Zpráva o stavu cákajícího se ptactva na Stworové zahradě

Toto bude odpočinkový článek na víkend. Až na závěr to trošku zhořkne.

Po hysterii s ptačí chřipkou, která dovedla některé jedince k tomu, že ničili ptačí budky, jsem se rozhodl, že budu ptákům tak nějak Timurovsky pomáhat. Zkrátka vzal jsem je pod ochranu. Celou zimu jsem dbal, aby měli krmítko stále plné – mám ho hned za oknem na ploché stříšce. A celou zimu až do konce března mě tam také ptáci zadarmo obveselovali. Někdy se jich tam sešlo i dvacet. Nejčastěji vrabci domácí (Passer domesticus), ale tu a tam se našli i kardinálové (Cardinalis cardinalis) a vlhovci červenokřídlí (Red winged Blackbird neboli Agelaius phoeniceus). Pořádali na tom krmítku skutečné žranice a bylo úsměvné pozorovat, jak se mezi nimi projevovaly silné individuality. Dočista jako u lidí. Nechtěly pustit ostatní k zobu. Když se přiblížil kolega, rozehnaly se po něm.

Už na podzim jsem stloukl a zavěsil dvě budky. Ptačí budky jsou v Kanadě úzkoprofilové zboží. Ne že by v obchodech nebyly, jsou. Ale naprosto nevhodné. Výrobci budek se snad nikdy nepokusili poradit se s nějakým ornitologem, nebo aspoň pročísnout internet – je tam návodů na správné budky plno. Prodávané budky jsou plytké, s malým otvorem, příliš malou základnou pro hnízdo a z příliš tenkých prkýnek. A samozřejmě bez jakékoliv ochrany proti predátorům. Vypadají hezky, ale z hlediska ptactva jsou naprosto nepraktické.

Takže jsem vyrobil dvě pořádné ptačí budky z prken tlustých 2,5 cm, dostatečně hluboké a prostorné, bez bidélka a vstupní otvor jsem opatřil plechem. Uvnitř je ještě bezpečnostní přepážka. Totiž medvídci mývalové, ale i veverky se dokážou otvorem prokousat, jediné, co jim zabrání, je plechový prstenec kolem vstupu. A vnitřní přepážka pod otvorem jim zase brání natáhnout tlapku a dosáhnout do hnízda. Bidélko tam být nemá, aby se případný predátor neměl na čem zachytit. Ptákům to až tak nevadí.

Ty budky jsem stavěl především pro naše robiny – drozdy stěhovavé. Bohužel, jak jsem později zjistil, vstupní otvor byl pro ně zřejmě příliš malý.

Na západní straně garáže máme už léta jednu kupovanou budku – maličkou a nevhodnou. Ale kupodivu vrabci se v ní usazují téměř každý rok. Budka je pod převisem střechy a to trošku ztěžuje přístup případným predátorům. Metr od této budky jsem zavěsil svou novou, velkou, poctivě udělanou budku. Druhá přišla na severní stranu garáže. Lépe by bylo věšet je na stromy, ale nemám v zahradě vhodný strom – dostatečně rovný a vysoký.

Všechny tři budky dostaly nájemníky v průběhu dvou hezkých slunečných dnů v druhé polovině dubna. Do staré kupované budky se opět nahrnul párek vrabců.

Novou budku vedle si obsadil páreček kropenatých ptáků o něco větších než vrabec, s velkým žlutým zobákem a s krátkým ocasem. Při zabírání budky se velmi prsili a rozháněli se po vrabcích, kteří také po budce pokukovali. Později jsem zjistil, že šlo o špačky obecné (Sturnus vulgaris).

Třetí budka na severní straně zůstala, myslím, neobsazena. Jednou jsem tam uvnitř zahlédl vrabce, ale bylo to jen jednou a od té doby nic. Ale budka je umístěna tak nešikovně, že na ni nevidím. Takže přesně nevím zda je opravdu obsazena nebo ne.

Nadšen tím, jak rychle si ptáci budky zabrali, utíkal jsem do obchodu a koupil ještě dvě. Jednu polobudku a jednu téměř dokonalou budku – hlubokou a bez bidélka. Budky byly nabízeny ve výrazné slevě – z původní ceny 27 dolarů na 4. Zřejmě pod vlivem ptačí chřipky se zcela přestaly prodávat. A při tom to nejsou špatné budky. Jistě, bez bezpečnostní přepážky, bez plechového prstence, z příliš tenkých prkének, ale jinak byly to nejlepší, co jsem tady zatím viděl. Zavěsil jsem obě čerstvě koupené budky také na západní stranu, takže je naše garáž obudkována jako málo která budova zde ve městě. Na jedné straně v metrových intervalech čtyři budky, na druhé jedna.

A když už jsem v tom obchodě byl, přikoupil jsem koupátko pro ptáky. Koupátko dostalo místo pod smrčkem.

Jediný, kdo utřel nos, tedy zobák, byli mí nešťastní robini- drozdi. Pro ně, jak se ukázalo, byl vstupní otvor všech budek příliš malý. A ani polobudka je neoslovila, takže zůstali tento rok opět bez hnízda. Tady v Kanadě je totiž pro ptáky, zvlášť větší, velmi těžké najít vhodné místo k hnízdění. Krovy a převisy střech jsou zataraseny plastikovou fólii speciálně navrženou k tomu, aby bránila ptákům zakládat hnízda. Ptačích budek je zde poskrovnu a ty, které jsou, jsou nevyhovující. Přirozených dutin stromů je málo a pokud jsou, jsou nebezpečné kvůli množství predátorů. Medvídci mývalové, veverky, ale i kočky – to vše představuje pro vajíčka ptáků smrtelné nebezpečí.

Od té doby, co mám v budce nájemníky, je pro mě posezení v zahradě skutečně radostí. Je úžasné pozorovat ty malé opeřené potvůrky v jejich každodenní činnosti. Vrabci i špačkové už mají mladé, o tom není pochyb. Když se postavím pod budku, slyším jemné pípání. A hlavně o tom ovšem svědčí jejich nepřetržitý pohyb. Od slunka do slunka – doslovně, rodiče krmí své mladé. Vzorně oba dva. Nikdo se neulévá. Měřil jsem jim čas a vyšlo mi, že do budek vlétají přibližně každou minutu. To by vycházelo na nějakých 800 letů denně. Kolikrát jsem si říkal, kdyby tak měli malý batůžek na záda, aby si tam ty červíky nasbírali najednou a nemuseli to nosit po jednom. Včera pršelo – myslíte, že je to zastavilo? Ani náhodou. A všiml jsem si, že také vynášejí z budky. Nevím, co to je, ale myslím, že to, co ti malí vyměšují. Zkrátka udržují tu budku čistou. Naprosto promyšleně.

Dnes k nám přišla sousedka. Je to stará babka, manžel jí umřel před 10 roky, žije sama, má kočku, kterou nikdy nepouští, občas za ní přijede syn s rodinou. Tvářila se vážně.

"Máme problém," spustila.

"Copak, copak?" ptal jsem se.

"Podívej, já vím, že máš rád ptáky. Já je mám také ráda. Ale ty budky..."

"Co je s budkami?"

"Už tu bydlím 40 roků. A nikdy jsem neměla problém." pořád točila kolem.

No, abych to zkrátil, vylezlo z ní, že ji ptáci kálejí po autě a na schody a na příjezdovou cestu. Nechtěl jsem věřit, že by taková prkotina mohla někomu vadit. Šel jsem se podívat. A skutečně. Našel jsem tři nebo čtyři ptačí hovínka. A když jsem tam tak stál a rozhlížel se, proletěl nad hlavou špaček a pustil další. Babka měla očividně pravdu. Říkala, že to nestačí čistit, že to rozleptává lak na autě, bla, bla, bla.

Ti špačkové si totiž udělali mezi našimi domky letový koridor. Proletí mezi nimi a ladným obloukem rovnou do budky. A z budky zase ladným obloukem mezi domy. Nevím, proč nelítají na druhou stranu, kde jsou zahrady. Lítají směrem k cestě. Později sem si všiml, že i na naší příjezdové cestě přibylo pár cákanců.

Prosila mě, abych ty budky přemístil. Říkal jsem, že teď to nejde, teď tam jsou mladí. Nakonec jsme se domluvili, že je přemístím, až vyvedou mladé.

ALE KAM?????

Asi až dozadu na vrbu v konci zahrady.

A abych konečně vysvětlil to spojení „cákající se ptactvo“ z titulku. Cákají se robini - drozdi. V tom koupátku, jak se o něm na začátku článku zmiňuji. Vrhnou se do mělké vody skoro po hlavě a začnou se všelijak nakroucet a čepýřit a máchat křídly takže kolem sebe vytvářejí vodní tříšť. Pokud jsem vypozoroval, je to jediný druh, který se koupe. Vrabci z koupátka jen pijí, ostatní druhy je zatím ignorují. Robini k nám do koupelny létají obvykle ve dvojici. Nejprve se řáchá jeden, druhý čeká na stromě, pak se vystřídají. A potom sedí oba na větvi, čechrají si peříčka, aby proschla, a tváří se spokojeně. Pokusil jsem se to zachytit kamerou.

Slíbil jsem na konci trošku hořkosti. Tak tedy máme souseda blbce. Není to ta babka, co ji špačkové kálí na auto. Je to soused z druhé strany. Přičmoudlý, hrubý primitiv. Naštěstí v tom domě nebydlí, pouze jej pronajímá. Teď už od února minulého roku zeje dům prázdnotou a zvolna chátrá. Občas se majitel ukáže, aby pokosil trávu a zkontroloval rozpadající se dům. Dnes se dostavil s pilou. A začal řezat rozkvetlé jabloně. Necitlivě, hrubě, zbytečně a pozdě. Stromy se mají řezat v období vegetačního klidu a ne když jsou v plném květu. Udělal jsem několik obrázků, jinak to ponechávám bez komentáře.