Neoliberální zmije na prsou

Skutečně nevím, jaký byl liberalismus ve svých počátcích, kdy sám sebe označoval za politicko-ekonomické hnutí zdůrazňující svobodu a omezení vlivu státní moci, zato reálných dopadů jeho avantgardy - neoliberalismu - si pozorně všímám. Celá hejna evropských neoliberálů, včetně těch českých, žijí v těsné symbióze se socialistickými vládami a cvrlikají nadnárodní melodie.

Něco mně říká, že duchovní otec velké antisocialistické alternativy Fridrich von Hayek by měl z těchto hochů hodně špatný pocit. Přitom při své inteligenci a kontaktech mohl přinejmenším tušit, jaké síly se neoliberálního konceptu mohou zmocnit. Nebo i on pracoval na politickou objednávku?

Bude-li centralistické tažení neoliberálů a socialistů ve stávajícím rozsahu nadále pokračovat, můžeme se poměrně brzy dočkat reálného socialismu v celé Evropě. Tedy tomu, čemu se chtěli lidé z Mont Pelerinu a dalších konzervativních ideových skupin, soudě alespoň podle jejich veřejných proklamací, vyhnout.

Evropské národy, včetně Čechů, žijí uprostřed skutečné ideové krize a nic na tom nemění multikulturní televizní estrády a dosud plné mrazáky v jejich domovech. Média v rukou neviditelných nadnárodních elit nedovolují prezentaci nesouhlasných a zpochybňujících názorů. Za masivní podpory systému názorové oponenty diskreditují a následně kriminalizují uměle vytvořenými pojmy multikulturalismu, rasismu, antisemitismu, zpochybňováním holocaustu a nejnověji škodlivého nacionalismu. Tyto neslýchané právní nástroje určené k potlačování pravicové opozice byly neoliberálními politiky a jejich socialistickými souvěrci na objednávku snaživě implantovány do národních zákonodárství většiny evropských zemí. Tento stav vyvolává dlouhodobý a oprávněný hněv nejen pravicových a středových sil, ale také naprosto zásadní otázky o pravé podstatě a vhodnosti systému, v němž, podle jeho zastánců, stále existuje právo svobodného projevu.

Neoliberálové nevěří v politiku. Národy, živé organismy se svými přirozenými potřebami, je zneklidňují. Nedokáží s touto proměnnou pracovat a proto ji vytěsňují umělými systémovými koncepty. Občanská práva, která zaručuje národní stát, nahrazují floskulemi tzv. lidských práv, která nezaručuje nikdo. Skutečným programem neoliberalů je globální federalismus, touha po jednotné evropské a následně světové vládě. Jejich obsesivně-kompulsivní touhy neustále něco integrovat mají svou ideovou základnu za Atlantikem, v klimatizovaných místnostech Kapitolu. Přesně tam se také upírají pohledy Václava Havla, Jana Rumla, Vladimíra Mlynáře, Pavla Němce, Karla Kühnla, Svatopluka Karáska, Jana Kasla, Jany Hybáškové, Přemysla Sobotky, Martina Jahna a zástupů dalších politicko-technokratických neoliberalů exhibujících v záři mediálních stroboskopů.

Havlova "nepolitická politika" nikdy nebyla výrazem osobní naivity, jak se mnozí domnívali. Tento cílený štěp neoliberalismu způsobil v našich luzích a hájích celou řadu brutálních turbulencí a minimálně jednou vedl k pádu stabilní vlády. Myšlenková rozbředlost, výstavní patolízalství a rezignace na domácí politickou práci zachvátila celou generaci mladých českých politiků. V tomto smyslu splnila ikona české nepolitiky svůj úkol na výbornou a podzim svého života může v klidu trávit sepisováním pamětí a očekávat nejedno podrbání od svých pánů s pejzy.

Čeští neoliberálové, ať již si to uvědomují nebo ne, představují oporu cizích politicko-hospodářských elit. Svou doktrínu o žádoucím omezování neúměrného vlivu státu na životy občanů popírají svými činy, kterými přímo podporují růst moci třetích, nikým nevolených stran s více než pochybnými zájmy. V rozporu s původními ideály liberalismu tak dodávají dynamiku nežádoucí politicko-ekonomické hypercentralizaci a vzdalují občany správě svého státu.

Především z tohoto důvodu pro mě na pomyslné stupnici národní nebezpečnosti patří k výrazným favoritům. Příslušnost ke kmeni tito hoši považují za nežádoucí image usvědčující z intelektuální omezenosti. Tyto améby politického života trpí více než chronickým nedostatkem loajality a jsou nevypočitatelnými partnery dokonce i pro levici, s níž tak dlouho a zamilovaně tokají na jedné větvi. Zejména středo-pravicové síly v zemi by měly velice pozorně sledovat aktivity svých neoliberálních frakcí a křídel, které vzdalují politiku občanům a národům – osvědčeným stavebním jednotkám států.

Nedávno jsem se o evropském neoliberalismu bavil se švýcarským ekonomem Maxem Weberem, jmenovcem známého sociologa. Stejně jako já má pocit, že kromě svého elitářství jsou dnešní neoliberálové zároveň snílky posedlými kultivací lidského naturelu ekonomickými prostředky a velice často, což je dokonce horší, naprosto nesnesitelnými moralistickými žvásty. Na řečnickou otázku, co s tím může člověk dělat, jsem se zasmál a prohlásil, že až se stanu ministrem vnitra, v národním zájmu tyto extremistické projevy podrobím velmi přísnému dohledu. S krajní nelibostí bych totiž nesl, kdyby se moje děti jednoho dne probudily do apokalyptického světa plného mrakodrapů občanských nadací a všudypřítomné ideovize nepřetržitě vysílající záznamy Hovorů z Lán v čínštině. Budoucnosti, která má "vzrušující" podobu béžového koupacího pláště a vařené brokolice.

Psáno pro Národní politiku