Kouř z boje o Bint Jbeil - varování Izraeli

Je možné – je představitelné, že Izrael prohrává svou válku v Libanonu?

Pozoruji z této náhorní vesnice v jižním Libanonu sloup černého a hnědého kouře stoupající z místa poslední katastrofy, z libanonského města Bint Jbeil. Až třináct mrtvých izraelských vojáků, další v obklíčení po devastujícím přepadu partyzánských oddílů Hizballáh – to je výsledek něčeho, co mělo být úspěšným izraelským postupem proti „centru teroristů“.

Kouř stoupá i po mé levici nad městem Khaim, kde zničená budova OSN zůstává jediným památníkem čtyř vojáků Spojených národů, téměř všichni bez hlav – následek úterního výbuchu Američany vyrobené rakety – zabití izraelskými vzdušnými silami.

Indičtí vojáci OSN viditelně v šoku, když včera museli z jasně označeného stanoviště OSN naproti vězení v Khaim sesbírat své kanadské, finské, čínské a rakouské kamarády, nejméně na dvacet kusů, a dopravit je do nemocnice v Marjayoun.

V minulém roce jsem strávil hodiny v té modrobílé a zřetelně označené budově OSN s vlajkou OSN naproti izraelské výspě v hovorech s muži uvnitř. Jejich úlohou bylo pozorovat a hlásit vše, co vidí: kruté odpalování raket Hizballáh z Khaimu a brutální reakce Izraele vůči civilistům v Libanonu.

Proto museli zemřít? Proto bylo jejich stanoviště po osm hodin nepřetržitě ostřelováno Izraelci, ačkoliv muži uvnitř v průběhu celého útoku nesčetně krát kontaktovali izraelskou obranu a žádali o zastavení palby? Až to ukončila Američany vyrobena helikoptéra.

A v mezičase ve městě Bint Jbeil probíhala další krvavá lázeň. Po oznámení, že mají situaci v tomto jiholibanonském městě pod kontrolou, udělali Izraelci chybu. Vstoupili do léčky nastražené Hizballáh. V momentě, kdy se shromáždili na opuštěném trhu, partyzáni na ně zaútočili ze tří stran. Vojáci padali v bubnové palbě. Zbytky izraelského oddílu obklíčeny „teroristy“, kteří měli být už zlikvidováni, zoufale žádali pomoc, ale izraelský tank Merkava a další prostředky vyslané jim na pomoc byly rovněž napadeny a zapáleny. Na tuto operaci doplatilo životem zřejmě až sedmnáct vojáků. V průběhu okupace Libanonu v roce 1983 zahynulo při jediném sebevražedném útoku najednou více než padesát izraelských vojáků.

Boj o jižní Libanon nabývá epických proporcí, ale z kopců nad Khaimem se zdá, že Izraelci mají potíže. Jejich F-16 vypadají v jasném slunci jako malé stříbrné rybky, jejichž šeptání nabývá na decibelech jak se potápějí, a jejich bomby vybuchují nad starou věznici, kde se ještě drží Hizballáh. Za výspou vidím hořet jasné plameny na izraelské straně a židovská osada Metullah se utápí v kouři.

Myslím, že takhle si to po 15 dnech útoků na Libanon nepředstavovali. Kaťuše stále ještě vyletují ve dvojicích z jižního Libanonu, jsou jasně vidět i prostým okem, zanechávají za sebou jasně bílou stopu, která končí na izraelské straně kopce a v pohraničních městech.

Tak je to frustrace nebo pomsta, která umožňuje pokračovat ve svrhávání izraelských bomb na nevinné? Před dvěma dny nad ránem mě vzbudila silná exploze, tabulky skel v oknech vibrovaly a stromy venku se třásly. Silný záblesk zalil západní oblohu nad Nabatiyehem.

Právě byla ukončena životní pouť sedmičlenné rodiny.

A jak je možné, neboť tím jsou nyní humanitární organizace pracující v Libanonu posedlé, že Izraelci bombardovali dvě ambulance v Qaně, zabili dva a zranili tři uvnitř? Obě posádky byly zraněny, jeden muž měl kus šrapnelu v zádech, ale co nyní budí obavy u libanonského Červeného kříže, je to, že izraelské rakety zasáhly střed velkého červeného kříže namalovaného na střechách obou vozidel. Použili pobožní kříž jako terč při zaměřování?

Bombardování Khiamu zažehlo požáry na úpatí kopce pod Qlayou, jehož obyvatelé nyní stojí na vyvýšené silnici jako diváci při sledování bitvy 19. století. Khiam je – nebo byla – hezká vesnice, zápraží z opracovaných kamenů a s okny ve stylu gotických oblouků, ale izraelským cílem je – kromě jasně označeného postu OSN, jehož posádku zmasakrovali – také známé vězení, ve kterém izraelská proxy milice - jižní libanonská armáda – věznila a mučila elektrickým proudem stovky členů Hizballáh, často i jejich rodinných příslušníků. Než se v roce 2000 stáhla z Libanonu.

Jde o stejný vězeňský komplex, který navštívil Edward Said těsně před svou smrtí, a který byl pozměněn na muzeum mučení. Důležitější ale je to, že mnoho původně zde držených členů Hizballáh bylo vězněno v kopkách bývalé francouzské pevnosti hluboko pod zemí. Ti stejní lidé dnes bojují s Izraelem a téměř jistě ze stejných podzemních kobek, ve kterých dříve trpěli. Snad tam mají i uschovány rakety.

V Marjayonu kousek od Olayae, kde dříve bývalo velitelství SLA, se libanonské jednotky pokoušejí zabránit partyzánům z Hizballáh odpalovat z ulic řeckého, katolického města další rakety na Izrael. Sedmičlenná libanonská patrola prochází v noci potemnělými ulicemi obou měst. Panuje obava, že odpálené střely přivolají odezvu z Izraele.

V Bejrútu lze možno s pobavením a zděšením pozorovat výkvět naivity západních států. Ale sedět v těchto výše položených vesnicích a poslouchat, jak americká ministryně zahraničí Condoleezza Rice plánuje přemodelovat Libanon, je dobrou lekcí v lidském sebeklamu. Podle amerických korespondentů doprovázejících paní Rice při její návštěvě na Středním východě, tato paní navrhuje na 60 až 90 dnů umístit vojska NATO podél libanonsko-izraelských hranic. Tím se má zajistit příměří. Pak posílené jednotky NATO pročešou Libanon, odzbrojí Hizballáh a nakonec vycvičí libanonské jednoty před svým vlastním rozmístěním na hranice.

Tento plán – jako ostatně všechny americké plány týkající se Libanonu – je přesně to, co požaduje Izrael a nese v sobě i stejně hlubokou namýšlenost, jakou vykazuje izraelský konzul v New Yorku, který se minulý týden dal slyšet, že „většina Libanonců naše počínání vítá.“

Domnívá se paní Rice, že Hizballáh je ochoten odzbrojit? Jednotkami NATO? Nebyly to v roce 1983 právě jednotky NATO, které uprchly z Libanonu když skupiny blízké Hizballáh bombardovaly americkou námořní základnu a letiště a zabili při tom 241 vojáků a o několik sekund později tucet Francouzů? Věří někdo tomu, že šíitští muslimové to nezopakují kterýmkoliv intervenčním jednotkám NATO? Američané mluví o egyptských a tureckých posádkách v jižním Libanonu. Sunnitští muslimové mají ovládat šíitské území.

Hizballáh se na tuto novou válku připravoval, snil o ni, cvičil pro ni po mnoho let, lhostejno jak velmi odsuzujeme nyní její krutosti. Nevzdá se území, které 18 roků osvobozoval od izraelské armády, a už vůbec ne jednotkám NATO pod izraelskou taktovkou.

Včerejší útok na izraelskou armádu v Bint Jbeil to dokázal. Problémem je, že Američané vnímají tato jatka jako „příležitost“ a ne jako tragédii. Vnímají to jako šanci ponížit stoupence Hizballáh v Teheránu a modelovat „nový Střední východ“, o kterém paní Rice tak lehkovážně tento týden hovořila.

Je to Izrael, kterému v jižním Libanonu dochází dech. Jejich útoky po páté za posledních 30 let zakládají na obvinění z válečných zločinů v Libanonu. Počet libanonských mrtvých dosáhl 400. A Američané stále nemíní intervenovat a zastavit masakr. Dokonce nepožadují ani 24 hodinové přerušení bojů, aby umožnili 3000 civilistů včetně mnoha cizinců uvězněných mezi Qlayou a BinT Jbeil dostat se ven.

Jediným civilistou kráčejícím opuštěnými nebezpečnými cestami Qlayae byl pastevec koz ženoucí své stádo kolem velkých kráterů po bombách v asfaltu. Hovoře k němu zjistil jsem, že je téměř úplně hluchý a zjevně nemohl bomby slyšet. V tomhle směru, zdá se, měl mnoho společného s Condoleezzou Rice.

Článek Smoke signals from the battle of Bint Jbeil send a warning to Israel vyšel v Independent 27.6.