Zažila jsem bombardování v Libanonu…

Je brzké červencové ráno – 3 hodiny po půlnoci, když mě vzbudil hlas: “Slyšíš? Vstávej!!! Bomby!!!“ Vyděšený hlas maminky mé kamarádky, u které jsem krátce v Libanonu pobývala, abych poznala zemi, ve které už 24 let žije se svou rodinou, mi pomohl na nohy. Bylo to jako ve zlém snu: zvuk letadel a krátce na to obrovská rána, záblesk a ticho. Za chvíli znovu. Bombardovali letiště v Beirutu. Nemohla jsem uvěřit svým uším, měla jsem pocit, že oči mě po krátkém spánku (v Libanonu se chodí spát velmi pozdě) ještě klamou. Neklamaly. Byla to pravda. Nikoho z nás, když jsme plánovali tuhle cestu, ani ve snu nenapadlo, že necelých 16 let po občanské válce, která v Libanonu trvala plných15 let, přijde další bombardování, další ničení země, která se ještě dnes vzpamatovává z té hrůzy, co zažila. Viděla jsem v Národním muzeu v Beirutu film, na kterém je vše zdokumentováno: sarkofágy a další památky zalévali Libanonci do betonu, aby je uchránili před zničením. Sloupoví před muzeem bylo tak zničené od střel, že je až obdivuhodné, jak dokonale je dokázali opravit. Od poslední války dokázali Libanonci opravit a vystavět mnoho nových domů, bytů, nemocnic, hotelů, silnic a dálnic. Velmi prosperující stát, který se v poměrně krátkém čase dokázal vzpamatovat z hrozivého ničení, je dnes znovu terčem pro ostřelovače.

Na to ráno nezapomenu – sešli jsme se celá rodina u televize a dokud šla elektřina, sledovali jsme, co se vlastně děje. Přišli i sousedé. Ptali se nás: „Bojíte se?“ A já v tu chvíli zavřela oči, vstoupila do krajiny své duše a tam se rozprostíral božský klid. Odpověděla jsem: „Ne.“ A přitom jsem cítila, jak velkou Boží ochranu dostáváme. Bez stínu pochyb jsem v tu chvíli věděla, že každý náš další krok bude chráněn.

A byl. K ránu bombardování ustalo a my jsme se s důvěrou věnovali plánovanému výletu. Cestou jsme navštívili kostelík sv. Jiřího, ochránce Beirutu a do večera jsme o válce nevěděli. Usoudili jsme však, že tu není stoprocentně bezpečno a odjeli jsme do hor – 45 km severně od Beirutu. Pro nás to bylo pár příjemně strávených dní na úpatí krásných hor, ale na jihu Libanonu se tvrdě bojovalo a bojuje dodnes. Lidé, kteří tam žijí začali utíkat – autem, pěšky – kdo jak mohl. Všechny mosty však byly zničené a tak se jen těžko dostávali na sever. A kdo se dostal až do Beirutu, hledal útočiště u svých příbuzných či známých a tak lidé dodnes spí po dvou na postelích, aby se vešli, některé byty doslova „praskají ve švech“. Lidé si vzájemně pomáhají, jak mohou. I k nám do malého bytu v horách přijeli příbuzní a spalo nás tam 11. V tu chvíli si člověk uvědomí, co je to pocit sounáležitosti. Všichni jsou na tom stejně. Všichni mohou přežít, ale všichni také mohou zemřít pod některou z bomb – ostřelovány jsou letiště, přístavy, elektrárny, vysílače i silnice vedoucí ven ze země do sousední Sýrie. Začíná boj o přežití – dochází jídlo, benzín – nádrže hoří pod bombami. A otcové rodin se musí nějak dostat do práce – je třeba elektřiny, vody, chleba… život musí fungovat dál. Nikdo, kdo nálet na vlastní kůži nezažil, si to neumí představit.

Já už dnes ano. Dodnes se mi o tom v noci zdá – moji přátelé tam zůstali, mají tam rodinu a důležitou práci pro svou zemi. Jsem s nimi ve spojení a snažím se je podpořit alespoň psychicky.

Já jsem s maminkou mojí kamarádky odletěla zpět do naší republiky 17.7.2006 díky naší vládě, která pro nás poslala letadlo do Sýrie. Tam jsme se dostali z Beirutu autobusy – české velvyslanectví v Libanonu dalo vědět všem stále žijícím Čechům v této zemi, že je pro ně připravený armádní speciál k evakuaci. Někteří toho využili, jiní zůstali. A tak se na celodenní přesun na letiště do syrského města Lázikíja dalo 94 Čechů a Slováků. Cesta to byla velmi psychicky náročná – trvala 10 hodin ve velkých vedrech, bombardován byl přístav v Beirutu hned po našem odjezdu a těsně před hranicemi jsme se dozvěděli o bombě, která nedaleko dopadla. Nejnáročnější bylo asi šestihodinové čekání na hranicích, kdy se do stojících autobusů dostávaly otevřenými dveřmi výfukové plyny ze sousedních autobusů a uvnitř se tvořila plynová komora. Druhou možností bylo jít ven do víc jak čtyřicetistupňového vedra. Klimatizace v autobusu nezvládala… Ale i to strastiplné cestování autobusem jsme zvládli a večer už nás čekala příjemná náruč letadla. Celou cestu až na letiště se o nás starali naši velvyslanci, měli jsme dostatek jídla i pití. Patří jim za to velký dík a také naší vládě bych chtěla touto cestou poděkovat, protože později bychom se z Libanonu již nedostali.

A tak se moje turistická cesta za krásami a historií Libanonu rázem změnila v evakuační. A jen díky technice a mobilním telefonům jsem byla denně ve spojení se svou rodinou v naší republice, kteří zažívali horké chvilky, když viděli zprávy v televizi. Děkuji mému manželovi, který mi důvěřoval a pomáhal mi na cestu se připravit a všem blízkým, kteří mi přáli krásný pobyt a šťastný návrat. Vše se mi splnilo – krásný pobyt (i když kratší, než měl být) i šťastný návrat. A tak za všechno, co se mi v téhle nádherné, přírodou a historií oplývající zemi přihodilo, děkuji. Jsou to zkušenosti, které ovlivnily můj život. Jen ta vzpomínka na bombardování mi kalí mysl a znovu a znovu se vrací. Proč mají umírat desítky a stovky nevinných lidí? Proč mají trpět rodiny bez otců, matek, dětí? Proč má být zničeno to, co dokázali Libanonci z prachu a popela vynést na povrch? Napadá mě věta: „Jak bájný pták Fénix…“ Ano, Libanonci nejsou původem Arabové, jak by si mnozí z nás mohli myslet. Původní obyvatelé této země byli Féničané. Dokládají to i muzejní sbírky. Historie této země je obdivuhodná – kamenná města stará 7 tisíc let – Baalbek (Město Slunce), Byblos - nejstarší trvale obydlené město na světě – bylo založeno koncem 6.tisíciletí př.n.l. a je známo jako místo, kde se zrodila abeceda. Přístav v Byblu vybudovali Féničané již v 1.tisíciletí př.n.l. a dodnes se používá. Palác Beit ed-Dine, palác Deir el-Qamar, město Aanjar, Sidon, Tyre, Tripoli. Jeskyně Jeita – považovaná za největší přírodní div Libanonu. Harissa je nejdůležitějším křesťanským poutním místem v zemi - socha Panny Marie shlíží na celé pobřeží města Jounieh, váží 15 tun a je to dar od Francouzů. A v neposlední řadě cedry – Libanonský cedr je pojem, známý po celém světě a s jeho symbolem se setkáváme na státní vlajce Libanonu.

Dopis mi přišel emailem přeposlán, nikoliv od autorky. Nemám tedy její svolení k publikování, ale doufám, že mi promine, když to udělám. Myslím, že by si to měli lidi přečíst. Mírně kráceno.