosti na záplavu represivní legislativy schválené Georgem Bushem v USA včetně Patriot Act a zákona z roku 2006 o vojenských soudech (Military Commissions Act), který zrušil osm set let staré právo habeas corpus. Stejně tak EU neukázala nějaké zvláštní rozčarování z rozšiřování amerických gulagů jako je ten na Guantanamo a v Abu Graib, a které se šíří po světě jako zrnka psíku roznášená větrem. Ta falešné tvrzení o „proti demokratickém chování“ se omezují výhradně na nepřátelé Bushova týmu.

Putin je razantní nacionalista. Snaží se seč může, aby pozvedl ruskou životní úroveň, přičemž dělá nezbytné kompromisy s globálními energetickými giganty. Podle agentury Novosti řekl:

„Duma zkoumá návrhy zákonů zaměřené na zabezpečení zahraničních a jiných investic do ruské ekonomiky. Tyto zákony by měly garantovat práva vlastníků a minimalizovat okruh zájmů, při kterých nelze využít zahraničních investic.“

„Tyto vymezené oblasti se budou převážně týkat bezpečnosti a také největších a nejunikátnějších nalezišť ve světě a v Rusku. Taková náleziště lze spočítat na prstech jedné ruky. Zbytek bude zahraničnímu kapitálu přístupný.“

Putin otevírá ruský obchod a hledá cesty k uspokojení velkých naftařských korporací přičemž ale současně nezapomíná ani na nutnost růstu ruské ekonomiky. Věří, že vzájemná závislost posílí energetickou bezpečnost evropského kontinentu a vytvoří dobré podmínky pro navázání dalších přátelských styků.

Má pravdu, ale současně je až tragicky naivní. Všiml si vůbec, co se děje poslední dobou v Iráku?

Celá jedna civilizace prochází procesem drcení v suť, jen aby byla uspokojena chuť světa po naftě. Mohlo by Rusko takovému osudu uniknout?

Můžeme očekávat více násilí v Čečensku a Gruzii stejně jako nekončící proud nenávistných útoků proti Putinovi v západních médiích.

Putin povýšil v seznamu nepřátel Washingtonu. Stal se novým Hitlerem. Akorát jsme si toho dříve nevšimli.

Článek Putin Gets Mugged in Finland vyšel 22. listopadu na serveru informationclearinghouse.info.

Doplnění vydavatele

Sleduji Putina posledních pár roků a musím říct, že se mi tento politik líbí čím dál víc. Vážím si ho. Je to mimořádně schopný diplomat, inteligentní hráč a hlavně člověk, kterému jde o Rusko. Je (podobně jako Klaus) selháním systému. Neboť tento systém (hovořím o tzv. demokracii) je navržen a seštelován pečlivě tak, aby umožnil pouze grázlům ochotným škodit zájmům vlastního národa, proniknout na vedoucí pozice. Nikdo, kdo má rád svou zemi, nemůže dnes v tomto systému obstát.

Věřit v Boha, asi bych se za Putina modlil. Ale nevěřím. A tak mu aspoň tiše tleskám a přeji si, aby vydržel co nejdéle.