V bludišti pokřivených zrcadel

Posledních několik týdnů jsem si nebyl jistý, jak komentovat některé události na světové scéně. Totiž – zdá se, že politikové překročili už úplně všechny hranice morálky a slušnosti, a to na obou stranách oceánů. Nedostává se mi slov – kromě těch nepublikovatelných. Dva příklady z poslední doby:

Příklad 1.

Maďarský premiér Ferenc Gyurcsány si pustil hubu na špacír. Řekl pravdu o své „práci“ a dosažených výsledcích. Když rozčilení Maďaři začali demonstrovat před parlamentem a požadovat jeho rezignaci, poslal na ně robokapy a vodní děla. A vzkázal, že žádná jeho rezignace nepřichází v úvahu. Dokonce se tvářil udiveně: „Jako proč? Co po mně chtějí? Proč bych měl rezignovat?“

A co vlastně řekl? Podle toho, co přinesl článek v Lidovkách, to bylo asi takto (cituji z článku):

Hlavně nic voličům neprozradit

„Co se dalo tajně udělat v předchozích měsících, to jsme udělali, aby se v posledních týdnech volební kampaně nedostaly ven informace o tom, co chystáme.“

Tato ne zcela zřetelná formulace z úvodní části Gyurcsányova proslovu k poslancům zřejmě poukazuje na skutečnost, že socialisté budou muset po vítězných parlamentních volbách (proběhly v dubnu) nasadit nepopulární opatření k zastavení hrozivého rozpočtového propadu. Voličům se samozřejmě nic neřekne. Před volbami se jim slíbí, že daně klesnou, přitom se po vyhraných volbách stane pravý opak. „Úplně se vybičujeme až k zbláznění, abychom získali potřebný objem peněz,“ prozrazuje Ferenc Gyurcsány spiklenecky svým spolustraníkům.

Uvnitř strany došlo zjevně k bouřlivým debatám o tom, zda není riskantní hrát na voliče „levárnu“, což dokazují další Gyurcsányovy výroky. „V minulých měsících jsem minimálně třikrát začal řvát, protože jsem nevydržel to napětí na (stranických) jednáních,“ prozrazuje v projevu maďarský premiér.

Vzápětí ale upřesňuje svůj postoj k oponentům: „Neřval jsem na kolegy, jen jsem je v průběhu politických jednání vyzval, aby už s tím táhli do pí(...).“

Čtyři roky jsme nedělali nic. Vůbec nic

Následuje ta část projevu, která nejvíce rozvášnila maďarskou veřejnost. „Nemáme na vybranou, protože jsme to po(...), ne málo, ale hodně... Zjevně jsme prolhali uplynulý rok a půl až dva. Je úplně jasné, že to, co jsme říkali, nebyla pravda. Čtyři roky jsme nedělali nic. Vůbec nic. Nedokážu si vzpomenout na žádné vládní opatření, na které bychom mohli být pyšní. Kromě toho, že jsme vládnutí vytáhli ze sraček.“

Gyurcsány nicméně v další části proslovu politiku své strany obhajuje: „Náš tým udělal vše, čeho byl schopen. Možná existuje jiný tým, který umí něco jiného, ale my nic lepšího neumíme, i kdybychom měli zhebnout.“

Je fantastické dělat politiku v tomhle kurva státě

Kromě slov o zamlčování skutečného stavu hospodářské situace se maďarský premiér v proslovu k poslancům rovněž ostře vymezuje vůči svému politickému rivalovi, šéfovi pravicového uskupení Fidesz Viktoru Orbánovi: „Je fantastické dělat politiku. Fantastické... Poslední rok a půl jsem ji proto uměl dělat, protože mě nabudila touha vrátit levici víru, že může zvítězit. Že nemusí v tomhle kurva státě sklonit hlavu a že se nemusí posrat z Viktora Orbána a všech pravičáků.“

Na jedné straně je úsměvné, že jednou za desítky let se vedoucí figurka tak rozšoupne, a vybalí na nás pravdu a nic než pravdu. Tyhle věcí se dějí tak nanejvýš v knihách o Harry Potterovi poté, co oběti bylo podáno veritasium – lektvar pravdy.

To, co řekl Gyurcsány, ovšem zcela zapadá do situace a jistě platí i o „práci“ dalších premiérů a prvních ministrů ve všech tzv. demokratických zemích, počínaje třeba Británii, přes Německo, Francii, Česko a konče Slovenskem, Ukrajinou a možná i Ruskem. Akorát, že o tom nikdy tak otevřeně nemluví.

V normálně fungující společnosti by takového hajzla měli vytáhnout doslova za uši z úřadu, vyválet ho ve smůle, posypat peřím a vyhnat z města. A samozřejmě zastavit všechny benefice ze státní pokladny. Nic takového se nestalo. Několik tisíc lidí chvíli demonstrovalo, většina maďarských občanů ale zůstala spořádaně doma u obrazovek. Apatie a rezignace jsou hlavními motory našich životů.

Příklad 2.

Apatie a rezignace – stejná reakce na jiný otřesný případ naprosto vykolejené soudnosti. Prezident Bush už zcela nepokrytě lobuje za legalizaci mučení. Když jsem četl první článek na toto téma, musel jsem se podívat na datum – zda se nepíše rok 1400 a něco. Ne, je to skutečně 21 století.

CIA používá při výslechu několik technik, které mají za úkol vězně zlomit. Úplný seznam se mi najít nepodařilo, hovoří se o odpírání spánku, o vyhrožování smrti a předstírání popravy, o nepřetržitých výsleších při ostrém světle, o ponižování a degradaci (např. strkání hlavy do záchodové mísy), o hlasité hudbě, o strašení zuřivými psy, o polévání vězně studenou vodou a ponechání ho ve studené místnosti, o sexuálním zneužívání a o tzv. waterboarding, což není jízda na prkně, ale středověké mučení používané svatou inkvizicí v Itálii kolem roku 1500. Jeden z amerických kápů to popsal: „jen mu trošku namočíme tvář“. Spoutané oběti se omotá hlava kusem hadru, CIA za tím účelem používá celofán, načež se položí na na šikmou lavici tak, aby hlava byla nejníže. Pak se polévají vodou. U mučeného okamžitě vznikne pocit, že se nemůže nadechnout a že se topí. Agenti, kteří v rámci výuky dobrovolně podstoupili toto mučení, vydrželi maximálně 14 sekund. Rekord prý drží šejk Khalid Mohammed - přes dvě minuty.

Více než stovka vyslýchaných při výsleších prováděných CIA zemřela. Chtějí-li američtí šiřitelé demokracie někoho skutečně potrápit, pošlou ho do některé „spřátelené země“, kde jsou u moci bandy hrdlořezů podporovaných z Washingtonu, a kde mají mučení povoleno zcela oficiálně.

V obavě, že by mohl být souzen za válečné zločiny požaduje nyní Bush revizi Třetího článků Ženevských konvencí, kde se definuje, co je a co není mučení, a to retrospektivně.

Jen týden před tím, než propukla aféra s mučením, obhajoval Bush ničím neomezené odposlechy Američanů a kontrolu jejich emailů a to bez nutnosti informovat o tom soud.

A to ještě není všechno. Bush rovněž požaduje zřízení vojenských tribunálů, které budou moci soudit a odsoudit tzv. nepřátelské bojovníky i k smrti, přitom důkazy proti nim mají být tajné a obviněnému se sdělit nesmějí. Přesně tohle se děje v Kafkově románu Proces, kde je člověk jednoho dne obviněn a pozván před soud. Celá kniha je pak o tom, jak se snaží se hájit, ale těžko se hájit, když neví, z čeho je obviněn. Kafkova kniha končí popravou hlavního hrdiny, aniž se tento dozví, co vlastně spáchal.

Možná se vám bude zdát divné, proč jsem spojil dvě vážná témata (prokecnutí maďarského premiéra a Bushovo šílenství) do jednoho článku, když každé z nich by zasloužilo samostatný článek – a ne jeden. Ale mně se zdá, že oba případy mají něco společného. Totiž v obou případech vedoucí politické elity dosáhly lidského, morálního a mravního dna. A v obou případech vyvázly bez trestu. Svět se veselí, užívá si, de facto nikdy se lidé v Západním světě neměli tak dobře jako právě teď. Jezdí na etravagantní dovolené, kupují si drahé věci, stavějí nesmyslně velké domy. Většina z nás je přežraných a obézních. S plnými žaludky a přecpanými krámy nikdo nemá zájem něco měnit. Apatie a užít si, je heslo dne. Po nás potopa. A politikové to vědí.