Vkládání slov do Ahamadínedžádových úst

Je íránský prezident skutečně islamo-fašista, nenávidící Židy a popírající holocaust, jenž vyhrožuje „vymazáním Izraele z mapy“?

Pojďme si z celého toho zmatku na Středním východě objasnit jednu věc. Írán nevyhrožuje Izraeli zničením. Íránský prezident nevyhrožuje žádnou akcí vůči Izraeli. Znova a znova slýcháme, že Írán samozřejmě „chce zničit Izrael“, protože „šílený“ nebo „nebezpečný“ nebo „nekompromisní“ prezident Ahmadínedžád zničením Izraele opakovaně vyhrožoval. Jenže každá údajná citace, každý údajný příklad toho, kdy se tak stalo, jsou falešné.

Nejslavnější citát, „Izrael musí být vymazán z mapy“, je ten nejfalešnější. Pan Ahmadínedžád ve svém projevu z října 2005 nikde nepoužil slovo „mapa“ nebo výraz „vymazat“. Podle expertů na jazyk farsi (perštinu; pozn. překl.), jako je Juan Cole a rovněž podle pravicových organizací, jako je MEMRI (Middle East Media Research Institute – projekt zabývající se překladem blízkovýchodních médií do západních jazyků; pozn. překl.) ve skutečnosti řekl, že „tento režim, který okupuje Jeruzalém, musí zmizet ze stránek historie“.

Co tím myslel? V tomto projevu na výroční antisionistické konferenci pan Ahamadínedžád prorokoval, nevyhrožoval. Citoval imáma Chomejního, který to řekl v 80. letech (v době, kdy Izrael prodával Íránu zbraně, takže to tenkrát zřejmě nevypadalo tak hrozně). Pan Ahmadínedžád svému publiku připomenul, že šáhův režim, Sovětský svaz a Saddám Hussajn se zdáli velmi silní a neotřesitelní, přesto však první dva téměř upadli do zapomnění a třetí trpí ve vězení. Tak také jednou zmizí „okupační režim“ v Jeruzalému. Jeho poselství v podstatě znělo „k tomuhle také musí dojít“.

Ale co jeho další „výhrůžky“ Izraeli? Jeho údajné poznámky v témže projevu byly úplně překrouceny. Měl říct: „Není žádných pochyb: nová vlna útoků v Palestině vymaže stigma na tváři islámského světa“. „Stigma“ bylo interpretováno jako Izrael a „vlna útoků“ zněla zlověstně. Jenže ve skutečnosti řekl: „Nemám žádné pochyby, že nové hnutí v naší drahé Palestině je vlnou morálky, jenž se rozlije po celém islámském světě a která z islámského světa brzo odstraní tuto skvrnu hanby.“ „Vlna morálky“ není „vlna útoků“. Předcházející věta objasňuje, že „skvrnu hanby“ představuje neúspěch muslimů v odstranění „okupačního režimu“.

Vědci jako Cole a novináři jako Jonathan Steele z londýnského Guardian už měsíce poukazují na tyto nesprávné překlady, zatímco se jich objevuje stále víc: například prohlášení pana Ahmadínedžáda na setkání Organizace islámských zemí 3. srpna 2006. Rádio Svobodná Evropa uvedlo, že řekl: „ ,Hlavním lékem’ pro krizi na Středním východě je eliminace Izraele.“ „Eliminace Izraele“ implikuje fyzické zničení: pumy, bombardování, teror a zahnání Židů do moře. Tony Blair přeložené prohlášení odsoudil jako „naprosto šokující“. Ale pan Ahmadínedžád toto nikdy neřekl. Podle al-Jazeery ve skutečnosti řekl: „Skutečným lékem na konflikt je eliminace sionistického režimu, ale nejprve by měl nastat okamžitý klid zbraní.“

V konzistentním překládání „eliminace okupačního režimu“ jako „zničení Izraele“ je zjevný zlý úmysl. „Režim“ znamená vládu, ne obyvatele nebo města. „Sionistický režim“ je vláda Izraele a její právní systém, který uchvátil Palestinu a drží miliony Palestinců pod vojenskou okupací. Mnoho tradičních obhájců lidských práv věří, že je skutečně nutné izraelský „režim“ transformovat, ačkoliv se neshodují jak. Někteří doufají, že by usmíření v Izraeli mohlo nastat změnou filozofie a tím, že by vláda (režim) připustila dvoustátní řešení. Jiní věří, že židovská státnost je inherentně nespravedlivá, protože vláda státu se zakládá na rasistických principech, a volají po její transformaci v sekulární demokracii (změně režimu). Žádná z těchto myšlenek o změně režimu neznamená zahnání Židů do moře nebo zpustošení jejich měst. Všechny představují skutečnou změnu režimu, nezbytnou k vytvoření spravedlivého míru.

Pan Ahmadínedžád učinil na zasedání Organizace islámských zemí další prohlášení, jež jasně indikovala jeho pochopení pro to, že s Izraelem je třeba jednat v rámci mezinárodního práva. Například uznal realitu současných hranic, když řekl: „Každý agresor by se měl vrátit k libanonské mezinárodní hranici.“ Autoritu Izraele a roli diplomacie uznal, když řekl: „Měly by být vytvořeny okolnosti pro návrat uprchlíků a vysídlenců, a měli by být vyměněni vězni.“ Také volal po bojkotu: „Rovněž navrhujeme, aby islámské národy okamžitě přerušily všechny otevřené i skryté politické a ekonomické vztahy se sionistickým režimem.“ Celé skupiny hlavních židovských mírových skupin, amerických církví a spousty organizací pro lidská práva řekly totéž.

Závěrečné téma patří „popírání holocaustu“ ze strany pana Ahmadínedžáda. Popírání holocaustu je na západě velmi citlivá otázka, jenž je notoricky spojována s antisemitismem. Jinde na světě však mlžení kolem holocaustu vede k naprostému nedostatku informací. Člověk by si myslel, že dostatek informací o holocaustu je po celém světě, ale to je omyl. (Abychom nebyli domýšliví, Američané ukazují stejně zarážející omezenost všeobecných znalostí, když nechápou například to, že americká armáda zabila nejméně dva miliony Vietnamců, a věří, že kdokoliv to říká, je antiameričan. Většina Francouzů ještě neakceptovala, že jejich armáda zabila milion Arabů v Alžíru.)

Skepticismus ohledně příběhu holocaustu se na Středním východě nezačal uchycovat proto, že lidé nenávidí Židy, ale protože tento příběh se rozvíjí v argument, že Izrael má právo „se bránit“ před útoky všech zemí v jeho sousedství. Středněvýchodní veřejnost je tak zvyklá na západní novinářské kachny, legitimizující koloniální nebo imperiální nadvládu nad společností, že pochybují, jestli argument šesti milionů mrtvých není jen další mýtus nebo zveličený příběh. Je smutné, že pan Ahmadínedžád zřejmě patří v tomto ohledu k nedostatečně vzdělaným, ale on nikdy nebyl znám vyšším vzděláním.

Pan Ahmadínedžád však přesto neřekl to, co americký Subcommittee on Intelligence Policy uvedl, že řekl: „Vymysleli si mýtus, že Židé byli zmasakrováni, a postavili ho nad Boha, víru a proroky.“ Ve skutečnosti řekl: „Ve jménu holocaustu vytvořili mýtus a považují ho za významnější než Boha, víru a proroky.“ V tomto projevu se zaměřuje na mýty kolem holocaustu, ne na holocaust samotný – to jest „mýtus“ jako „mystika“, čili to co bylo z holocaustu uděláno. Další spisovatelé, včetně významných židovských teologů, kritizovali „kult“ nebo „přízrak“ holocaustu, aniž by popírali, že k němu došlo. Hlavním sdělením pana Ahmadínedžáda každopádně bylo, že pokud se holocaust stal tak, jak to říká Evropa, pak za něj nese odpovědnost Evropa, ne muslimský svět.

Proč je pan Ahmadínedžád systematicky chybně citován a démonizován? Musíme se ptát? Pokud svět věří, že Írán připravuje útok na Izrael, pak se můžou Spojené státy nebo Izrael ospravedlnit, když zaútočí na Írán jako první. Dezinformační kampaň ohledně prohlášení pana Ahmadínedžáda byla těsně spojena s druhou lží: propagující (neexistující) íránský válečný jaderný program.

Současný povyk kvůli íránskému jadernému programu je tak shodný s americkými pohádkami o iráckých zbraních hromadného ničení, že se musíme divit, proč se nesetkává jen s bouřlivým mezinárodním výsměchem. Maje mnoho zájmů v Íránu – ropa, americká hegemonie, Izrael, fantazie neokonzervativců o „novém Středním východě“ – vytváří Bushova administrativa mezinárodní zděšení z Íránského jaderného programu. (Viz Ray Close, Why Bush Will Choose War Against Iran – Proč Bush zvolí válku proti Íránu). Ale inspektoři Mezinárodní agentury pro atomovou energii nenašli po prozkoumání íránských zařízení a dokumentů žádný důkaz o zbrojním programu. Ani americké zpravodajské agentury nic nenašly.

Všichni experti se shodují, že dokonce i kdyby Írán takový program měl, je ještě pět až deset let vzdálen od získání obohaceného uranu nutného pro skutečnou zbraň, takže preventivní vojenská operace není v současnosti potřebná. I nedávná zpráva Republikány ovládaného Subcommittee on Intelligence Policy, jenž poukázala na to, že americká vláda postrádá informace o iránském zbrojním programu nezbytné k jeho zmaření, jasně potvrzuje, že údajné „informace“ jsou kusé a nedostatečné.

Opomíjení jaderného programu Severní Koreje ze strany Bushovy administrativy ukazuje, že jaderné zbraně tu nejsou tím skutečným problémem. Neokonzervativci chtějí v Íránu změnu režimu, a tak zaměřili svou propagandu na strach z „jaderných zbraní“, stejně jako podporovali strach z iráckých zbraní hromadného ničení. Republikánští řečníci a pravicoví zpravodajští komentátoři se podřídili, poslušně opakují nepodložená tvrzení, že Írán má „program jaderného zbrojení“, že ohrožuje svět a především Izrael svým „programem jaderného zbrojení“ a nesmí mu být umožněno dokončit jeho „program jaderného zbrojení“. Ti, kdo poukazují na to, že pevné důkazy o nějakém íránském „programu jaderného zbrojení“ ve skutečnosti chybějí, jsou vysmíváni jako naivní ťulpasové.

Nejhorší je, že Bushova administrativa dotáhla tento podvod až k OSN a přiměla Radu bezpečnosti schválit rezoluci (SC 1696) požadující, aby Írán přestal s jaderným obohacováním do 31. srpna, a upozorňující na sankce, pokud tak neučiní. V kombinaci s jejím bezútěšným jednáním ohledně izraelského útoku na Libanon se Rada bezpečnosti ukázala jako potupně servilní a neschopná.

Stejně jako všechny fantazie je těžké porazit i ty o jaderných zbraních, protože je nelze zcela vyvrátit. Možná že nějací íránští vědci v nějakém nepřístupném podzemním zařízení pracují na technologii jaderných zbraní. Možná že prostřednici v Severní Korei zkoumali možnosti získání zvláštních komponent. Možná že cizí vesmírná loď jednou ztroskotala v Nevadské poušti. Jen proto, že něco nemůžeme vyvrátit, to ještě není pravda. Ale ve světě neokonzervativců je možné skutečností, a zbabělý tisk je tu proto, aby vytruboval panické titulky. Během nekonečného opakování výrazu „možný program jaderného zbrojení“ se slovo „možný“ potichu vytratilo.

Důkazy jsou každopádně pro Bushovu administrativu pouhý detail, a touha po jaderných zbraních je dostatečnou příčinou k preventivnímu útoku. Když se ve Spojených státech vedly debaty před napadením Iráku, lidé někdy trvali na tom, že jakékoliv skutečné důkazy o zbraních hromadného ničení bolestně chybí. Bílý dům pak trval na tom, že Saddám Hussajn „chtěl“ takovéto zbraně, a proto by je pravděpodobně někdy v budoucnu získal. Od té doby jsou zamýšlené zločiny, dokonce i imaginární zamýšlené zločiny, trestány vojenskou invazí.

Zaútočí USA doopravdy na Írán? Američtí generálové jsou skutečně znepokojeni tím, že by bombardování iránských jaderných zařízení rozpoutalo nevídané útoky na americké okupační síly v Iráku, stejně jako na americké základny v Perském zálivu. Írán by dokonce mohl zablokovat úžinu Hormuz, přes níž vede 40 procent světové ropy. Vedlejším důsledkem teroristické militantnosti by byl prudký nárůst cen. Potenciální škody na mezinárodní bezpečnosti a světovém hospodářství by byly nesmírně nebezpečné. Neokonzervativci v Bushově vládě se zdají být schopni každého šílenství, takže nic z toho pro ně nemá význam. Ale dokonce i neokonzervativci se musí zastavit, když Izrael selhal v pokusu o likvidaci Hizballáhu použitím téhož útoku ze vzduchu, jaký je plánován pro Írán. Jenže Izrael může zaútočit na Írán a toto může být plán. Spoluprací by tyto dvě země mohly nahradit svá strategická omezení. USA, uplatňující svůj supervelký vliv v Radě bezpečnosti, nastaví takový stupeň sankcí, který Íránu neumožní naplnění programu obohacování. A izraelská vláda by díky pěstování (mylné) mezinárodní víry, že Írán hrozí přímým útokem na Izrael, mohla prosazovat právo na vlastní obranu jednostrannou preventivní akcí za účelem zničení jaderných kapacit státu, jenž zjevně neplnil příkazy OSN. Přímá odveta Íránu vůči Izraeli je vyloučena, protože Izrael je jaderná velmoc (a Írán ne) a protože Izrael chrání americký bezpečnostní deštník. Reakce proti americkým cílům v regionu by mohla být omezena (malým) zmatkem ohledně nepřímé americké spoluúčasti.

V tom případě je to, co teď vidíme, americkým vytvářením mezinárodního kontextu pro jednostranný úder Izraele a přípravou na krytí zad Izraele před následky.

Je tohle skutečný plán? Některé důkazy naznačují, že leží na stole. Izrael v posledních letech nakoupil nové „bunkry rozbíjející“ rakety a tři německé ponorky Delfín s nejnovějšími technologiemi (a objednal dvě další), to znamená vhodné zbraně pro úder na íránská jaderná zařízení. Londýnské Times v březnu 2005 oznámily, že Izrael postavil na poušti maketu íránského zařízení Natanz a trénoval její bombardování. Izraelští představitelé v posledních měsících otevřeně uváděli, že pokud OSN nepřistoupí k akci, Izrael bude Írán bombardovat.

Jenže Hizballáh, spojenec Íránu, Izraeli stále hrozí útokem z boku. Proto byl útok na Hizballáh víc než jen „demo“ pro útok na Írán, jak prohlásil Seymour Hersh; byl pro útok na Írán nutný. Izrael ve snaze zničit Hizballáh neuspěl, ale výsledek teď může být pro Izrael ještě lepší, protože rozhodnutí Rady bezpečnosti č. 1701 učinilo zodpovědným za odzbrojení Hizballáhu celé mezinárodní společenství. Pokud Amerikou podporovaná snaha 1701 uspěje, útoku na Írán nestojí nic v cestě.

Jelikož se Izrael a Spojené státy snaží vypracovat promyšlený plán, budeme nepochybně na všech fórech dál číst, že iránský prezident – nepřátelský, iracionální, Židy nenávidící, holocaust popírající islamo-fašista, vyhrožující „vymazáním Izraele z mapy“ – je prokazatelně dost nerozumný na to, aby spáchal celostátní sebevraždu odpálením (neexistující) jaderné zbraně proti silnému izraelskému jadernému arzenálu. Proti tomuto médii vytvořenému mýtu Izrael skutečně musí „bránit sám sebe“.

Článek Putting Words in Ahmadinejad's Mouth byl uveřejněn 28.8. na serveru informationclearinghouse.info. Překlad: Erik Sedláček.