Páté výročí útoku na mrakodrapy Obchodního centra

Dnes je tomu pět let. Měl bych teď napsat článek zhodnocující všechno, co se stalo od 11. září 2001. Měl bych se držet zásady nestrannosti, nepodsouvat čtenářům konspirační teorie, jak se sluší na na server, který se snaží hledat pravdu, a jak to v případě událostí kolem 11. září celkem úspěšně dělají Britské listy. Měl bych jednoduše v několika odstavcích shrnout, co o tom víme a co si myslíme, že víme, kde skřípe logika, kde rozum dostává přes uši, kde naopak je to takové jako v mlze. Ale abych pravdu řekl, nemám k tomu chuť. Vše, co mělo a mohlo být o té události řečeno, už řečeno bylo. Internet je plný článků probírající všechny možné aspekty. Lze ještě přidat něco nového?

Mám s tím zhodnocujícím článkem ještě jiný problém. Zjistil jsem, že o tom nedokáži psát bez emocí a nestranně.

Americký právní systém (a myslím, že i jiné) rozlišují termín beyond a reasonable doubt (také tady) – nad rozumnou pochybnost nebo také nade vší pochybnost. Cituji z definice: Jde o úroveň jistoty, kterou musí mít porotce při rozhodování o vině či nevině. Reálná pochybnost postavena na důvodech a zdravém rozumu po pečlivém a nestranném zvážení všech důkazů – předložených i chybějících. Důkaz „nad rozumnou pochybnost“ je tedy důkaz natolik přesvědčujícího charakteru, že by bylo možno bez obav podle něj jednat v nejdůležitějších záležitostech našeho vlastního života. Tento důkaz ale neznamená absolutní jistotu.

Slavný soude, jakožto porotce shledávám zde obžalovaného Geroge W. Bushe, Dicka Cheneyho, Donalda Rumsfelda, Richarda Perle, Condoleezu Riceovou a další zde přítomné sekerníky vinnými nade vší pochybnost – beyond reasonable doubt - ze spáchání teroristického činu proti vlastním obyvatelům, při kterém bylo usmrceno přes 3000 nevinných lidí. Tento čin byl spáchán za účelem vyvolání atmosféry strachu a protlačení vlastní politické agendy nalinkované v dokumentu PNAC a spočívající v rozpoutání řetězce agresivních válek na Středním východě podle instrukcí z Izraele (při kterých zahynulo skoro 200 tisíc lidí), v omezení občanských svobod ve vlastní zemi a v celém světě, nastolení policejní diktatury a k vykročení směrem k NWO – Novému světovému pořádku, systému jedné vlády.

12. září 2001, tedy den po útoku, jsem zde ve Zvědavci zveřejnil článek Jen nepodléhat mediální masáží. Nenapsal jsem jej já a neznám ani autora. Byl to vlastně komentář v diskuzi u Neviditelného psa. Odblokoval jsem ten článek, přečtěte si jej. A porovnejte jasnozřivost autora se skutečností.

To je vše, co mohu říct k 11. září.

Když selžou argumenty

Máme tady doma právě návštěvu z Čech. Manželský pár vysokoškolsky vzdělaných, zcestovalých, sečtělých a velmi inteligentních lidí. On pracuje jako systémový analytik, ona je odbornicí na daňové systémy a učí na vysoké škole. O muži mluvit nebudu, neboť ten se debaty nezúčastňoval. Ženě říkejme třeba Pavla. Proběhl přibližně následující dialog:

Já (ironicky): „Jak se vám líbily prohlídky na letišti?“

Pavla: „Mně to nevadí. “

Já: „Tobě to nepřipadalo ponižující?“

Pavla: „Když to má přinést větší bezpečí, že doletíme v pořádku, tak proč ne?“

Já: „Čeho se bojíš? Že nějaký šílený terorista vyhodí letadlo do vzduchu? Proč by to dělal?“

Pavla: Hledí na mě bez výrazu

Já (pokračuji): „Copak nechápeš, že všechny ty útoky byly spáchané našimi vlastními vládami nebo Mosadem, přičemž ty vlády to přinejmenším věděly předem?“

Pavla: Kroutí se nesouhlasně

Já: „Vždyť se podívej na ty nesrovnalosti 11. září.“ (Následuje výčet největších kopanců – jak mohl Bush tvrdit, že viděl náraz prvního letadla do budovy, když to tenkrát žádná televize nepřenášela, jak mohl číst ještě pět minut dětem o kozách, poté, co se dozvěděl o nárazu druhého letadla, jak to, že ho bezpečnostní služba nelifrovala do bezpečí, jak mohly ty budovy tak rychle spadnout, když nikdy v dějinách stavitelství se žádný mrakodrap po nárazu letadlem nezhroutil, proč spadla budova číslo sedm, do které nic nenarazilo, jak mohli cestující telefonovat mobilem z paluby letadla, když se tato technologie zavádí teprve v tomto roce, jak mohlo 97 nebo kolik kamer rozmístěných kolem Pentagonu nezaznamenat náraz letadla, atd.)

Pavla: „Ty jsi blázen. Proč by to naše vlády dělaly?“

Já: „Proč? Přece aby nám nahnaly strach. Aby mohly omezit naše svobody a šmírovat vlastní občany.“

Pavla: „Já nemám pocit, že by mě někdo šmíroval. A i kdyby...“

Já: „Tobě nevadí, že ti čtou emaily, že stát ví nejen kolik vyděláš, ale i i co si za to koupíš a kde? Že v Británii vědí o každé cestě každým autem díky sta tisícům kamer, které rozlišují automaticky SPZ, a že něco podobného brzy přijde do celé Evropy? Tobě nevadí mikročipy RFID v cestovních pasech?“

Pavla: „Nic špatného nedělám. Jestli někoho zajímají tyhle věci, tak ať si poslouží. A když to pomůže bezpečnosti...“

Já: „Jaké bezpečnosti?“ (Přestával jsem se ovládat) „Copak nechápeš, že to je uměle vyvolaný strach? Že žádný terorismus není? Že vlády mohou zničit každého jednotlivce, kterého budou chtít? Že v databázích je celý náš život? Že na každého se něco najde, když to bude třeba?“

Pavla: „Podívej, já mohu jet kdykoliv kamkoliv. Za komunistů jsem seděla doma. Teď není problém sebrat pás a jet kde se mi zachce. Projela jsem celou Evropu. Na hranicích mezi státy stačí jen zpomalit, ani nemusíš ukazovat doklady. To je svoboda.“

Hleděl jsem na ni neschopen dalšího slova. „Četla si Orwella? 1984?“

Pavla: „Ne, co to je?“

Nevěřícně jsem na ni zíral. „Tys nečetla Orwella?“

„Nečetla.“

Žena, která studovala na červený diplom, která zná kdejakou divadelní hru a kdejaký umělecký kousek, žena, která přečetla stovky a tisíce knih, nikdy neslyšela o Orwellovi. Jak mohu argumentovat?

„Mně vadí, když někdo chce mít doma zbraň. Na co by to měl mít?“

„Na co? Přece aby se mohl bránit.“

„Proč by se měl bránit?“

„Co bys dělala, kdyby ti vnikl do domu nějaký padouch?“

„Zavolala bych policii.“

„A ty myslíš, že by tě policie ochránila?“

„Ano.“

„Ježíšmarja, a co když nedorazí včas? Co když je nebudeš moci uvědomit? Není lepší spoléhat sám na sebe?“

„A ty by ses bránil? Ty bys po nich střílel?“

„Kdyby nebyla jiná možnost... V každém případě bych nespoléhal na to, že mě stát ochrání. Stát nemá ani kapacity, ani vůli a chuť, ani možnosti, aby to udělal.“

„No, to mně vadí, že když by třeba někdo vlezl na tvůj pozemek, tak ty bys ho normálně odbouchl.“

„Ale já bych ho neodbouchl, aspoň ne hned. Použil bych zbraň jen v případě nutnosti. V každém případě si myslím, že bych měl mít právo tu zbraň vlastnit.“

„Proč? Co když by to takhle měl každý? Někomu střelí v bedně a vyvraždí celou rodinu a všechny kolem...“

„To se může stát. Ale jestli to někdo bude chtít udělat, může je třeba přejet autem, zabít nožem, nůžkami, uškrtit drátem, skoro cokoliv se dá použít jako vražedný nástroj. To zakážeš všechno?“

„Ne všechno. Jenom pistole. Na auto také potřebuješ řidičák. Tak stejně i na zbraň by mělo být něco podobného.“

„Ale vždy je. A mimochodem, ani zkoušky na auto neobsahují psychologický rozbor osobností, jestli žadatel náhodou není pošuk, který to auto chce požít jako zbraň.“

Hádali jsme se tak ještě asi půl hodiny. Probrali jsme ještě hysterii kolem ptačí chřipky, antrax, Po té půlhodině jsem musel uznat, že mě dostala. Neměl jsem žádné argumenty. Tu ženu neděsilo vůbec nic z toho, co leká ve snu mě. Tu ženo lekali fanatičtí Arabové, kteří z jakýchsi nepochopitelných důvodů vyhazují do povětří všechno kolem. Lekala jí možnost, že by onemocněla ptačí chřipkou. Proto považuje za správné, aby se lidé bránili vyhubením jakéhosi blíže nespecifikovaného počtu ptáků. Jak byli ti ptáci hubeni, se nezajímala. O tom, že je živé v pytlích házeli do jam, polévali hořlavinou a za živa upalovali, nikdy neslyšela. Ale tolik ví, že aby se uchránila nemoci, byly všechny kroky správné. Dále nad tím nepřemýšlela.

Hovor skončil. Šli do svého pokoje. Po chvíli mě ještě něco napadlo a zaklepal jsem na ně. „Tady,“ povídám a vytahuji z knihovničky Orwellův román 1984, „tohle si povinně přečti. Než odjedete, tak tě z toho vyzkouším“, pokoušel jsem se o žert.

Druhý den odpoledne jsem z nějakého důvodu přišel do jejich pokoje a vidím: na posteli měla Pavla rozevřenou knížku. Zahlédl jsem titul: Vzpomínky kočičího doktora od Jamese Herriota .Orwellův román zůstal ležet tam, kde jsem ho večer zanechal.