Dva způsoby, jak hledat pravdu

Všichni myslící lidé, diskutující na těchto stránkách si uvědomují, že jsme v krizi a řítíme se do ní stále hlouběji. Tato krize se netýká jen jedné oblasti. Jak v oblasti ochrany přírody, tak v hospodářství, politice  i mezilidských vztazích a všude jinde před sebou vnímáme zeď, proti které se řítíme stále rychleji. Chtěl bych naznačit některé základní příčiny tohoto stavu. Poučit se není nikdy na škodu. Na dvou jednoduchých příkladech se pokusím ukázat, jak smýšleli a přistupovali ke skutečnosti lidé v době, než začali nevědomky budovat systém, který dnes končí ve slepé uličce. Bylo by samozřejmě možné nalézt podobné příklady skoro ve všech oblastech lidské činnosti. Já použiji příklady z oblasti, kterou znám asi nejlépe.

Občas se lidé pozastavují nad údajnými rozpory v biblických textech. Pokusím se vysvětlit, proč je Bible napsaná tak, jak je, s přihlédnutím k našemu problému: Biblický text je v první řadě svědectvím. A víme, že výpovědi dvou svědků, kteří pravdivě popisují nějakou událost se budou v mnohých detailech lišit. Každý z nich si všimnul jiných podrobností a každý si něco nepamatuje přesně. Dnes ovšem policie, advokáti nebo média svědky napřed vycepují, aby vypovídali stejně a pokud možno tak, aby to potvrzovalo jejich verzi případu. Lidé, kteří sepisovali a redigovali biblické knihy to znali velice dobře. Kromě jiných úkolů také soudili svoje  spoluobčany a považovali za své poslání soudit spravedlivě. No a jako nestáli o policajty a advokáty, kteří by jim „kauzu“ předžvýkali, tak ani nechtěli sami být ideopolicií, která by lidem předžvýkala biblická svědectví. Stejně tak, jako věděli, že důležitý případ je nutno posuzovat na základě výpovědi nejméně dvou nebo tří svědků, snažili se (někdo řekne byli vedeni) v bibli zachovat více nezávislých a necenzurovaných svědectví k jedné věci. Tak najdeme hned na začátku dvě vyprávění o stvoření světa, knihy Paralipomenon popisují stejné příhody jako knihy Samuelovy a Královské, v Novém Zákoně máme čtyři evangelia a mnoho dalších „dublet“. Člověk, který se zde naučil odhledat od historického koloritu a lidských daností autorů a naopak hledat jádro výpovědi, používal tuto metodu i jindy - v celém životě.

Mimochodem - to, že se tak věci měly dělat neznamená, že se tak vždycky dělaly. Jak prorocké knihy, tak historie ukazuje, že svá vlastní pravidla porušovala církev i starý Izrael. O tom novém nemluvě.

Snad se ani nemusím rozepisovat o tom, že dnešní přístup je skoro přesným opakem. To, že pravdu je třeba hledat, hledat určitým způsobem, a že je to správné i když to skoro nikdo nedělá se lidem co nejdůkladněji zatajuje. (A je otázka, jestli to vůbec chtějí slyšet.) Nastoupila sofistika jako způsob existence. Je považováno za vzdělání, když je někdo schopen důvěryhodně prezentovat pravdu, kterou si sám vymyslel a přizpůsobil pro své záměry.

Pro úvod ke druhému příkladu sáhnu o tři tisíce let později. G. K. Chesterton přirovnal víru ke kostelnímu oknu. Jdeme-li kolem kostela, vidíme, že ta budova má zvláštní okna - jakési tmavé plochy, dělené křivkami kovových pásků. Obraz se změní, když zevnitř kostela září světlo. Najednou z tmavých ploch vystoupí zářivé barvy. Chceme-li ale vědět, jak ta okna skutečně vypadají, musíme dovnitř. Toto pravidlo ovšem platí naprosto všeobecně. O všem, s čím se v životě setkáme se dá říct v nějakém smyslu totéž. Pokud chceme cokoli opravdu poznat, musíme to poznávat „zevnitř“. Ještě víc to platí, jestliže chceme něco zlepšit. Jestliže nebudu umět čínsky, mohu třeba vytvořit pro Číňany abecedu o třiceti písmenech a bude mi připadat, že jsou pitomci, protože jí nechtějí. Teprve když začnu chápat jejich kulturu, začnu si uvědomovat, jaký jsem byl blbec já.

Ochotě poznávat „zevnitř“ a respektovat poznanou pravdu se říká pokora. Je nezbytná jak pro křesťana, tak pro vědce. Díky propagandě ale chápe spousta lidí pokoru jako to největší ponížení. Problémy se tedy řeší tak, že se skutečnost znásilňuje zvenčí. Je to ostatně daleko pohodlnější - pro toho, kdo „řeší“, „zlepšuje“ či „prosazuje pokrok“. Nemusí se nic učit, nic chápat a přesto si připadá, že všechno ví. Jeden příklad za mnohé: Mimo jiné byla zvlášť surově znásilněna zvenčí i morálka. Jedním z výsledků je, že sice máme co nejdokonalejší systém kontroly moci, kterému říkáme demokracie, ale není nám to nic platné. Protože byly odbourány všechny vnitřní důvody, proč vykonávat moc odpovědně a milosrdně - tyto důvody nemohou z principu být jiné než morální - je jakákoli moc okamžitě zneužita.