O cestování letadlem

Je zřejmě údělem nás emigrantů cestovat letadlem častěji, než lidé doma, a tak dříve či později se důvěrně seznámit s provozem mnoha světových letišť v různých částech světa. Vzpomínám si, že jsem se dříve letadel dosti bál a létal jsem nerad. Strachu jsem se zbavil poté, co mi bylo dáno po celý rok týden co týden létat mezi Ottawou a Torontem, ale letadla jsem si stejně nějak zvlášť neoblíbil.

Letiště v každé zemi mívá osobitý styl,

často podobný naturelu země, která jej vybudovala. Vzpomínám na legrační letiště v Dominikánské republice, kde odbavovací hala měla střechu z palmových listů a v jejich rozích pracovali (za plného provozu letiště) dělníci. Kolem měli na různých místech haly rozložen stavební materiál, takže přilétnuvší cestující byli nuceni proplétat se mezi hromadami písku a pytli s cementem. Halu osvětlovaly velké pracovní reflektory.

Dominikánská republika ale nebyla první tropickou zemí, kterou jsem navštívil. Můj první let do tropů byl na Kubu. Nebyl jsem připraven na to, co mě čeká. V letadle běžela klimatizace a udržovala teplotu na příjemné úrovni. Přistáli jsme na místě, které vypadalo spíše jako sluncem sežehlé třtinové pole. Široko daleko žádná budova. Jen na konci dráhy stálo něco, co z dálky vypadalo jako stodola. Vystoupili jsme na schůdky a mně se zdálo, že jsem dostal ránu. Vzduch musel mít ke čtyřiceti stupňům a horkem chvěl se. Náhlý přechod z klimatizace do vlhkého a horkého vzduchu byl pro nepřipraveného cestujícího ohromující.

To, co vypadalo jako stodola, byla ve skutečnosti odbavovací hala. Střecha a stěny byly poskládány z rezavého vlnitého plechu. "Hala" stála uprostřed jakéhosi pole a působila dojmem naprosté opuštěnosti. Nebýt uniformovaných hlídek kolem, řekl bych, že jsme přistáli někde v poli zcela omylem. Před halou čekaly autobusy a houf nosičů. Ti se okamžitě hnali po našich zavazadlech a snažili se nás přesvědčit, že těch 25 metrů, které nás dělily od autobusů, nám musí zavazadlo dotáhnout oni. Po absolvování této vzdálenosti se zavazadly, z nichž skoro všechna měla kolečka, si řekli o 3-5 amerických dolarů. Nebylo výjimkou, že dostali od zpitomělých turistů i desítku.

Na letiště v Kolumbii jsem zažil nejpomalejší imigrační úředníky ze všech dosud potkaných státních úředníků. Každý z nich byl navlečený do parádní uniformy, před sebou měli počítač, do kterého vyťukávali jedním prstem snad obsah celého cestovního pasu stránku po stránce.

Architektonicky pěkné bylo letiště v Paříži. Tam mě upoutalo to, že ač všude byly cedulky "Zákaz kouření", nikdo je nebral příliš vážně a lidé kouřili už při čekání na zavazadla.

Ve Frankfurtu jsem ocenil pohodlné sedačky a lehátka, na kterých se dalo vyčkat další let vleže.

Bylo ještě několik letišť, kterými jsem prošel, aniž mně nějak utkvěla v paměti.Prostě nebyla ničím výjimečná.

Nejhorší letiště

Ovšem nejošklivější letiště s nejhoršími službami, které jsem kdy spatřil, je torontské letiště Pearson, konkrétně terminál 3. Bohužel, z něj často musíme létat a sem se také vracíme. Pokaždé mě znovu ohromí nedomyšlenost a ignorantství těch, kteří tuto obludu navrhovali a provozují.

Už příjezd k budově terminálu je frustrující. Před budovou se neustále pohybují popoháněči v policejních uniformách, kteří nutí kolem jedoucí vozy, aby pokračovaly v jízdě a nezastavovaly. Chcete-li někoho naložit, a dotyčný nestojí přímo na ostrůvku tak, že ho přímo nevidíte, nesmíte zastavit a rozhlédnout se. Musíte prostě pokračovat v jízdě, opustit prostor kolem terminálu, objet jej širokým obloukem a pokus opakovat od začátku. Když jsem před několika dny měl na letišti vyzvednout Věrku Kohoutovou, která mně dělá korektury ve Zvědavci, musel jsem kolem terminálu projet čtyřikrát, než jsem ji zahlédl.

Potřebujete-li vyložit, či naložit zavazadla, to vám ještě dovolí, ale nesmí to trvat déle než několik vteřin. Vyložená zavazadla táhnete přes frekventovanou vozovku k hale (mezi vozovkou, po které jste přijeli, a halou je ostrůvek a pak další vozovka, která je ale vyhrazena pouze taxíkům a autobusům) na vlastních zádech, protože vozíčky nejsou volně k dispozici. Musíte si je vyzvednout na stanovišti a zaplatit dolar. Ten sice dostanete zase zpátky, vrátíte-li vozíček na místo. Problém spočívá v tom, že po vystoupení z auta je stanoviště příručních vozíků v nedohlednu a vám nezbývá, než se naložit zavazadly jako velbloud a hledat jej.

Podobná situace nastává po příletu. Tam je to ještě zajímavější. Cizinci přilétající z různých koutů světa většinou nemívají v kapse připravenou tvrdou kanadskou měnu ve formě dolarové mince nebo čtyř pětadvactníků, takže jim nezbývá, než aby svá zavazadla táhli až k taxíkům. Opravdu úchvatný první dojem.

Nová moderní hala byla postavena docela nedávno a přesně odráží studenou, neosobní mentalitu lidí v této zemi. Je to asi jediné letiště na světě, kde se vám nepodaří koupit ani noviny, květiny nebo cokoliv jiného. V celém prostoru obrovského terminálu totiž není ani jediný obchod. Jistě, je tam duty free shop,

Toronto Pearson: V celé obrovské hale terminálu 3 je jen několik sedaček. Takže cestující sedí kde se dá...

Vyprovodili jste své drahé a rádi byste sledovali start jejich letadla? Nechte si o tom zdát. Kromě terminálu 1 (odkud se snad už vůbec nelétá) nikde není ani jediné, jen trochu slušné místo, odkud by to bylo možné. Připadá mi to skoro jako schválnost. Muselo dát práci navrhnout vše tak, aby start letadla po celé délce startovací dráhy byl opravdu z kteréhokoliv místa v okolí nezahlednutelný.

A jaký je personál torontského letiště? Zde je jedna příhoda: Před rokem jsem cestoval do Paříže. Při průchodu rentgenovým zařízením, které hledá nemáte-li u sebe bombu, nebo alespoň nůžtičky z manikury, objevila u mně úřednice zapalovač. Byl to parádní kousek, vodotěsný, větru-vzdorný a dosti drahý. Koupil jsem jej před léty na Floridě, v Kanadě se nic takového sehnat nedá. "Co je to?", zeptala se a štítivě jej zvedla ve dvou prstech. "Zapalovač", říkám já. Už jsem si zvykl, že zapalovač při každém letu budil pozornost. Cestoval jsem s ním snad sto krát při mých častých cestách do Ottawy. "Nelze!", oznámila striktně pracovnice kontroly. "Proč ne?", ptám se. "Bezpečnostní důvody", ona na to. "Létám s tím zapalovačem každý týden", povídám já. "Touto kontrolou procházel snad stokrát. Nikdy nikomu nevadil." "Máme na to předpisy", odtušila. "Tak co mám dělat?", ptám jsem se. "Někam ho vyhoďte", povídá ona. "To neudělám! Je to pro mě památný kousek." "Tak nemůžete letět, vystupte si z řady" pokrčila nezúčastněně rameny. Vystoupili jsme. Moje žena, syn i já. Do odletu zbývalo asi 35 minut. Chtěl jsem mluvit s manažerem. Přišel dosti neochotně. Vysvětlil jsem mu situaci. "Pracovnice má pravdu", řekl na to on. Opakoval jsem otázku, co tedy mám dělat. "Jděte na přepážku zvláštních balíků, zkuste je přesvědčit, ať to pošlou v nákladovém prostoru." Šel jsem, nic jiného mně nezbývalo.

Krabice, ve které byl odděleně přepravován zapalovač při mé cestě z Toronta do Paříže. Jde opravdu o bezpečnost, nebo o buzeraci?

Hnali jsme se ke vchodu, u rentgenu jsme předběhli asi padesát lidí, pracovnice nás tentokrát milostivě nechala projít. Letadlo jsme stihli doslova na poslední vteřinu. Když už jsme seděli v kabině, zahlédl jsem oknem, jak k letadlu míří (také na poslední vteřinu) auto s přívěsným vozíkem, na něm jediná krabice - ta s mým zapalovačem. Obsluha už mezitím zřejmě zavřela nákladová dvířka. Teď je museli znovu otevřít a já okénkem sledoval, jak krabici vnášejí dovnitř.

A které letiště na mne působí nejlepším dojmem?

Budete se možná divit. Z desítek letišť, kterými jsem, coby lidský balík (tak nás vnímají aerolinky) prošel, jsem si nejvíce oblíbil letiště v Mošnově u Ostravy. Až na tu dopravu do centra města ovšem. Jinak ale to letišťátko je mi milé, protože - ač moderní - neztratilo svůj lidský rozměr. Je přehlédnutelné a obsáhnutelné lidským vnímáním. Dobře architektonicky vyřešené, a třebaže malé, má vše, co by letiště mít mělo. Včetně příjemné restaurace, jejíchž část je umístěna venku v jakémsi atriu. Nikde jinde jsem tak sympatické letiště neviděl.