Modro-rudý slovníček

Jedním ze způsobů, jak poznat, že se nějaká politická strana, náboženská či jakákoli jiná skupina snaží manipulovat lidmi, je fakt, že používá svůj vlastní jazyk. Tento jazyk dává členům a stoupencům strany, církve či sekty pocit výjimečnosti a zároveň upevňuje vědomí sounáležitosti (mluvíš jako my, jsi tedy jeden z nás). Ještě důležitější funkcí každého takovéto new-speaku je přiřadit pocitové zabarvení jinak neutrálním výrazům (např. ateista se přejmenuje na nevěrce nebo pohana, šéf odborů na odborářského bosse, stoupenec umírněnějšího přístupu na revizionistu a zástupce odlišného názoru na reakcionáře).

Ze současných hlavních stran české politické scény si svůj new-speak vytvořila Občanská demokratická strana, přičemž její slovník se podobá slovníku minulých let (viz přiložená tabulka). Obsahuje jak výrazy se silným citovým nábojem, ale prázdným obsahem (ochrana národních zájmů, která nikdy nepřechází od slov k činům), tak výrazy, které cejchují “ty druhé” coby nepřátele. Sousloví “kulturní fronta” dokonce přejali stoupenci ODS od komunistů nezměněné a používají je ve velké míře pro ty samé osoby (zmiňte se před voličem KSČM či ODS o Janu Rejžkovi, Vladimíru Justovi anebo disidentech a uvidíte, co se stane). Někdy se součástí slovníku stává výraz poprvé použitý “nepřítelem” (blbá nálada), některé výrazy se změnou ve státních funkcích zanikají (hradní klika).

Podle mého názora žádná jiná strana podobný slovník, který by se takto kryl s tím rudým, nemá. Nechávám nicméně na čtenářích článku, aby se pokusili obodborné slovníčky sestavit i pro jiné politické subjekty. Pokud to dokážou!