Opravdu se blíží volby?

Počátkem června budou někteří občané vhazovat do volebních uren hlasy politickým stranám. Většina z nich asi s pocitem, že tím mohou něco změnit, zlepšit nebo zachránit. Je tomu skutečně tak?

V nabídce jsme dostali na výběr z několika osvědčených uskupení. O ČSSD se snad ani nemá cenu zmiňovat. Její vůdce a symbol, obtloustlý nomenklaturní kádr ji reprezentuje nejlépe.

Ke KSČ(M) lze snad říci jen to, že musí doufat, aby nedostala příliš hlasů, které by jí znemožnily hrát roli pohodlné hulákající opozice. Jakékoli její angažmá ve vládě, resp. na moci výkonné by rudé soudruhy mohlo zcela zkompromitovat. Navíc by KSČ přišla o svou významnou roli, kterou hraje v našem volebním divadle – o roli strašáka.

Ti chytřejší soudruzi z ulice Politických vězňů přitom dobře vědí, že jakákoli implementace jejich programových tezí je za situace, kdy Česká republika je členem EU a její suverenita je podstatně omezena, čirou fikcí. Navíc nejsou tak hloupí, aby páchali znovu staré zločiny. U moci mohou přece tak snadno zůstat skrze ostatní dvě státostrany. Proč bořit dobře fungující systém, na jaký jsme přešli v roce 1989, soudruzi?

Řada lidí je zděšena formující se rudou koalicí, pro kterou se vžil pojem „KSČSSD“. Toto zděšení je spokojeně živeno a podporováno zejména ze strany „pravicové“ ODS. Čeští voliči mají tak krátkou paměť. A mnoho jich slyší na strašáka komunismu a vystrašeně vhodí do urny kandidátku ODS. Oblíbeným a zažitým klišé u českých voleb je „volba menšího zla“. „Volím ODS, je to menší zlo“, slýchám okolo sebe.

Před osmi lety byla situace velmi podobná, alespoň co se strašení socialisty, komunisty a znárodňováním týče. Zeman, tehdejší vůdce ČSSD, byl ještě Klausovým úhlavním nepřítelem, ačkoli si soudruzi tykali již od dob, kdy spolu pod vedením zasloužilého komunisty Valtra Komárka zasedali na poradách Prognostického ústavu. Nyní již dávno oba kamarádi masky odhodili a přátelsky se navštěvují.

Ač ODS v roce 1998 zuřivě strašila a Václav Klaus nechal vylepit plakáty s mnichovským motivem 38. roku „Mobilisace“, stejně volby statisticky prohrála. O to, kdo vyhraje, ale vůbec nešlo a nejde ani nyní. Ještě 14 dní před volbami tehdy řekl Václav Klaus v televizi na přímý dotaz, připadá-li v úvahu povolební spolupráce či podpora ČSSD, jednoznačně: „V žádném případě, to by lidi mohli klidně volit ČSSD“.

Realita byla taková, že pár dní po volbách již soudruzi z obou státostran horlivě oficiálně vyjednávali rozdělení funkcí. Předvolební sliby? Jen potrava pro hlupáky, co hází vytištěné lístky do uren. Dnes v roce 2006 je situace velmi podobná. Opět strašení komunisty a socialisty, ostré výměny názorů v médiích. Kvalitní podchycení voličského spektra. Každý volič si najde tu „svojí“ stranu a my soudruzi se už vždy dohodneme.

ODS se od roku 1998 nikterak nezměnila. Symbolem toho snad může být také druhé místo pana Bürgermeistera, živoucí legendu korupce na radnici Prahy 1 a Magistrátě, na pražské kandidátce.

Na výběr máme ještě z Kalouskových lidovců, kteří hrají ochotně roli křoví v politickém systému již od časů Národní fronty. Jsem si jist, že kdyby naši zemi okupovali turečtí dobyvatelé, lidovečtí bratři a sestry by jako první s turbany na hlavách vstoupili do nově formované pro-turecké Národní fronty. Plojharův duch je nesmrtelný.

Do sněmovny by ráda doklopýtala i podivná směsice individuí obývající po uši zadluženou bárku nazvanou Strana zelených, kterou před definitivním ztroskotáním snaží zoufale zachránit její hlavní akcionář Václav Havel. Maskovací zelená barva by mohla ošálit dostatek občanů k tomu, aby se Uhlové, Pencové a Pajerové/Jacquesové uhnízdili na 4 roky v parlamentních lavicích.

Ve skutečnosti naše volby slouží především k zlegitimizování upadajícího politického systému, k němuž cítí loajalitu stále méně lidí. Všeobecná korupce, klientelismus a úpadek morálky – jako nutný vedlejší produkt současného společensko-politického systému nastaveného v roce 1989 – to vše má zhoubný vliv na současný společenský systém. Pohromadě ho již nedrží loajalita občanů k němu, ani společenská morálka a už vůbec ne tradice či přirozená autorita. Stabilizujícím prvkem je jen a pouze relativní ekonomická stabilita.

Česká politika se dostala do poslední fáze důvěryhodnosti, kdy jakýkoli – byť sebevětší nový případ korupce či úplatkářství již nikoho nevzruší ani nepřekvapí. Lidé si již zvykli a rezignovali. Podvodné tunelování a převody majetku v řádech stovek miliard byly zlegalizovány a staly se beztrestnými. Korupce byla povýšena na pravidlo a běžnou praxi. Volby, ve kterých kandidují stále stejní lidé, to jen potvrzují.

Malé strany, doufáte v koutku duše? Bez šance. Byly předem diskvalifikovány. Hodí se jen jako kompars. Volební systém je nastaven spolehlivě a zkušeně. Nemá skulinu. Jediným nebezpečím pro něj je nedostatek paliva v podobě voličských hlasů. Když v senátních volbách začala klesat volební účast pod smysluplnou a důstojnou úroveň, neodvratně se objevily hlasy zpochybňující jeho legitimitu. Divadlo potřebuje diváky, hra potřebuje hráče, volby potřebují voliče. A vše se dá zrežírovat tak, že diváci, hráči a voliči jsou jen pouhý kompars.

Na závěr jeden známý, ale aktuální a výstižný vtip. „Pepo, koho budeš volit ve volbách?“ „No přece komunisty, koho jinýho.“ „To vím, ale já myslím jakou stranu?“ Není to spíše než vtip výstižná charakteristika našich „voleb“?