Co říci muži, jehož rodina je pod troskami?

Nad zničeným bejrútským jižním předměstím se vznášel kouř a prach viditelný na míle daleko. Buldozery odklízely tuny trosek. A vysoký muž v hnědém tričku – neklamné poznávací znamení brooklynských taxikářů – zíral stěží potlačujíc slzy na hromadu trosek, které mohly být hrobem jeho dědečka, strýčka a tety. Polovina domu, kde bydlela jeho rodina, byla stržena a celý blok domů s civilními byty hned vedle byl před několika hodinami srovnán dvěma raketami se zemí.

Co říct člověku, jehož rodina je pohřbena pod troskami? Poslední tělo, které vytáhli, patřilo muži, jehož tvář se zdála vyleptána prachem. Když bylo bláto očištěno, ukázalo se, že jeho tělo je tenké jako papír – tak dokonale ho betonový blok rozmašíroval. Mohamed al-Husseini přijel se svou mladou ženou a miminkem (v této chvíli byli v centru Bejrútu a bezpeční) z New Yorku na dovolenou, protože chtěl navštívit rodinu a pohovořit s příbuznými, se kterými vyrůstal.

„Jen se podívej, co Izraelci udělali,“ řekl aniž odpoutal oči z pater budovy, nyní stěsnané na sebe tak, že by jimi myš neproklouzla. „Jsme zmaten. Nevím, co mám dělat. Mohl bych se vrátit zpátky k ženě a dítěti, ale zbytek mé rodiny je zde. Dříve bydleli na jihu Libanonu a dařilo se jím přežít. Přišli do Bejrútu – a tady na to doplatili.

Dědeček Mohameda al-Husseina, Mohamed Jasin má, nebudeme říkat „bylo mu“ 75 let. Husseinův strýček se jmenuje Hussein Jasin a tetě říkají Hila. Hledali je včera v noci, zatím se po nich nenašla ani stopa. A co ti, co bydleli ve vedlejším domě?

Zabito bylo nejméně sedmnáct civilistů, mnozí z nich byly děti. Dvanáctiletý chlapec Ahmed Hussein leží v márnici nemocnice Mount Lebanon Hospital. Spolu s ním tam leží žena, která zemřela těsně potom, co byla vytažena z trosek a další raketa dopadla na její dům. Bylo pondělí, něco po půl osmé večer. Téměř všichni obyvatelé zničeného domu patřili k jedné rodině, k rodině Rmeiti. Znovu nutno zdůraznit, přišli z nebezpečného jihu a patnáct z těch mrtvých bylo z jedné vesnice.

Byla to scéna, která provokovala zlost. Jeden z pozorovatelů Hizballáh chtěl vidět můj novinářský průkaz a když jsem mu jej ukázal, ztratil o mě zájem. Ale libanonský mladík ve žlutém tričku potulující se kolem byl tímto mužem zadržen, za límec odtažen a předán skupině silných a vysokých pořízků, která ho nacpala do vozu. Každý tady teď hledá špióny. Muže – i ženy -, kteří „označují“ bloky budov v Bejrútu izraelským raketám za cíl.

Smutná, chmurná schůzka v téže nemocnici Mount Lebanon Hospital nicméně ukázala, že ta posledně zničená budova zřejmě nebyla nikým označena. Potkal jsem Aliho Rmeiti, zaměstnance letiště v Bejrútu, pokrytého krvavými ranami. Výraz jeho tváře vyjadřoval zmatení. Vrtěl hlavou v nepochopení: „Stál jsem na balkóně se svou ženou Hudou a třemi ze svých dětí. Neslyšel jsem nic, vůbec nic. Neuvědomil jsem si, co se děje. Byla tma. Pak přišla druhá exploze a celý náš balkón i s námi byl vržen na ulici.“

Huda Rmeitiová leží vedle manžela. Má zavedenou kapačku. Je ještě více poraněna než její manžel Ali. Vím, co oni ještě nevědí. Všechny tři jejich děti byly zabity.

A proč byla ta budova cílem izraelských raket? Izraelci zabili stovky civilistů, útočili na konvoje uprchlíků, kterým předtím nařídili uprchnout. Ale Saadieh, švagrová Aliho Rmeiti má vysvětlení, které je v souladu s vysvětlením obou přeživších. Než ty rakety vybuchly, říká, přeletělo jim nad hlavami izraelské bezpilotní letadlo. Byl to pozorovací letoun, který fotografuje a posílá snímky do Tel Avivu, „Um Kamel“, jak ho nazývají Libanonci, létal tam a zpátky po nějakou dobu. A pak, bez varování někdo přijel na ulici Assaad al-Assad na motocyklu a vystřelil na letadlo z pušky. Bylo to hned proti Rmeiho domu.

Nato odjel. Nějaký naivní mladík chtěl zřejmě dokázat své chlapáctví. Letadlo nelze sestřelit puškou, což každý člen Hizballáh ví. Nedlouho nato přiletěly dvě rakety a zničily domy nevinných.

Článek What do you say to a man whose family is buried under the rubble? byl uveřejněn v Independent.