Irák: past sklapla

Tři roky po zahájení irácké války začíná stále více politiků otevřeně hovořit o občanské válce v zemi. Počáteční euforii a pozdější vystřízlivění vystřídala současná hluboká deprese. Z Iráku se stává horší a hrozivější Vietnam. Bezradní Američané poprvé oficiálně přiznali vyjednávání s povstalci.

Jen v březnu podle údajů americké armády zahynulo při „sektářském násilí“ 1313 civilistů. Skutečné údaje budou však mnohem vyšší, shodují se na tom jak zahraniční pozorovatelé, tak irácké úřady. Relevance údajů poskytovaných US Army je již delší dobu podobná, jako informací sovětské armády z některé z jejích zahraničních misí, např. v Afghánistánu.

Když egyptský prezident Husní Mubarak nazval situaci v Iráku jako „pokraj občanské války“, přispěchal se rychle ohradit irácký dosluhující premiér Ibrahím Džaafarí. „Jsme udiveni, že egyptský prezident hodnotí irácký bezpečnostní problém jako občanskou válku“, řekl, „jsme stále daleko od sektářského konfliktu nebo občanské války.“

Tisíce mrtvých měsíčně, zákaz vycházení a pravidelné přestřelky ve městech považuje Američany dosazený irácký premiér za běžnou součást života. Tisíce březnových mrtvých mají překvapivě na svědomí nikoli sunnitští Arabové, kteří by měli mít především důvod nenávidět okupanty, ale šiítské ozbrojené milice. Shodují se na tom i zprávy amerických ozbrojených sil. Šiíté jsou si vědomi své síly a šance stát se v novém Iráku rozhodující silou.

Američané v Iráku ochutnávají stejné ovzduší, jako ochutnávala před čtvrt stoletím v Aghanistánu sovětská armáda. Jsou nenáviděnými okupanty. Americká okupace země přinesla obyvatelům celého Iráku, především pak velkých měst, ještě větší utrpení a bídu, než jakou trpěli za diktátora Saddama Husajna. Výpadky proudu, zásobování vodou, vysoká kriminalita a strach z budoucnosti – ba strach vůbec vyjít na ulici- představují onu vytouženou „demokracii a svobodu“, jakou se rádi ohánějí američtí představitelé.

Američané dávno ztratili v šiítech, jako majoritním iráckém etniku utlačovaném za Saddamova režimu, možného spojence. Jediné etnikum, které zatím není k okupantům otevřeně nepřátelské, jsou Kurdové. Jenže americká podpora Kurdům má za následek velké rozčarování a ochlazení americko-tureckých vztahů. Turci se oprávněně obávají, že silní a emancipovaní Kurdové v severním Iráku budou znamenat novou eskalaci kurdského povstání v Turecku.

Pokusy sestavit loajální iráckou proamerickou vládu selhaly. Po volbách, které vyhrála šítská koalice jsou rozhovory na mrtvém bodě a nevzkřísila je ani blesková návštěva americké ministryně zahraničí Riceové a jejího britského protějšku Jacka Strawa. Ačkoli mají šiíté 130 křesel z celkových 275 v parlamentu, k vytvoření většinové vlády se musejí dohodnout s dalšími etniky – Sunnity a Kurdy.

Okupační síly jsou čím dál bezradnější a uchylují se k ještě nedávno nemyslitelným krokům. Náznaky amerických pokusů vyjednávat s povstalci se datují již od minulého roku, ale teprve na počátku dubna oficiálně potvrdil americký velvyslanec v Iráku Zalmay Khalilzad americké kontakty a vyjednávání s povstalci. A tak zatímco na jedné straně americká a západní média brojí vůči „teroristům“, na druhé straně Američané otevřeně přiznávají, že s těmito teroristy vyjednávají a udržují jisté kontakty. „Jednáme s lidmi, kteří jsou ochotni akceptovat tento nový Irák, složit zbraně a pomoci v boji proti terorismu“, řekl pro BBC Khalilzad. Co Američané používají jako přesvědčovací argument, Khalilzad neuvedl.

Bushova válečná administrativa zatáhla USA na počátku nového století do velmi nebezpečného válečného dobrodružství. USA mají na výběr již jen ze špatných řešení. Stejná varianta, jakou zvolili ve Vietnamu, odkud se tiše stáhli, je nemožná. Američané by tím přiznali porážku, poskytli obrovský impulz islámskému militarismu a celý region ještě více destabilizovali. Jejich vliv by se takřka vypařil. Ohrožena by byla proamerická diktatura v Saudské Arábii.

Jediným východiskem je nyní tedy pokračující okupace Iráku a vedení dlouhé, vyčerpávající a opotřebovací války. Americké náklady jsou přitom neporovnatelné s náklady iráckého odporu. Zatímco USA musí své vojáky draze platit a penězi udržovat jejich upadající morálku, irácké povstalce žene idea či ještě ještě lepší motivace – msta. Americká drtivá technologická převaha ztrácí v Iráku smysl. Jeden kalašnikov za padesát dolarů, kterým irácký povstalec zastřelí dva patrolující okupanty má větší účinnost než bezpilotní Predator za miliony dolarů.

Nekončící, resp. eskalující konflikt znamená pro USA zvětšování černé díry v jejich schodkovém rozpočtu. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz odhadl v dubnovém rozhovoru pro německý Der Spiegel náklady na války již na 1 – 2 biliony dolarů. Připomněl číslo 17 000 amerických vojáků zraněných v akci a repatriovaných od začátku války, z nichž více než 20% utrpělo vážná zranění. Všichni tito vojáci stojí americkou administrativu miliardy dolarů, stejně jako 103 000 válečných veteránů (číslo k červnu 2005). Prof. Stiglitz srovnává, že zatímco druhá světová válka byla pro USA potřebným impulzem k růstu a vymanění se z hospodářské krize, je současná válka naopak cestou k nové hospodářské krizi. Na závěr rozhovoru se dotkl i íránské krize. Uvalení sankcí na Írán by podle něj mohlo vyhnat ceny ropy až na 100 – 120 dolarů za barel, což by potrestalo především západní země závislé na ropě. „Nemáme žádné efektivní sankce vůči Íránů“, shrnul prof. Stiglitz.