EU má brány široce otevřené

Každý, kdo pravidelně cestuje do zemí západní Evropy může být svědkem stále se zvyšujícího počtu imigrantů, převážně černé pleti. Odkud se berou, když EU oficiálně „přitvrzuje“ svou imigrační politiku? Pro některé šokující vysvětlení najdete níže.

Ochrana lidských práv je v některých otázkách v EU dovedena ad absurdum, např. velice široce pojatou úpravou slučování rodin imigrantů. Naopak jiná lidská práva, jako právo na svobodu projevu, jsou garantována jen je-li to pro režim EU příznivé.

Předpisy, které byly za poměrného ticha v EU implementovány před několika lety, jsou pro řadu zemí pohromou. Zatímco na Kanárských ostrovech a na italské Lampeduse zápasí pobřežní stráže se čluny tisíců imigrantů, další stovky tisíc přijíždějí zcela oficiálně a podle práva EU i legálně. Podle žargonu práva EU se přílivu imigrantů říká „slučování rodin“.

Pojem „rodina“ je přitom ve směrnicích 2003/86/EC a 2004/38/EC pojatý zcela velkoryse. Okruh „rodinných příslušníků“ není omezen jen na definici ve směrnici 2003/86/EC, ale zahrnuje i např. „registrovaného partnera“, resp. homosexuálního partnera podle směrnice 2004/38/EC.

Směrnicí 2004/38/EC je tedy popřena předchozí směrnice 2003/86/EC, která v preambuli udává jako cíl ochranu a sloučení rodiny, manželů a dětí. Evropské právo, vnucované všem členským zemím, zde zjevně postavilo na rovinu tradiční rodinu a homosexuální svazky.

Z celé směrnice 2003/86/EC je cítit zuřivá snaha přizpůsobit se cizím kulturám a standardům. Je například umožněno, aby bylo za „manželský svazek“ považováno i polygamní manželství.

Prokazování výše uvedených vztahů a svazků se řeší buď čestnými prohlášeními a svědeckými výpověďmi (pronásledovaní uprchlíci přece nemohou mít u sebe všechny doklady), nebo předkládají imigranti doklady ze země původu. O možnostech falšování a prefabrikování takových dokladů v afrických zemích není třeba hovořit. Na černém trhu je lze získat za pár dolarů.

Jakmile se „rodinný příslušník“ imigranta úspěšně dostane na území EU, dopadá přímo do měkké náruče směrnice 2003/9/EC. Podle té musí členský stát zajistit přicházejícím (kteří samozřejmě ihned žádají o azyl) „ubytovací střediska zaručující přiměřenou životní úroveň“, „potřebná zdravotní péče, a to přinejmenším nutná a neodkladná péče“ atd. Vítejte v bezplatném hotelu jménem EU, přátelé!

Jak vyplývá z výše uvedeného exkursu, jsou předpisy EU pro regulaci a přijímání azylantů a imigrantů natolik měkké a vlídné, že jsou pro ně doslova pozvánkou (nemluvě o tom, že je jim bezplatně garantována strava, ubytování a zdravotní péče).

Na závěr shrnutí. Jsem černoch ze Zimbabwe a chci se dostat do EU. Nejprve musím najít vhodného „příbuzného“, který již v EU pobývá. Podobné zprostředkování je výnosný byznys a živí se jím řada gangů, stačí si přečíst inzeráty v afrických novinách, nabízejících „hledání příbuzných v Evropě“. Poté si vyberu, jsem-li homosexuál a půjdu za mužem, nebo půjdu za ženou, nebo za svými dětmi, či jsem naopak něčí dítě. „Příbuzný“ podá žádost (často v zastoupení právníka, pro řadu nich je to již velký byznys) a brána do ráje se otevírá. Kdyby se něco zadrhlo, např. se doklady a důkazy ukázaly jako jasně zfalšované (tzn. rozhodující orgán byl jasně zaujatý a rasistický), zkusíme to znovu a jinde.

Je otázkou, komu vlastně slouží a čí zájmy hájí instituce s názvem Evropská unie. Jisté je, že zájmy Evropanů to určitě nejsou, jinak by EU neotevírala své brány milionům imigrantů.