Totálně paranoidní Spojené státy

Nedělám si o Británii žádné iluze. Vím, že je plná nekompetentních pošuků a poďobaných Glasgowanů, ale přesto jsem dnes ráno padl na kolena a políbil britskou zemi. Právě jsem se totiž vrátil z Ameriky, kde jsem se tři týdny snažil pracovat.

Tato země je známá jako země svobody a jsem si jistý, že je. Pokud ráno vstanete a jdete do práce u benzínové pumpy, pokud nesnídáte nic jiného než dvojité hamburgery se sýrem a pokud chodíte s dětmi na malou ligu. Ale zkuste vybočit z řady, udělat něco neobvyklého, a okamžitě se octnete v policejním státě.

Začalo to před imigračním úředníkem na letišti v Loas Angeles. Tento muž byl pro tuto práci vybrán, stejně jako jeho kolegové, pro naprostý nedostatek slušnosti, způsobů, humoru, lidskosti a díky svému inteligenčnímu koeficientu, který se svou velikostí blížil kvocientu zvířat na farmě. Prohlédl mé papíry a všiml si, že u adresy hotelu, kde jsem měl být ubytován, chybí číslo domu.

„Potřebuji číslo,“ řekl.

„Je mi líto,“ odpověděl jsem, „obávám se, že ho nemám.“

Zdálo se, že tohle úředníka neuspokojilo. „Potřebuji číslo,“ opakoval. A pak ještě mnohokrát. Pokaždé jsem se malinko scvrkl a zajíkal, vyděšený, že mě může poslat z řady pryč (než si ho seženu) nebo dokonce do malého pokojíčku s muži v pískově žlutých uniformách. Ale to číslo jsem prostě neměl.

„Budu potřebovat číslo,“ řekl znovu způsobem, který vzdáleně připomínal bankovní automat a naznačoval, že je připraven setrvat v této konverzaci dokud jeden z nás nezemře na stáří. A tak jsem v sobě zburcoval poslední zbytky odvahy a rozhodl se, že mu to číslo dám. Rozhodl jsem se pro číslo 2 649 347.

Ukázalo se, že to je v pořádku. Jeho nadřízení mu řekli, že má to číslo zjistit. Dal jsem mu ho. Tím jeho práce skončila a už o hodinu později jsem byl v ulicích Los Angeles, a natáčel kamerou.

Pochopitelně, že přání bylo otcem myšlenky. Technicky vzato, skoro v kterémkoliv státě světa potřebujete filmařské povolení na každou ulici, kde chcete natáčet. Ale je jen několik zemí, kde se to skutečně vyžaduje: Vietnam, Kuba, Severní Korea a Spojené státy americké.

Takže sekundu poté, co jsem postavil stativ, se objevil policista a chtěl vidět povolení. Měli jsem povolení pro celé město Los Angeles. S výjimkou toho rohu, kde jsme zrovna stáli. Takže jsme se museli přesunout.

Následující den v Las Vegas jsme opět byli nuceni se přesunout, protože povolení k filmování tam se nevztahovalo na chodník, kde jsem stál. O dvacet centimetrů dále už to bylo v pořádku.

V Americe potřebujete povolení na všechno. A cestovní pas musíte ukázat, když si kupujete pivo. Kupodivu žádné povolení nepotřebujete, chcete-li si v půjčovně půjčit zbraň a koupit náboje. Potřeboval jsem kalibr 50 – sloní pušku. „Samozřejmě,“ řekl člověk za pultem. „Ale podepište, prosím, prohlášení, že nenatáčíte něco proti Bushovi nebo něco proti válce.“

Povolení potřebujete i na to, že převážíte – jako jsem to dělal já - mrtvou krávu na střeše svého vozu mezi floridskými žebráky. Povolení je nutné, neboť takový převoz mrtvé krávy na střeše vozu je podle zákonů státu Florida vysloveně zakázán.

Jen si představte. Komusi stálo za to absolvovat celé to martyrium kolem návrhu a přijeti zákona a cpát do toho prachy. To znamená, že musel mít důvod. Že v určitém čase zřejmě mnoho lidí vozilo ve svém autě mrtvé krávy. Možná to bylo populární. Módní záležitost.

Zpátky ke zbraním. Potřeboval jsem ji, protože jsem chtěl v poušti Mojave střílet do auta. Ale tohle nesmíte, dokud vám to neodkývne místní šéf požárníků: Objevil se s čerstvým zástřihem od holiče jen aby nám řekl, že z důvodů, které nemůže vysvětlit, tohle vnímá jako potenciální problém.

Taková věc se vám v Americe stane velmi často. Různým lidem, často na nejnižším stupínku potravinového řetězce, bylo dáno právo rozhodovat svým ANO a NE o pečlivě připravených plánech jiných lidí, přičemž jediným kriteriem jejich rozhodování je obava, aby jejich šéfa někdo nesoudil. Jeden výraz dnes, v dobách moci bez odpovědnosti, se z angličtiny už nepřekládá: „ach, jsem si jistý, že to bude v pořádku.“

A na dovršení všeho zlého, tihle lidé na nejnižším stupínku potravinového řetězce nemají vůbec mozek. Pokoušet se je přesvědčit je totéž, jako pokoušet se přesvědčit strom. Myslím, že to je tím, že lidi, kteří tvoří klacek, se přestali ženit a vdávat navzájem, místo toho teď chodí se zeleninou.

No zcela určitě ji nejí. Můžete ji (tu zeleninu) zahlédnout v polích, ale na jídelních lístcích najdete pouze sýr, sýr, sýr, sýr nebo sýr se sýrem. S výjimkou steaků a syrových sendvičů, který jsem si koupil v Mississippi. Podle toho, co uváděli na nálepce, byl vyroben z imitace sýra.

Neptejte se mě, co to je, ani já to nevím. Ale určitě vím, že mimo hlavní populační centra lidé na venkově tloustnou a hloupnou minutu od minuty.

Průměrný dnešní pumpař je schopen tak akorát pumpu zapnout, pokud jste zaplatili předem. Ale běda, zaplatili-li jste za dvě pumpy, které je třeba zapnout, aby naplnily nádrže dvou aut. Budete-li se pečlivě dívat, zahlédnete obláčky kouře vycházející z jeho tlustého, zbytečného, válku prohrávajícího, uhrovitého, bezduchého jako tuřín obličeje.

A přitom vás napadne ošklivá myšlenka, že ten benzín vlastně vůbec nepotřebujete, protože vám akorát umožní přesunout se někam, kde to bude ještě horší. Což se pokusím dokázat příští týden, kdy se máme podívat co se děje v Alabamě. A proč vás chudí lidé z New Orleans budou soudit, jestliže pomoc, kterou jste jim poskytli, není tak velká, jak očekávali.

Článek The united states of total paranoia vyšel na britském serveru timesonline.co.uk 2. července.