Blakinka nám moc chybí

Nikdy jsem moc nevěřila lidem, kteří tvrdili, že ztrátu svého zvířátka nesou těžce. V jejich tvrzení jsem viděla jakýsi strojený postoj. Postoj, který se "nosí" a který je činí tak trochu zajímavějšími. Mýlila jsem se. A musím se jim v duchu omluvit. Je to opravdu těžké. Ztráta je snad těžší, nežli vlastní úmrtí, kde jsme si jisti jakousi ukončeností a definitivou, že se vlastně už nic dělat nedá. Kdežto když se zvířátko zatoulá, člověk žije v nejistotě. V nejistotě a v naději současně. Obojí je trýznivé, obojí destruktivní. Člověk si na jedné straně nechce připustit, že by se s tvorečkem už nesetkal, ale přitom mu rozum praví, že ta možnost je tak málo pravděpodobná, jako že by se měl zaměnit den za noc. Myšlenky mě pronásledují a ať chci či nechci, napadají mě všechny možné verze současného života zatoulané kočičky, která byla zvyklá na lidskou péči a na lidskou společnost.

Blakinka byla (vidíte, už píši v minulém čísle) velice milá, inteligentní a decentní kočička. Šlo jí na pátý rok. Čtyřikrát jsem byla u rození jejich koťat. Čtyřikrát se na mě obrátila ve chvílích pro ni nejtěžších. Vždycky porodila koťata, po nichž kočkomilovníci rádi sáhli. Ten předposlední porod byl pro nás tak trochu ohromující. Čekali jsme nadělení nejméně tří koťat, a ejhle, na svět přišlo jedno jediné. Cvalík, kterému se dostalo veškeré a nedělené péče. Ne že by Blakinka koťata v předchozích vrzích o něco šidila, to ne. Vždycky byla dobrou mámou. Ale v tomto případě měla na starost jen to jediné. Kotě jako bačkorku přenášela z místa na místo, jako by je chtěla před vnějším světem tím lépe ochránit. Tu jsme je nalezli v tom nejtmavějším koutě v basementu, jindy v koupelně za skříňkou či v obýváku za gaučem. Místo máma Blakinka střídala podle toho, jak se kulička postupně dožadovala poznání okolního světa. Na rozdíl od předchozích toto mrně před námi Blakinka ani moc neskrývala. Jednoho dne nám je sama přinesla až pod nohy. A to byl jakýsi zlom v utajování věcí rodinných.

Navečer si vždycky vyběhla do tmy, aby si protáhla nohy a aby se setkala s otcem svého mrňouse. Byl jím šedivý bodrý kočičák, kterého jsme pojmenovali Ferda. Bylo mu jedno, jaké je zrovna počasí, nikdy na své obchůzce po svém teritoriu nezapomněl zavítat za Blakinkou. Mňoukal tak vytrvale, až si tu svoji favoritku konečně vymňoukal ven. A pak tam seděli před domem, každý na jiné straně předzahrádky. A mlčeli. Koukali se důležitě kolem sebe, pozorovali okolí, a jsem si jista, že by je nemohla z toho krásného láskyplného mlčení vyrušit ani probíhající myš.

V předchozím roce porodila nejprve tři koťata a později čtyři. S těmi třemi si jako prvorodička užila poměrně dost. Toho srovnávání tělíček do řady při krmení, toho napomínání mrňat při jejich probádávání prostoru a toho umývání. Nebralo to konce. Ale všechna koťátka byla vypasená a voňavá. Rádi jsme si je brávali z basementu do obýváku, abychom se jimi potěšili. Nechali jsme je plazit se po gauči, kde se snažili vydrápat se na polštář nebo po dece na nejvyšší vyhlídku. Ale této volnosti si samy moc neužily. Jejich matka seděla pokaždé opodál a dovádění bedlivě sledovala. Jakmile usoudila, že je toho dost, začala je odnášet zpět do tmy. Do klidu a bezpečí. Opatrně je chytla za kožíšek za krčkem a šup šup už byla dole. Tam je srovnala, jako by je počítala, a když je měla všechny na hromádce, začala s očistou. Člověku se zdálo, že jí moc člověčina nevoní. A vzhledem k tomu, že všechny měly jedno vybarvení - kombinace černé a šedivé barvy, uhádnout, kdo je jejich otcem, nebylo nesnadné.

Když se jí krátce nato narodila ona čtyři koťata, byli jsme u vytržení. Převládala barva šedivá. Ta se vyloupla hned poté, co mrňousi oschli. Jasná věc - otcem je opět Ferda. Ferdas jako by si Blakinku do svého srdce ne vepsal, ale doslova vyryl. Čtyři klubíčka se měla zase čile k životu. Mamina jim poskytla všechno, co potřebovala. A mnohé navíc. Vlastní lásku. Blakinka byla velice moudrá kočička a stejně tak i moudrá máma. Zpovzdáli pozorovala své děti při hře, jakmile se jí něco nezdálo, tiše je napomenula. Výstražně zamrouskala a s podivem pro nás, děti jí rozuměly. Nahrnuly se k ní, takže je měla nablízku a stačilo jí jen hrábnout tlapkou, aby ty větší neposedy zpohlavkovala. Alespoň to tak vypadalo. Jsem si ale jistá, že to nemělo být opravdové bití. Jen takové napomenutí, že toho skotačení bylo už dost a že by se také mohlo stát něco nemilého. Když usoudila, že jsou dětičky unavené, postupně je přenášela do basementu. Tam jsme jí pokaždé ustlali na ručníku z froté. Velice často jsme bývali hosty u jejího pelíšku s miminky. Nechala nás na ně sáhnout a pohladit si je, dokonce jsme si je mohli vzít i do klína. Ale jenom na chviličku. Protože kdyby to bylo na chviličku delší, skočila by za nimi a pán nepán uchopila kuličky za kožíšek a skokem byla zpátky v pelechu. Jednoho dne, když už se kuldy valily po svých, rozhodla se Blakinka, že je půjde vyvenčit. Nevím, co ji to napadlo, to ještě nikdy neudělala. Za každou cenu chce tu svoji chundelatou úrodu vynést ven. Přímo zoufale se snažila prorazit naše zábrany. Nechtěla si nechat říct ani po dobrém, ani po zlém. Zkoušela to jak vchodem hlavním, tak i dveřmi na zahradu. Nakonec jsem povolila já. Uvidím, co vlastně zamýšlí. Jen jsem doufala, že nechce ta svoje batolata odnést za kůlnu. Zprvu to tak vypadalo. Vylekala jsem se a začala jsem ji střežit mnohem pozorněji. Všechny mrňouse vynesla ven, položila je na trávu a běhala kolem nich. Byla neklidná a pořád se otáčela po okolí. No teď mi to bylo jasné. Rozhodla se o svoje čtyřlístkové štěstí podělit s Ferdou. Chtěla mu je jednoduše ukázat, pochlubit se svý štěstím a možná mu, jako svému životnímu partnerovi a otci svých dětí, tak dát možnost i toho štěstíčka si užít. Po chvíli se Ferda vykulil, oňuchal mláďata a rozplácl se jak široký tak dlouhý naproti nim. Dospěláci mlčeli. Vychutnávali tu pohodu hemžících se potomků. Bylo to až dojemné. Jenže jsme museli ve strachu o rodinku zasáhnout. Mláďata se začínala rozlézat po trávě, kdo ví, jestli by se v Blakince neprobudil pud přírody a neodtáhla by je někam za dřevo. Šup, všichni domů. A každý do toho svého - to platí hlavně pro tebe, Ferdo. Ten na nic už nečekal a bez zdráhání se zvedl. Šel, jako hlava rodiny, příkladem. Zvykl si na nás, dokonce si lízl i mlíčka, vždycky poseděl na prahu dveří, parkrát zamňoukal na pozdrav Blakince, obešel zahradu a zmizel. Blakinka s ním mívávala rande vždycky navečer. To neměla státí a šla se s ním přivítat. Ovšem jiný kočičák na její pozemek nesměl. To prskala a ježila srst, až jsme se nejednou lekli, co se venku děje.

Takže se vrátíme k tomu koťátku jedináčkovi. K té šedomodré kuličce, z níž se vyklubala nádherná, i když rozdováděná,a protože jedináček, tak i rozmazlená slečna. Malá je na světě. To jméno jí připadlo naprosto přirozeně. Blakinka byla velká a ta malá byla Malá. Náramně si rozuměly. Když měla Blakinka ještě za rok koťátka, starala se o ně jako jejich máma. Seděla při nich, olizovala je. Ovšem nepřenášela. To mohla jenom jejich máma. Ale kde byla ona se svými potomky, tam byla i Malá. Když potom zůstaly jen ty dvě, nejednou jsme měli doma příjemné povyražení. Vystačily si samy. Vzájemně se olizovaly, jedly z jedné misky - Blakinka pokaždé dávala Malé přednost, jako by říkala, že jí stačí, až co zůstane, ať se nejprve nají její dcerka, protože to potřebuje více než ona. Běhaly po schodech sem a tam, vykukovaly zpoza květináčů, honily se za motýli, číhaly na sebe za stromy, válely se v trávě. Ale také prskaly. To když toho už měla ta starší dost. Ale Malá to se svojí mámou náramně uměla. Když konečně zalehly na křesle, přisedla k mamině a čistila jí kožíšek na místech, kam kočičí jazýček dosáhne jen stěží.

Malou máme po naší dovolené doma, ale není to ona. Je schoulená do sebe, ztratila na své dorostenecké dovádivosti. Následuje nás sice tam, kam se hneme, jak to dělávala po psovsku i Blakinka, ale není to ona bujará a rozjařilá Malá, jak jsme ji znali dříve. Evidentně Blakinku postrádá. Očichává místa, kde ty dvě spolu spávaly, dotýká se čumáčkem koutů a zdí venku, kde si spolu hrávaly. Nevím, jestli to tak mohu vidět, jestli to není už personifikace zvířecího jednání, ale mám nepřekonatelný pocit, že Malá teskní. A že teskní za Blakinkou. Že je jí docela normální smutno. A mně z toho všeho poznání také.

Vyzkoušeli jsme všechno, co se v té chvíli nabízelo, abychom se s Blakinkou setkali. Návštěva nejbližších útulků, kde dokonce svitla i jakási naděje - jenže to byl kočičí mládenec, procházka po okolí, volání jména postrádané kočičky. Jsme vděčni lidem, kteří nás chtějí utěšit nadějí, že se Blakinka může ještě objevit. Dovolím si být bláhová a na ten zázrak věřit. Třeba se ještě stane.