Horké léto

Už několik dnů po sobě nás v hlavních večerních zprávách krmí hysterií kolem odhalení údajných teroristů v Anglii a bezpečnostními opatřeními přijatými po zlikvidování teroristické buňky. S mrazením v zádech sleduji, jak lidé ochotně vyhazují vlastní, často značkovou kosmetiku, nápoje, zubní pasty, krémy do odpadkových košů, jen aby nevzbudili pozornost goril se psy a se samopaly, kterých bývá na letišti téměř stejně jako cestujících. Sleduji, jak si cestující nechávají hrabat v taškách, jak (myslím, že to bylo v Anglii) ochotně přesypávali obsah kabinových zavazadel do průhledných plastikových pytlů.

Je zvláštní, že rozhovor redaktora na místě s několika „náhodně“ vybranými cestujícími se vždy nesl ve stejném duchu a potvrzuje, čeho jsem se bál nejvíce. Totiž, že všichni dotazování souhlasili s nutností nechat se ponížit, jen když to bude znamenat vyšší bezpečnost. Nikdo neprotestoval.

V rámci teroristické hyperhysterie zavřeli všechny Duty Free shopy na Pearson letišti v Torontě. Už nepřichází v úvahu koupit si o pár dolarů levnější voňavku nebo alkohol cestou do Evropy. A opět - nikdo neprotestuje.

Po několika dnech těchto šílených opatření začínají na veřejnost pronikat hororové příběhy o cestujících, kteří se nemohli dostat do zaparkovaného auta, protože klíče museli přibalit do hlavního zavazadla a to se kdesi ztratilo, nemohli si zavolat mobilem pro odvoz z letiště (mobil byl rovněž v hlavním, ztraceném zavazadle), takže museli jet taxíkem a k dovršení všeho se museli vloupat do vlastního domu rozbitím okenní tabulky, neboť i klíče od domu byly ve ztraceném zavazadle.

A mezitím se nad zatčenými skoroteroristy ze sobotní akce rozprostírá podivná deka mlčení. Nic se vlastně neví, ale i to málo, co se ví, naznačuje směr, kudy se bude ubírat další vývoj. Pošeptám vám to do ouška: Do ztracena. Bude se ubírat do ztracena. Podobně jako v případě dalších odhalených „teroristických akcí“, například té nedávno odhalené „teroristické“ buňky v Torontě a před čtrnácti dny další buňku kdesi na Floridě, pokud mě paměť neklame, která na sebe upozornila tím, že kdosi kupoval asi tisícovku mobilních telefonů. Hlasatel v televizi vysvětlil, že mobily se dají použít k dálkovému odpálení náloží. Asi o týden později jsem četl malou zprávičku o tom, že tentokrát se stopa ukázala lichá, nešlo o teroristy, ale prostě jen o obchodníky hodlající koupit a se ziskem prodat. Ale kolik lidí ji četlo? Dementi bylo mnohem menší než původní palcové titulky.

Nicméně pojďme zpátky k té poslední odhalené akci.

Z toho mála, co bylo oznámeno, se ví, že u žádného z "teroristů" nenašli žádné vybušniny, nikdo z nich nevyrobil bombu, nikdo z nich si nekoupil letenku. Mnozí z nich dokonce ani neměli cestovní pas. Skupina byla sledována a odposlouchávána více jak rok, policie měla ve skupině svého informátora (přeloženo do naší mluvy provokatéra) nebo snad dokonce dva. Pak proběhl jakýsi výslech kdesi v Pákistánu a kdosi se tam k něčemu přiznal. Dokonce ani není jasné, zda ten dotyčný patří mezi zatčené v Británii. Vyšetřovací metody pakistanských bezpečnostních služeb jsou známé, právo útrpné je v této zemi považováno za normální. Člověk se tam přizná k čemukoliv, jen aby zmírnil rafinované mučení. O tom nepochybuji. Ví se dále, že zatýkací akce byla diskutována mezi Blairem a Bushem, že Blair chtěl ve sledování pokračovat, ale Bush trval na spektakulárním odhalení ihned, takže pudlík Blair sklapl podpatky a učinil, co bylo požadováno.

Je to zatraceně těžká věc, vydupat z ničeho, vymodelovat nebezpečné teroristy za každým rohem.

Vzpomínám si, jak jsme lítali přes oceán těsně po revoluci. Tehdy ještě inženýři NWO a mezinárodní bankéři neměli tu moc, teroristická hrozba nebyla strašákem, odbavování neznamenalo ponížené odevzdávání opasků a zouvání a hrabání v příručních zavazadlech. V letadle bývalo nejen více prostoru k natažení nohou, ale i – světe div se – místo vzadu, kde si člověk mohl zakouřit. Člověk přiletěl na místo určení nefrustrovaný, relativně v klidu a hlavně bez ztráty lidské důstojnosti.

Někde jsem četl, že vzdálenost mezi sedadly v letadlech se od roku 1985 zmenšila o sedm centimetrů. Postupně samozřejmě, ne najednou. Možná vám sedm centimetrů nepřipadá mnoho, ale při dlouhých letech je každý kousíček prostoru navíc vítán. Vysvětlovalo se to snahou po maximálních ziscích. Aerolinky si zkrátka spočítaly, že když uberou na každého cestujícího sedm centimetrů, mohou přidat x dalších sedadel a tudíž platících zákazníků. Aniž by bylo třeba zvětšovat letadlo. Jistěže šlo o zisky, nepochybuji o tom. Ale podivně to nahrává do karet sociálním inženýrům ve službách NWO budujícím nový typ člověka – nevolníka.

Možná vám už také došlo, že celé to divadlo není proti teroristům. Je proti lidem. To bezdůvodné (a silně opožděné – neměli to dělat PŘED odhalením?) buzerování cestujících, nedůstojné ponižování, menší životní prostor, buzerující zákazy kouření ve jménu zdraví (které nám ničí padesáti jinými a horšími způsoby), to je všechno součástí velké hry. Oni si už ověřili, co mohou a co nemohou a teď jedou podle scénáře. Neboť ideálem nové doby je člověk vyděšený jako králík, ponížený, umačkaný s roztřesenými nohami, do kterých dostává křeče z malého prostoru, frustrovaný – třeba proto, že si nemohl deset hodin zapálit. Jedině tento typ je pak také i ohebný a ochotný akceptovat další tresty, z nichž ten poslední bude vnímán jako osvobození. A bude definitivní. A bude se jmenovat NWO – Nový světový pořádek.

A přitom by stačilo tak málo... Stačilo by, aby pár stovek cestujících odmítlo tu frašku hrát. Odmítlo by nechávat se šacovat, ponižovat, odevzdávat nápoje a řasenky. A prostě neodletět. A hned vedle odbavovací řady by měl stát stůl. Za stolem by seděli dva, tři právníci a zčerstva sepisovali hromadné žaloby na aerolinky, správu letišť a vůbec všechny zúčastněné.

Koukali byste, jak rychle by byla opatření zrušena, teroristé, neteroristé.

Něco naznačuje, že štafetu v tom směru už možná přece jen převzaly některé aerolinky. Podle článků v BL zvažují British Airways podání takové žaloby, neboť utrpěly značné ztráty zrušením a odložením řady svých letů.

Uvidíme, jak to dopadne. Ale hon na teroristy je pochopitelně jen jedním želízkem v ohni. Dalšími jsou další strachy: ptačí chřipka nebo jiná šílená infekční nemoc, oteplování planety a její blízký konec, srážky s meteorem, nedostatek potravin, vody, ropy, elektřiny, zemětřesení a další katastrofy.

Tento rok máme tady v Torontě nádherné léto. Nepamatuji tak krásné dny. Modrá obloha, bílé obláčky, slunečno, ale ne horko, teploty (s výjimkou těch několika dnů na začátku měsíce) v ideálních hranicích kolem mezi 22° a 25°C. Jako kdyby se příroda rozhodla nám naznačit, vidíš, o co všechno přijdeš, když to ve jménu profitu zničíš.

A možná je to všechno opravdu jinak. Lidé dříve žili klidnější život, ne proto, že by bylo méně katastrof a hrozeb, ale proto, že o nich prostě nevěděli. Nebylo by možná na chvíli moudřejší přestat nasávat ty hrozby všemi otvory a chvíli jen tak normálně žít?