Přeje si EU a/nebo USA občanskou válku v Palestině?

V Palestině je opět živo. Tentokrát nejde o „prosté“ porušování mezinárodního práva Izraelem ale o vnitropolitický problém. Ten je ovšem mocně přiživován zahraničním vměšováním.

Zasaďme si události posledních hodin do časového kontextu. Po volbách na začátku roku převzalo otěže vlády hnutí Hamas. Důvodů pro jeho vítězství je více, jednak mocná proti-Arafatovská kampaň, skepse samotných Palestinců z velmi pomalého pokroku a zároveň viditelné neválečné úsilí Hamasu zaměřené na zlepšení dennodenní sociální situace Palestinců. Výsledky vyvolaly šok, především pak v USA. Hamas byl vždy označován za teroristickou organizaci, zřejmě díky svému viditelnému zapojení se do odporu proti okupaci. Není cílem tohoto článku znovu a znovu rozebírat právní a morální aspekty teoretického práva na odpor a jeho praktického selektivního uplatňování. Zásadní důsledek pro Palestince ale odpor USA má – došlo ke zmražení téměř (sic!, toto slovo zde má zásadní význam) veškeré pomoci, především pak financí určených na platy „státních“ zaměstnanců, v reálu pak suplujících sociální systém. Hrozby USA pak znemožnily i řešení současný výpadek nahradit z ryze arabských zdrojů, neboť nejsou k dispozici kanály pro přenos těchto zdrojů. Oslovené banky veskrze odmítají pod vidinou hrozeb na těchto transakcích participovat.

USA odmítají s Hamasem jednat, ale komunikace s prezidentem Abbásem je naopak podporována, i když jde o velmi volné vyložení dříve nastolené doktríny. Je nutné si uvědomit, a už i vývoj několik hodin po volbách na toto nebezpečí jasně poukázal, že Abbas není (a nemůže být) nadstranický prezident a tak jsou aktivity USA míněné samozřejmě jako aktivita k oslabení Hamasu. Tato taktika funguje, Hamas podle posledních průzkumů ztrácí popularitu a sami představitelé Hamasu přiznávají, že bez zásadního obratu v situaci s přístupem k mezinárodní pomoci budou brzy mimo vládu. Abbás pak neustále hrozí odvoláním vlády, žádá uznání Izraele Hamasem a hlásí se k současné „mírové cestovní mapě“, která nezaručuje nic a fakticky znamená nefungující i když možná konečně oficiální stát.

Abbás je na nejlepší cestě stát se „Háchou“ Palestiny. Způsoby kolaborace jsou různé. Poslední eskalace napětí mezi Hamasem a Fatahem mluví sama za sebe. Abbás momentálně vytváří bezpečnostní jednotky pod taktovkou amerického amerického koordinátora generála Keitha Daytona, 150 (z 2000) mužů prezidentské gardy momentálně kontroluje hraniční přechod Rafah mezi pásmem Gazy a Egyptem. Situace zde se, s patřičným PR, údajně výrazně zlepšila. Při troše snahy vyložit tento manévr je jasné, že nasadíte–li vojenské nebo policejní jednotky do relativně malého prostoru, kde předtím de facto žádné nebyly, dojde ke zlepšení situace, podobně jako v normálně fungujícím státě najdete policistu na rušné křižovatce. Snahy o vytvoření formálních a především oficiálních bezpečnostních jednotek pod taktovkou ministra vnitra pak Abbás blokuje. Současná jednotka nasazená v Rafahu rozhodně takový status nemá. Kdo ví, třeba i jedno doporučení generála Daytona bude outsourcovat bezpečnostní jednotky, podobně jako to provádí USA v Íráku, Bush nebo Dick Cheney (bývalý šéf Halliburtonu, mateřské firmy společnosti Kellogg, Brown and Root – jedné z mnoha soukromých armád s přístupem k obrovským kontraktům Pentagonu bez de facto jakýchkoli právních bariér pro svojí práci) mohou jistě vyjednat dobré podmínky.

Snahy o napravení momentálně katastrofální situace v zásobování potravinami zřetelně kulhají za výše uvedenou vojenskou pomocí. Tím tato “pomoc“ nekončí. Do těchto aktivit posílení Fatahu se zapojuje i EU, v izraelském přístavu pak čeká 29 nákladních automobilů – dar Španělska.

Pokud pomineme riziko eskalace občasných střetů mezi Fatahem a Hamasem ( zrovna dnes byl na ulici zabit člen Hamasu členy Fatahu) do plné občanské války, může dojít k jinému neakceptovatelnému rozuzlení; totiž odchod Hamasu z vlády a konec experimentu Hamasu se zapojením se do politického procesu. Autor tohoto článku je sice přesvědčen, že se tento konflikt politicky nedá vyřešit, resp. že současná navrhovaná řešení nejsou akceptovatelné a šlo by o faktické potvrzení morálně velmi závadného stavu, nicméně dennodenní utrpení obyčejných Palestinců jistě zavdává argument pro (bez opuštění ozbrojených akcí). Americká (a EU) politika by tak provedla de facto další v řadě těch několika desítek minulých převratů na různých místech světa. Takový výsledek po dekádě usilování o údajně svobodné volby v Palestině by byl zároveň s dalšími a dalšími mrtvými Palestinci velmi trpkým koncem.