Ústavní krize

Titulek není vůbec tak přehnaný, jak by se mohlo na první pohled znát. Politický systém nastavený v roce 1989 vyhnil a vyčerpal se. Poslední ránu mu nasadil premiér, který otevřeně zpochybnil legitimitu voleb a přirovnal volební výsledek k puči v roce 1948.

Premiér Paroubek dal najevo své sebevědomí a neohroženost. Jistý si vnitrostranickou podporou (tj. zády krytými jak Bohuslavem Sobotkou, tak zejm. vlivným Zemanovcem Zdeňkem Škromachem) a zároveň povzbuzený neočekávaným volebním ziskem, neváhal zpochybnit celé „demokratické“ volby jako takové.

Se správní žalobou zneplatňující volby do poslanecké sněmovny hodlá počkat do té doby, než bude mít svá tvrzení o zmanipulování potvrzená orgány činnými v trestním řízení, resp. až vyhraje svou soukromou válku s Mirkem Topolánkem, který jej obvinil se „styků s mafií“ a s šéfem policejního Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Janem Kubicem, který jej nepřímo obvinil ze zneužívání nezletilé dívky.

Paroubek neváhal ani ironicky zesměšňovat justici, když s úšklebkem prohodil, že vyšetřit tyto případy jí „při její rychlosti zabere dva roky“. Zároveň oznámil se zadostiučiněním, že navrhuje své partaji odchod do opozice, aby mohl sledovat, kterak se jeho rival Topolánek smaží ve vlastní nerealizovatelné touze sestavit vládu. Paroubek sice nevyhrál, ale dosáhl výsledku, který mu umožní efektivní podíl na moci.

Zatímco ODS zaznamenala rekordní voličskou podporu, která pro ní má však podobu Pyrrhova vítězství, nejvíce zklamaní mohou být Zelení a jejich guru Václav Havel. Jen málo je dělilo od příležitosti stát se rozhodující politickou silou, se kterou by stála i padala Topolánkova vláda. Stačilo tak málo, např. jedno poslanecké křeslo pro ODS či KDU navíc.

Za současné situace nezbude Topolánkovi nic jiného, než dříve nebo později poníženě vzít za kliku Lidového domu a žadonit o revanš za rok 1998, kdy naopak ODS umožnila nerušenou menšinovou vládu ČSSD. Situaci by mohlo radikálně změnit jen to, že by se ODS podařilo najít a uplatit nového „Teplíka“ podobného tomu, který přeběhl z ČSSD do ODS v roce 1996. Pan Dalík má jistě o čem přemýšlet.

Příležitost vycítili nemaskovaní komunisté z KSČM a navrhli „vládu národní jednoty“, resp. Národní fronty. To se jim jistě nepovede, ale vláda „Národní fronty“ se jeví jako jedno z řešení, ovšem jen mezi ODS a ČSSD. Soudruh Paroubek bude chtít jistě silný vliv na vnitro, aby si vyřídil s účty se „lhářem Kubicem“, stejně jako s jeho podřízenými, kteří mu pomáhali. Jan Kubice zvolil vabank po modré a prohrál. Nejlepší řešení by pro něj bylo rezignovat a utéct, ještě než ho smete Paroubkova vlna msty. Starý kádr z Restaurací a Jídelen neodpouští.

Vítejte tedy ve skutečné ústavní krizi. Jak jinak nazvat stav, kdy premiér zpochybňuje legitimitu voleb a obviňuji policejní složky z jejich zmanipulování, srovnáná volební výsledek s komunistickým pučem z roku 1948 a vyhrožuje, že celé volby zneplatní. A k tomu se veřejně vysmívá pomalé justici, která vše řeší „možná za dva roky“.

Z politického patu a ústavní krize vede jediná cesta, byť s nejasným koncem. A tou jsou předčasné volby.