Společnost potřebuje tabu

Nejnebezpečnějším jevem v naší lidské společnosti je fakt, že jsme doslova zrušili pojem tabu. Než mi někdo namítne, že je to pitomost, vysvětlím vám proč je pojem něčeho jako tabu tak důležitý. Na první pohled by se totiž klidně zdálo, že je to docela pitomost. Pokud je něco zakázané a přesto se to občas dělá, tak proč to nepovolit? Udržovat věci, které jsou společnosti neprospěšné za hranicí povoleného chování je ale důležité, i když se ví, že je to porušováno. Jako příklad si představte před sto lety, když byl politik přistižen při lži, tak to mělo nedozírné následky. Tenkrát to znamenalo okamžitou demisi. Protože lhát se tenkrát nesmělo. Lhalo se sice, ale ne bez následků. Dneska je to už tak samozřejmý, že nejen že lhaní politiků následky pro ně nemá, ale nikdo se ani nediví.

Dnes je lhaní naprosto předpokládané. A tak je to se vším. Povolí se něco a vždy to budou někteří přehánět a dovolovat si víc. Pokud bude společnost reagovat tím, že povolí co se běžně dělá, ač je to proti jejímu zájmu, uvolňuje tím cestu k pozvolnému horšení. Lidé potřebují mít pocit, že to někam vede, a takovéto zhoršování morálky nevede nikam. On je veliký rozdíl udělat něco co neodpovídá tolerované morálce a riskovat tím ztrátu věrohodnosti a dobrého jména, a udělat to samé ve společnosti která tento čin bude tolerovat bez jakéhokoliv následku. Lidé jsou mazaní, jejich největší talent je vtom, jak dokáží využívat a zneužívat nabízených možností. Stejně jako veškeré živočišné druhy v přírodě. Tam ale platí trošku jiné zákony, než my lidé jsme si ustanovili.

V přírodě se nikdo nestará zda to či ono je spravedlivé, běžíš-li moc pomalu vlk tě nejspíš sežere. Pokud v lidské společnosti se nehodláme dobabrat po tisíciletém vývoji zpět odkud jsme přišli, neměli bychom tolerovat tendenci se znovu navrátit. Po tisíciletí jsme se snažili posunout někam jinam, do soužití kde se o slabší jedince postaráme, potřebným pomůžeme a ty kteří něco zneužívají k vlastnímu prospěchu trestáme. Poslední dobou se bohužel stále méně tato snaha projevuje. Ideál lidského soužití byl zavržen, čistě proto, že nebyl dosud dosažen. Nejspíš ve své ideální povaze ani dosažitelný není, to však nic nemění na jeho nutnosti. Ideál může udržet společnost na vývoji k lepšímu společenství, bez ideálu je cesta k lepšímu zavřena a naopak se otevírá díra k pádu zpět do pekel kde jeden žere druhého.

Bez ideálů je technologický vývoj hrozným nebezpečím, kde výhody jsou jenom jaksi okrajové, hlavní účel je v podstatě dost hrůzný, nebo má alespoň hrůzné následky zabalené do pofidérních okrajových výhod. Důsledky jsou většinou vidět až dost pozdě. Dobrý příklad je znečištění planety, které bylo úspěšně dostatečně dlouho zpochybňováno, až už je jaksi pozdě s tím něco dělat. Teď se ozávají hlasy k řešení pomocí technologie, té samé technologie která katastrofu způsobila, všelijaké plány na odrážení sluneční energie zpět do vesmíru, plachetnice co vyrábí světlé mraky z mořské vody a tak odráží energii zpět. Najednou, jelikož už je pozdě, jsme pozvolna připravováni na řešení, které sebou nese nejspíš hrozby mnohem obludnější než byl původní problém. To vše jenom proto, že pojem tabu byl ztracen. Že se nemá vrtat v něčem, čemu rozumět ani nemůžeme.

Technologie ráda nabízí řešení, které má stejné vlastnosti jako mnoho jiných lidských aktivit. Totiž že nic vlastně neřeší, problém vymění za jiný a je to. Sice ještě větší, ale to se zdá být jedno. Nedostatek peněz se řeší půjčkou, která ten nedostatek sice ještě zhorší později, ale ne hned teď, nemoci se neléčí ale bombardují se jejich důsledky prášky aby se neprojevovali, mnohdy z postranníma efekty které jsou horší než byly efekty původní nemoci, ropová krize se řeší ne zmírňováním spotřeby, ale alternativními zdroji o jejichž důsledcích nic dosud nevíme. Pokud se o nich dovíme, budeme jako obvykle jejich existenci popírat dostatečně dlouho aby bylo pak už pozdě něco měnit. Už Platon kdysi napsal, že honba za penězi je na druhé straně vah od morálních hodnot. Čili čím víc se zabýváme a usilujeme o zisk, tím víc upadá morálka. A naopak. To naopak je čistě teoretické v dnešním světě, neboť taková eventualita dosud nenastala, ale dá se to předpokládat. Nepřímá úměra mezi penězi a morálkou je jasná.

A to všechno kvůli tomu, že jediné co bereme jako neměnitelné je náš způsob života. Ironicky, ten je jediný zcela snadno změnitelný a změněn bude nakonec stejně. Otázka je zda dobrovolně, v rámci zlepšení podmínek a nebo z donucení zhoršenými podmínkami. Rozdíl dopadu těchto možností nemusím rozebírat, je to jasně představitelné.

Otázka není zda zakázání něčeho vede k odstranění zakázané činnosti, to nevede. Otázka je zda nezakázání náhodou nevede ještě k horší činnosti později. Zákon morálky totiž musí být o několik stupňů přísnější, protože vlastně nepůsobí na činnost zakázanou, ale zamezuje rozvoji lumpáren do nekonečna. A že je to do nekonečna je už dnes představitelné, stačí se podívat kolem sebe, jak se všechno zhoršuje.

To je jedna strana problému, legální. Ovšem čistě legální řešení není proveditelné, nestačí jenom zakazovat, je třeba souběžně hledat důvody, které k prohřeškům vedou a ty odstraňovat. Stejně jako je k řešení kriminality potřeba nejen zavírat do vězení ale též měnit podmínky které k zločinu lidi přivedli. Pokud nechceme aby nám politici lhali, nesmíme jim nejen věřit ale nesmíme od nich očekávat samé dobré zprávy, jinak je nezvolíme. To je důvod proč lžou, protože říct pravdu, tak je nikdo nezvolí. Tudíž si je vlastně pěstujeme a staré pořekadlo, že lid má vládu jakou si zaslouží se teprve dnes ukazuje ve své rozvinuté podobě.