Není důležité, co řekl Havel

Snahu Zvědavce o nalezení faktů nelze než ocenit. V případě Václava Havla však není důležité, co tento pokřivený a falešný člověk kdysi řekl nebo říká, ale to, co dělal a dělá. Byl mezi tím vždy zásadní rozdíl. Jen málo uškodilo této zemi a tomuto národu tak, jako on.

Zbytečné mi připadá zkoumání, co Havel vlastně tenkrát řekl. Není to důležité. Odvádí to od podstaty věci. Všechny jeho projevy jsou si podobné a přečteme si jich několik, začnou nám zcela splývat. Jsou plné moralizování, poučování, prázdného tlachání a prosazování svých falešných hodnot.

Havel uměl vždy dobře mlžit a vypouštět sametovou mlhu svých profesionálně skromných, „lidských“ a „upřímných“ projevů. Zvláště dobře mu to šlo po 17.listopadu 1989, kdy on a jeho suita zneužila naděje, nadšení a skutečné upřímnosti obyčejných lidí, kteří po 40 letech komunistického útlaku věřili ve změnu, svobodu a spravedlnost.

Začalo to ochrannou rukou, kterou Havel nad komunisty držel ihned od začátku „sametového udržení moci“. Do křesla federálního premiéra instaloval vysokého komunistu Mariána Čalfu. Tím potvrdil kontinuitu komunistické moci ve státě. Na potvrzení se nechal komunistickými hlasy zvolit prezidentem a symbolicky, na znamení zrady všech ideálů tehdejší doby, přísahal na komunistickou ústavu.

Havel byl i se svou suitou pěstovanou opozicí a disentem. Na světě nenajdete jiného „perzekvovaného disidenta“, kterého by totalitní moc nechala jezdit v novém luxusním Mercedesu a nechala mu plynout devizové příjmy ze zahraničí, jako to umožňovali komunisté Václavu Havlovi.

Byl to naopak Havel, kdo neváhal později využít zavírání politických oponentů do vězení. V roce 1998 byl v rozporu s Ústavou zvolen za prezidenta těsně o jediný hlas, přičemž demokraticky zvolenému poslanci Miroslavu Sládkovi byla znemožněna možnost hlasovat, neboť se t.č. nacházel ve vazbě. Česká republika měla tak v letech 1998 – 2003 neplatně zvoleného prezidenta.

Jako jeden z prvních zrestituoval Václav Havel majetek a jeho správou pověřil svého blízkého spolupracovníka, absolventa moskevské diplomatické akademie MGIMO, přezdívané též „Akademie KGB“, Miloše Červenku (dnes jednoho z nejbohatších lidí v zemi). Později část majetku – polovinu paláce Lucerna v Praze – prodal pro změnu agentovi StB Václavu Junkovi a jeho Chemapolu.

Stejně jako spadla Havlova maska antikomunisty, spadla i maska humanisty, když otevřeně podpořil bombardování civilního obyvatelstva Srbska silami NATO. Jeho invence dramatika mu nechala vynalézt i nový termín jeho falešného slovníku – „humanitární bombardování“. Havlovy „humanitární bomby“ tak zabíjely Srby ve vlacích, ve školách, na ulicích a v televizi.

Ani dnes nezmizel Václav Havel ze scény a pořádá své prázdné a obsahově vyčpělé konference typu Fóra 2000, kde jemu podobní kazatelé omílají své představy o kultuře, demokracii a lidských právech. Toho, kdo by s jejich demokratickými a humanistickými názory nesouhlasil, je pak nutno hezky „po Havlovsku humanitárně“ zbombardovat.

Bohužel pro Václava Havla existují ještě lidé, kteří neztratili paměť. Morální vyplundrování a ekonomické vytunelování země do kapes komunistických nomenklaturních kádrů nese značku Made by Václav Havel. Nedávno oslavil náš Vašek sedmdesátku, ale jeho mentorování a tvář nás budou provázet ještě dlouho. A tak vždy, když na nás vykoukne z obrazovky nebo zahlédneme jeho hluboké myšlenky otištěné v některém z celostních deníků, vzpomeňme, co všechno dobrého nám Vašek i jeho soudruzi disidenti přinesli.