Nemoc českého zdravotnictví

Již delší dobu se chystám sepsat některé své myšlenky a postřehy na téma neduhů českého zdravotnictví. Nejsem sice lékař a ani jiný přímo zasvěcený účastník oboru, ale vzhledem k dlouhodobým vlekoucím se zdravotním problémům jsem narazil na mnoho skutečností, které bych rád pojmenoval, třeba jen proto, abych vyvolal diskusi, do níž by se mohl zapojit někdo, kdo má k této problematice skutečně co říci.

Události posledních dní mé veskrze negativní vnímání posunuly do trochu jiného světla a obohatily mne o zážitky, o něž bych se rovněž rád podělil.

Problém českého zdravotnictví je – stejně jako i v ostatních oborech – systémového charakteru. Průvodním jevem je i zde absolutní neefektivnost. Systém funguje jako obrovský moloch s nelogickým, neprůhledným a hlavně a velmi špatně strukturovaným financováním, což zákonitě vytváří hnilobný prostor pro nešvary všeho druhu.

Základním kamenem, na kterém je zdravotnictví postaveno, není – jak by bylo logické – zdraví, nýbrž udržovaná nemoc. Příčinou je nezdravě direktivně-tržní charakter této veřejné služby. V historii byl lékař vždy někým jako mudrcem, učitelem, knězem, ale hlavně – léčitelem – tím, kdo osobně pomáhal lidem od jejich nemocí. Dnešní lékař je v lepším případě dílem obchodníkem, dílem úředníkem a dílem udržovatelem stávajícího nefunkčního systému. Jeho skutečná profese zůstává jen pozitivní externalitou závislou na jeho charakteru.

Ani zde se neléčí příčiny, ale veškerá snaha je soustředěna na potlačování příznaků. Pacient se stává zvláštním typem zákazníka a jeho problém – nemoc – obchodním artiklem. Ideální jsou z tohoto ohledu dlouhodobé nevyléčitelné nemoci a chronické stavy – jistota doživotní „permanentky“ na návštěvu ordinace.

Ale k mé osobní zkušenosti. Posledních šest let jsem trpěl úmornými migrénami, které se opakovali 2-3x týdně. Kdo sám migrénu nikdy nezažil, nepochopí, o čem mluvím. Vystřídal jsem několik neurologů a hledal příčiny snad všude (páteří počínaje a žaludkem konče). Zkusil jsem i nespočet alternativních metod léčby (akupunktura, čínská medicína, léčitelé, bylinky,…). Bez úspěchu.

Neuroložka, ke které poslední tři roky pravidelně docházím na kontroly, mne vždy politovala a s uspokojením mi předepsala další várku léků, které sice (naštěstí) většinou zabíraly, ale doplatky činily přes 100Kč na tabletu (2-3 tablety týdně po dobu 6let…) a problém jako takový neřešily. To však není podstatné.

Hledat skutečnou PŘÍČINU neustále se opakujících záchvatů prý nemá smysl – příčina NEEXISTUJE (!). Tak tomu bylo až do letošního jara. K omezující bolesti, s níž jsem se musel naučit žít, přibyl další problém. Přestávám vidět na pravé oko. Oči mě bez nadsázky živí, proto propadám panice a začínám vyhledávat lékaře.

A opět naprosto stejný problém jako s migrénou. Prošel jsem 3 oční ambulance, v každé mi udělali kompletní vyšetření (několikrát rozkapali oči, kontrolovali vidění na blízko i na dálku, šeroslepost, předepisovali brýle…). Nikde ale žádný náznak příčiny. Vyšetření na přístroji zvaném perimetr sice opakovaně potvrdilo, že pravé oko má rozsáhlý výpadek v zorném poli, ale důvod… Byl jsem odeslán na neurologii. Proklepávání kladívkem a – „žádný nález, to je záležitost očařů… Chcete napsat léky na migrény?“

Popisovat další peripetie mezi různými ordinacemi, kdy jsem si připadal jako hypochondr a při pochybnostech o závažnosti mého problému jsem měl sto chutí se smířit s tím, že už nebudu na pravé oko vidět, by nemělo smysl, zkrátím to – v září jsem se přeci jen dostal na vyšetření, které odhalilo dvoucentimetrový nezhoubný nádor utlačující oční nerv. A pak – najednou – se vše rozjelo. Týden po tom, co jsem se o nádoru dozvěděl, nastupuji do střešovické nemocnice na operaci.

A zde bych chtěl vyzdvihnout jednu věc, která mi doslova vyrazila dech. Vzhledem k tomu, že se mé problémy táhly už zhruba šest let, jsem nečekal nic převratného. Byl jsem zvyklý, že pro lékaře představuji pouze kus masa na běžícím pásu (což – opakuji – není chybou lékařů, ale systému). Ale ve střešovické nemocnici došlo k něčemu, co bych nečekal.

Při nástupu do nemocnice si mne zavolal přednosta neurochirurgické kliniky pan profesor Vladimír Beneš do své kanceláře. Ukázal mi snímky z magnetické rezonance a velice obšírně mi vysvětlil, jak se věci mají, jaká jsou rizika a jaké perspektivy. Mluvil věcně a upřímně a na veškeré mé dotazy trpělivě odpovídal. Na podobný přístup jsem v českém zdravotnictví narazil poprvé. I přes poměrně velká rizika náročné operace, která mě čekala, jsem zůstal optimistický a k panu profesorovi jsem získal absolutní důvěru.

Shodou okolností se o operace mozku v té době zabýval i televizní štáb ČT z pořadu Planeta věda a já jsem rád souhlasil s tím, že bude moci být přítomen a operaci vysílat v přímém přenosu.

Po celou dobu hospitalizace jsem měl výborný pocit z celého personálu střešovické nemocnice. Ochota a obětavost s jakou zde lidé vykonávají nikoli svou práci, ale své posláni, je úctyhodná. Tímto bych jim všem chtěl vyjádřit bezmezný obdiv a obrovský dík.

Dnes, čtrnáct dní po operaci, vidím na obě oči stejně dobře, problém úplně vymizel, jizva na hlavě se uspokojivě hojí, bolesti ustupují a hlavně – od operace nevím, co je to migréna. Vzhledem k tomu, že pokud bych se na operaci takto takřka na poslední chvíli nedostal, by mě čekala v řádu několika málo let slepota a jistá smrt, jde o výsledek více než ohromný.

A co říci závěrem? Naše zdravotnictví je v katastrofálním stavu a žádné kosmetické změny ho z krize nevyvedou. Přesto však existují lékaři a zdravotní personál, kteří dokáží i v takto zoufalých podmínkách odvádět špičkovou a profesionální práci. A takovým by měl patřit náš obrovský dík a úcta.