Abbas vyhlásil referendum

V návaznosti na můj předchozí článek Přeje si EU a/nebo USA občanskou válku v Palestině? je dnes již možné téměř s určitostí konstatovat, že přímému ozbrojenému střetu mezi hlavními hybateli palestinké politické scény tj. hnutí Fatah a Hamas, se podařilo zabránit. Zdravý rozum nakonec zvítězil a i když obě strany budou jistě dále testovat půdu pod nohama, bude se to odehrávat spíše na politické úrovni. První takový klíčový střet má již dokonce stanovené datum a jak se pokusím vysvětlit v tomto článku, jde o více.

Prezident palestinské autonomie – Abu Mazen – vyhlásil na 26. července národní referendum o budoucím palestinském určení. Toto referendum se opírá o tzv. “Dokument národního porozumění”, který vzešel z řad uvězněných palestinských představitelů. Jmenovitě pak šlo především o Marwana Barghouthiho, Abdula Khaleqa al-Natsheho, Bassama al-Sa'diho a dalších. Dokument má celkem 18 bodů a jejich hlavní požadavky shrnuje následující seznam (kompletní zdroj - http://www.almubadara.org/new/edetails.php?id=1540)

• Ustanovení Palestiny jako akt sebeurčení v hranicích z roku 1967 s Jeruzalémem jako hlavním městem. Právo uprchlíků na návrat je vyhrazeno.
• Právo na ozbrojený odpor proti okupaci v hranicích státu společně s koordinovaným politickým tlakem.
• PLO bude jediným reprezentantem palestinského lidu – Hamas a Islámský džihád se stanou členy.
• Volání po mezinárodním tlaku, nejen arabských zemí, proti USA a Izraeli ohledně jejich bojkotu palestinské administrativy.
• Svolání všeobecné konference zastupující práva uprchlíku a implementace rezoluce 194 týkající se práva návratu a kompenzací.

Je otázka, jestli si takový dokument vůbec zasluhuje referendum – je pouhým opakováním dávno známých příkoří a tužeb a dávno opakovaných volání – jistě i proto je připraveno ho podpořit 80 procent obyvatel. Ponechme teď zároveň stranou otázku legality samotného referenda, kterou Hamas zpochybňuje a všimněme si spíše klíčového – i když explicitně nevyřčeného a nenapsaného – bodu a tím je uznání Izraele a to nikoli v hranicích z roku 1948 ale hranicích z roku 1967. I při eventuálním prohlasování tohoto dokumentu je jeho implementace nemožná – už jen požadavek na Jeruzalém a právo návratu je něco, co izraelská vláda opakovaně odmítá. Izraelci dle očekávání již dopředu odmítli i tento dokument. Nezapadá do scénáře unilaterálních akcí bez Palestiny na jejich konci.

Mé úvahy se nyní ubírají spíše obecným směrem – není náhodou odboj proti Izraeli a touha po vlastním státě možná dokonce jediným alespoň trochu jednotícím prvkem mezi Palestinci. Touha po sebeurčení ostatně stála za zrodem dnešní super-velmoci a i když její budoucnost v dlouhém horizontu není příliš jistá, vytvořila jiné takové prvky stojící za zmínku? To je samozřejmě velmi subjektivní otázka ale co je takovým prvkem? Je to – jak by se mohlo např. zdát při sledování přístupových jednání mj. i ČR s EU a bitky o registraci národních pochutin - knedlo-zelo-vepřo? To, hamburgery a slivovici dnes najdete na každém rohu. Masová imigrace (doporučuji návštěvu jihu Spojených států) a multikulturní pokusy pak eliminují i jakékoli jiné pokusy takovýto prvek nalézt a pojmenovat. Ani jazyk již dnes nemůže být takovým prvkem.

Zároveň jsem se zamyslel nad politizací tohoto konfliktu. Není samozřejmě náročné pochopit, že obyčejný smrtelník musí být tímto konfliktem vyčerpán a udělá raději ústupky než aby celou věc dotáhl do konce. Je třeba znovu a znovu varovat před tímto jevem. Zlu se prostě nesmí ustoupit, praktický dopad takovýchto ústupků bude nesoběstačná- slabá Palestina a de facto kolonie globálních zájmů. Stále častěji si uvědomuji, že nucená či přímo násilná politizace problému ve skutečnosti maskuje snahy o skutečné vyřešení. Cílem je „protivníka“ unavit nekonečnými dokumenty, návrhy a protinávrhy – konkrétním příkladem pro občana členského státu EU jsou pak aktuální výroky představitelů Francie a Německa ohledně vítězství ODS v českých volbách a predikce rozmělnění jejího euroskeptického postoje. Opakovaná hlasovaní nakonec zajistí širokou podporu obyvatelstva. Odhalit takovouto politizaci není samozřejmě jednoduché ale jde o masový problém zakotvený přímo v politickém procesu.

Zpět k vlastnímu hlasování. Vidím ho jako klíčové – buď se půjde cestou „kolaboranta“, cestou opuštění některých zájmů za cenu podpory zúčastněného protivníka, cestu ignorování masakrů na plážích a cestu explicitního přiznání bezzubosti mezinárodního práva, cestou ovšem také praktickou a nebo se půjde cestou bez možného konce ale se vztyčenou hlavou, cestou velmi drahou. Ano bude také znamenat konec vlády Hamasu – faktický externí převrat.