Havlův zelený comeback?

Václav Havel měsíc před volbami odkryl karty a podpořil své Zelené kolegy. Činí tak v zoufalé snaze vytěžit konečně něco ze svého zadluženého zeleného podniku, jehož vzestup a pád je spojen s nadcházejícími volbami.

Strana zelených není vůbec tak zelená, jak se může podle jejího názvu zdát. Její skutečnou barvou je rudá, následovaná anarchistickou černou a poté barevným nádechem podpory imigrace a pozitivní diskriminace menšin.

Že za Stranou zelených stojí ekvipa v čele s disidentským vůdcem Václavem Havlem a jeho zbrojnoši Karlem Schwarzengergem a Michelem Kocábem, je veřejným tajemstvím. Jejich prodlouženou rukou v zelené partaji je potom již delší dobu Petr Uhl a jeho děti.

Václav Havel je odpočinutý a rád by své „intelektuálské“ moralizování a mentorování přenesl takříkajíc do oficiální roviny. Cítí se odstrčený a přehlížený. On je přece tím, ke kterému by měl národ vzhlížet. Proto pro něj úspěch Strany zelených znamená osobní úspěch a otevřená vrátka do nějaké té oficiální funkce.

Málo diskutovaným - avšak velkým otazníkem je stávající poměrně mohutná billboardová kampaň Zelených. Mohu-li soudit ze své (omezené) pražské zkušenosti, Jacques s Bursíkem, lídři zelené kandidátky v Praze, voliče straší na každém druhém rohu. Zelení jsou přitom zadlužení až po uši a nevěřím, že by této partaji mohla nějaká banka půjčit peníze v řádech milionů korun. Kdo tedy financuje Zelené, ptám se? Pane Havle, pane Kocábe, pane Schwarzenbergu, že by?

Společným jmenovatelem těchto samozvaných elit je touha po moci. Touha prosazovat své pokřivené ideje, nutit ostatní, aby se těmito až zvrácenými postuláty řídili a v neposlední řadě i ochota jakkoli exhibovat. V případě paní Pajerové/Jacques i ochota přivést své děti na místo, kde se dají s velkou pravděpodobností očekávat násilné střety. Řídí se zřejmě zásadou, že již od mala je třeba děti vychovávat k násilnému pouličnímu aktivismu.

Ostatně tendence k násilí a hysterii mají černorudí soudruzi, kteří později zezelenali, tak nějak v krvi. Možná si matka Kateřina Pajerová/Jacques ke svému hysterickému výstupu vzala příklad ze svého neomarxistického soudruha Joschky Fischera, bývalého německého ministra zahraničí za Stranu zelených, který svého času také proslul rvačkami s policií, byť mnohem násilnějšího charakteru.

Kateřina Pajerová/Jasques pochází z pražské disidentské rodiny blízké disidentským kruhům okolo Uhla, Havla, Kocába a spol. Tyto uměle dosazené a vytvořené elity mají v popisu práce obsazovat exponované funkce, a podle toho se řídí i Kateřina Pajerová/Jacques. Podle momentální situace se zdá, že by mohla mít větší úspěch než její sestra Monika Pajerová, bývalá tisková mluvčí studentů stávkujících v roce 1989, jejíž politická kocábka financovaná Václavem Havlem Naděje žalostně ztroskotala v roce 2002.

Je-li vaším vzorem Václav Havel a disidentská suita, Zelení jsou pak volba pro vás. Právě osoba Václava Havla vhodně a symbolicky zastřešuje celou volební nádobu Zelených, plnou pozitivní diskriminace, zrovnoprávnění homosexuálů, ochranou utlačovaných Romů a odškodnění romského holocaustu.

Kateřina Pajerová/Jacques je známa zlověstnou, ba frenetickou touhou bojovat s všudypřítomným „rasismem“, popř. „fašismem“. V rozhovorech s ní se dozvíme, jací my Češi jsme rasisté, „máme ve vztahu k příslušníkům romských komunit co dohánět“, „Romové jsou v České republice sociálně vyloučeni, žijí na okraji společnosti“ a další umělé notoriety.

Nevstoupí-li v červnu Strana zelených do sněmovny dveřmi, nebo aspoň oknem, zavře se nad ní voda. A disidentským elitářům zbydou oči pro pláč. Samozřejmě jen dočasně, ale nějaký čas zbudovat novou politickou bárku jim přece jen zabere. Nebuďte na ně proto zlí. Nebo budou oni zlí na Vás!