Muhammadův meč

Žádný čestný Žid, který zná historii svého lidu, nemůže necítit hlubokou vděčnost vůči islámu, který Židy po padesát generací ochraňoval, zatímco křesťanský svět je pronásledoval a mnohokrát se snažil donutit je „mečem“, aby svou víru opustili, poznamenává Uri Avnery.

Ode dnů, kdy římští císaři házeli křesťany lvům, prodělaly vztahy mezi vládci a hlavami církve mnohé změny.

Konstantin Veliký, který se stal císařem v roce 306 – přesně před 1700 lety – podporoval křesťanství ve své říši, k níž patřila i Palestina. O několik století později se církev rozdělila na východní (ortodoxní) a západní (katolickou). Na západě římský biskup, který získal titul papež, požadoval, aby císař uznal jeho nadřazenost.

Zápas mezi císaři a papeži sehrál v evropské historii ústřední roli a rozdělil národy. Někteří císařové papeže neuznali nebo vyhnali, někteří papežové neuznávali nebo exkomunikovali císaře. Jeden z císařů, Jindřich IV. „putoval do Canossy“, stoje po tři dny bos ve sněhu před papežovým hradem, dokud se papež neuráčil zrušit jeho exkomunikaci.

Byly ale také doby, kdy papežové žili s císaři v míru. Takového období jsme svědky dnes. Mezi současným papežem, Benediktem XVI., a současným císařem, Georgem Bushem II., existuje podivuhodná harmonie. Nedávný papežův projev, který pobouřil celý svět, se shodoval s Bushovým křížovým tažením proti „islamofašismu“ v souvislosti se „střetem civilizací“.

Ve své přednášce na německé univerzitě definoval 265. papež to, co považuje za velký rozdíl mezi křesťanstvím a islámem: zatímco křesťanství je založeno na příčině, islám ji popírá. Zatímco křesťanství vidí logiku Božího konání, muslimové popírají, že by v Alláhově konání byla nějaká logika.

Jako židovský ateista se nehodlám do této debaty míchat. Porozumět papežově logice přesahuje mé skromné schopnosti. Nemohu si však nepovšimnout jedné pasáže, která se dotýká i mne jakožto Izraelce žijícího blízko linie „války civilizací“.

S úmyslem dokázat nedostatek příčiny v islámu papež tvrdí, že Prorok Muhammad svým stoupencům nařídil šířit jejich víru mečem. Podle papeže je to pošetilé, protože víra vychází z duše, nikoli z těla. Jak může meč ovlivnit duši?

Na podporu tohoto tvrzení papež citoval – ze všech lidí – byzantského císaře, který ovšem patřil ke konkurenční východní církvi. Na konci 14. století císař Manuel II. Palaeologos vyprávěl o debatě – nebo se to aspoň tvrdí (událost není potvrzena) – s nejmenovaným perským muslimským učencem. V zápalu argumentace císař (podle něho samého) vmetl do tváře svého protějšku následující slova:

„Ukažte mi přesně, co nového Muhammad přinesl a nenajdete nic, co by nebylo zlé a nelidské, tak jako jeho příkaz šířit víru mečem, který kázal.“

Tato slova vyvolávají tři otázky: (a) Proč je císař řekl? (b) Jsou pravdivá? (c) Proč je současný papež cituje?

Když Manuel II. své pojednání psal, stál v čele zkomírající říše. Vlády se ujal v roce 1391, kdy už kdysi slavné říši zůstalo jen několik málo provincií. A i ty už byly ohroženy Turky.

Právě v té době dosáhli osmanští Turci břehů Dunaje. Podmanili si Bulharsko a severní Řecko a dvakrát porazili armády vyslané Evropou k záchraně Východní říše. 29. května 1453, jen několik let po smrti Manuela II. padlo do rukou Turků jeho hlavní město, Konstantinopol (dnešní Istanbul), a to byl konec říše, jež trvala déle než tisíc let.

Během své vlády objížděl Manuel II. hlavní evropská města ve snaze získat podporu. Sliboval obnovení jednoty církve. Není pochyb, že své náboženské pojednání psal s úmyslem podnítit křesťanské země proti Turkům a přimět je k nové křížové výpravě. Cíl byl praktický, teologie posloužila politice.

V tomto smyslu citát přesně vystihuje požadavky současného císaře, George Bushe II. I ten chce jednotu křesťanského světa proti většinou muslimské „ose zla“. Kromě toho, Turci znovu klepou na dveře Evropy, tentokrát mírumilovně. Je dobře známo, že papež podporuje síly, které mají námitky proti vstupu Turecka do Evropské unie.

Je v Manuelově argumentu nějaká pravda?

Papež sám naznačil opatrnost. Jako seriózní a známý teolog si nemohl dovolit falšovat psané texty. Proto přiznal, že Korán výslovně zakazuje šíření víry mečem. Citoval druhou súru, verš 256 (který papež mylně označil za verš 257), který říká: „Nebudiž žádného donucování v náboženství!“

Jak může někdo ignorovat tak jednoznačné prohlášení? Papež prostě tvrdí, že tento příkaz byl Prorokem vysloven, když byl na začátku své kariéry, ještě sláb a bezmocný, ale později nařídil použít ve službách víry meče. Takový příkaz v Koránu neexistuje. Muhammad opravdu vyzval k použití meče ve válce proti opozičním kmenům – křesťanským, židovským a jiným – v Arábii, když budoval svůj stát. Ale to byl akt politický a nikoli náboženský; v podstatě boj o teritorium, ne za šíření víry.

Ježíš řekl: „Poznáte je po ovoci.“ Přístup islámu k jiným náboženstvím musí být posuzován podle jednoduchého testu: Jak se muslimští vládci chovali po více než tisíc let, když měli moc „šířit víru mečem“?

Právě to tedy nedělali.

Po mnoho století vládli muslimové Řecku. Stali se Řekové muslimy? Snažil se je někdo islamizovat? Naopak, křesťanští Řekové zaujímali v osmanské správě nejvyšší posty. Bulharské, srbské, rumunské, maďarské a další evropské národy žily v té či oné době pod vládou Osmanů a držely se své křesťanské víry. Nikdo je nenutil stát se muslimy a všichni zůstali zbožnými křesťany.

Ano, Albánci konvertovali k islámu, stejně jako Bosňáci. Nikdo však netvrdí, že to učinili pod nátlakem. Přijali islám ve snaze stát se oblíbenci vlády a těžili z toho.

V roce 1099 křižáci dobyli Jeruzalém a ve jménu mírného Ježíše nevybíravě zmasakrovali jeho muslimské i židovské obyvatele. V té době, 400 let po obsazení Palestiny muslimy, měli křesťané ještě v zemi většinu. Během celého tohoto období nedošlo k pokusu vnutit jim islám. Teprve po vypuzení křižáků ze země začala většina obyvatel přijímat arabský jazyk a muslimskou víru – a stali se praotci dnešních Palestinců.

Neexistuje naprosto žádný důkaz o nějakém pokusu vnutit islám Židům. Jak je dobře známo, za vlády muslimů se Židé ve Španělsku těšili rozkvětu, jakého jim nikde jinde nebylo až dodnes dopřáno. Básník Jehuda Halevi psal arabsky, stejně velký Maimonides. V muslimském Španělsku byli Židé ministry, básníky, vědci. V muslimském Toledu působili společně křesťanští, židovští a muslimští učenci a překládali staré řecké filozofické a vědecké texty. To byl věru Zlatý věk. Jak by byl možný, kdyby Prorok nařídil „šíření víry mečem“?

Co se dělo potom, bylo už často řečeno. Když katolíci dobyli Španělsko na muslimech zpátky, nastolili vládu náboženského teroru. Židé a muslimové byli postaveni před krutou volbu: stát se křesťany, být zmasakrováni nebo odejít. A kde našly útočiště statisíce Židů, kteří odmítli opustit svou víru? Většinu z nich přijaly s otevřenou náručí muslimské země. Sefardští (španělští) Židé se usadili po celém muslimském světě, od Maroka na západě po Irák na východě, od Bulharska (součásti Osmanské říše) na severu po Súdán na jihu. Nikdo nebyl pronásledován. Nevěděli nic o mučení inkvizicí, plamenech autodafé, pogromech, hrozném masovém vyhánění, k němuž docházelo ve většině křesťanských zemí, až po holocaust.

Proč? Protože islám výslovně zakazuje jakékoli pronásledování „lidí knihy“. V islámské společnosti je židům a křesťanům vyhrazeno zvláštní místo. Nepožívali úplně stejných práv, ale téměř všech. Platili zvláštní daň, ale byli zbaveni vojenské povinnosti – směna, kterou mnozí Židé vítali. Říkalo se, že se muslimští vládci kabonili nad každým pokusem obrátit Židy na islám, byť mírným přesvědčováním – protože to s sebou neslo ztrátu placených daní.

Žádný čestný Žid, který zná historii svého lidu, nemůže necítit hlubokou vděčnost k islámu, který Židy po padesát generací ochraňoval, zatímco křesťanský svět je pronásledoval a mnohokrát se snažil donutit je „mečem“, aby svou víru opustili.

Pověst o „šíření víry mečem“ je zlá legenda, jeden z mýtů, které v Evropě vznikly během velkých válek proti muslimům – reconquisty Španělska křesťany, křižáckých tažení a odrážení Turků, kteří téměř dobyli Vídeň. Domnívám se, že německý papež těmto povídačkám také upřímně věří. To znamená, že hlava katolického světa, která je na slovo vzatým křesťanským teologem, se ani nepokusila studovat dějiny jiných náboženství.

Proč vyslovil tato slova veřejně? A proč právě teď?

Nelze je nevidět na pozadí nové křížové výpravy Bushe a jeho evangelikálních stoupenců s jeho slogany o „islamofašismu“ a „globální válce proti terorismu“- když se slovo „terorismus“ stává synonymem pro muslimy. Pro Bushovy manipulátory to je cynický pokus ospravedlnit nadvládu nad světovými ropnými zdroji. Není to poprvé v historii, kdy je náboženský háv použit k zakrytí nahoty ekonomických zájmů; není to poprvé, kdy se lupičská výprava stává křižáckou.

Papežův projev se do tohoto pokusu zapletl. Kdo může předvídat neblahé následky?

Uri Awnery, izraelský spisovatel a mírový aktivista, zakladatel hnutí Guš Šalom. Po tři období byl poslancem knésetu.

Článek Muhammad’s Sword vyšel na arabském serveru meo.tv 24.9. Překlad Eva Cironisová - děkuji.