Skutečnou hrozbou, které čelíme v Británii, je Blair

Pokud je skutečné údajné spiknutí za účelem útoku na letecké spoje z Londýna – pamatujme přitom na lži, které vedly k invazi do Iráku a na nájezd do „hnízda teroristů“ ve východním Londýně – potom za to můžeme plně obvinit jednu osobu, stejně jako ze 7.července minulého roku. Byly to totiž Blairovy bomby, neboť kdo nevěří, že by 52 Londýňanů bylo naživu, kdyby se Blair nepřipojil k Bushovi a jeho pirátském útoku na Irák? Parlamentní výbory řekly dost, stejně jako MI5, ministerstvo zahraničí, Chatham House a výzkumy veřejného mínění.

Vysoký důstojník Metropolitan Police Paul Stephenson tvrdí, že „záměrem bylo spáchat masovou vraždu nepředstavitelného rozsahu“. Nejspolehlivější nezávislé odhady udávají počet mrtvých civilistů v Iráku, jako výsledek Bushovy a Blairovy invaze, nad 100 000. Rozdíl mezi strachem na Heathrow a Irákem je ten, že se v Iráku masová vražda nepředstavitelného rozsahu již stala.

Podle jakéhokoli měřítka mezinárodního práva, od Norimberku až po Ženevské konvence, je Blair jednoznačný válečný zločinec. Obvinění vůči němu přibývají. Posledním je jeho tajná dohoda s Izraelem na jeho úmyslných a kriminálních útocích na civilisty. Zatímco byly libanonské děti zaživa upalovány izraelskými bombami, odmítl odsoudit jejich vrahy nebo je pouze vyzvat k tomu, aby skončili. Nezasloužil se nijak o vyjednání příměří, ale jen o jeho ostudné protahování. Nejen že je jasné, že Blair věděl o izraelských plánech, ale dělal souhlasné narážky na konečný cíl: útok na Írán. Přečetl svou neurotickou řeč v Los Angeles, kde popsal „síť extremismu“ rozpínající se od Hizballáhu po Írán. Neučinil jedinou narážku na síť nespravedlivé a protiprávní izraelské okupace Palestiny a devastace Libanonu. Nijak se nepokusil čelit bigotnosti, která je nyní zaměřena proti všem Arabům a je řízena Západem a rasistickým režimem v Tel Avivu. Jeho odkaz na „hodnoty“ je jen šifrou pro křížové tažení proti islámu.

Blairův extremismus, stejně jako Bushův, je veden skutečným a nespoutaným mesiášským násilím. Je zcela v rozporu s moderní, multikulturní, sekulární Británií. Hanobí tuto společnost. Nejen že mu nevěříme, ale obviňujeme jej, že nás ohrožuje a zrazuje svými vazalskými vztahy s náboženskými fanatiky ve Washingtonu a biblickými etnickými čističi v Izraeli. Na rozdíl od něj jsou Izraelci aspoň otevření. „Musíme používat teror, vraždy, zastrašování, konfiskaci půdy a odříznutí všech sociálních služeb, abychom zbavili Galileu od celé arabské populace“, řekl zakládající izraelský ministerský předseda David Ben-Gurion. Půl století na to řekl Ariel Šaron: „Je povinností izraelských vůdců vysvětlit veřejnosti... že zde bez odsunu Arabů a vyvlastnění jejich půdy nemůže být žádný sionismus, kolonizace nebo židovský stát.“ Současný ministerský předseda Ehud Olmert řekl před americkým kongresem: „Věřím, že náš lid má věčné a historické právo na tuto celou zemi“ (zdůraznil).

Blair podporoval tento barbarismus s entuziasmem. V roce 2001 odhalil izraelský tisk, že dal tajně „zelenou“ Sharonově krvavé invazi Západního břehu, s jejímž plánem byl dopředu seznámen. Palestina, Irák, Libanon – může se někdo divit útokům ze 7.července nebo strachu na Heathrow tento měsíc? CIA tomu říká „blowback“. 12. srpna publikoval Guardian komentář „The challenge for us all“ (Výzva nám všem), kde se tlachalo o tom, „jak výrazné číslo mladých lidí se odcizilo „muslimské kultuře“, ale ani slovo se nezmínilo, jak je Blairova blízkovýchodní pohroma zdrojem tohoto jejich odcizení. Zdvořilá přetvářka je vždy upřednostňována při popisu britské politiky, povznášející se nad „mylným“ a „nevhodným“ a zamlčující kriminální činy.

Jděte do muslimských čtvrtí a budete zasaženi strachem připomínajícím antisemitskou noční můru Židů v třicátých letech a zlobou vyvolanou jednoznačným „uplatňováním dvojitých standardů v zahraniční politice západních vlád“, jak uznává britská Home Office. Hluboce to cítí také mladí Asiaté, kteří jsou daleko od „odcizení se své kultuře“, ale naopak věří, že ji takto brání. Za jak dlouho budeme připraveni čelit hrozbě naší bezpečnosti, která přichází z Downing Street? Nebo čekáme na to „nepředstavitelné“?