O cestování letadlem

Článek na Zvědavci (https://zvedavec.news)

URL adresa článku:
https://zvedavec.news/komentare/2001/07/156-o-cestovani-letadlem.htm

Vladimír Stwora

Je zřejmě údělem nás emigrantů cestovat letadlem častěji, než lidé doma, a tak dříve či později se důvěrně seznámit s provozem mnoha světových letišť v různých částech světa. Vzpomínám si, že jsem se dříve letadel dosti bál a létal jsem nerad. Strachu jsem se zbavil poté, co mi bylo dáno po celý rok týden co týden létat mezi Ottawou a Torontem, ale letadla jsem si stejně nějak zvlášť neoblíbil.

Cestující jsou prý stále více agresivní

Poslední dobou se americké a kanadské aerolinky diví, že cestující jsou čím dále tím více nervózní, nerudní a agresivní. Studie stíhá studii, k problému se vyjadřují psychologové a konzultanti na všechno možné. Agresivita cestujících se zdůvodňuje omezeným prostorem, snahou odbavit co nejvíce cestujících v co nejkratším čase, celkovým přeplněním a já nevím, čím ještě.

To vše je samozřejmě pravda. Ale pak je tady ještě jeden element. Kupodivu nikdo z "odborníků" o něj nezavadil ani náznakem. A sice fyzická odpudivost dnešních letušek.

Bývalo zvykem, že letuškou se mohla stát pouze dívka pohledná, ne-li přímo krásná. Také věk býval důležitý. S příchodem politické korektnosti se i toto změnilo. Dnešní letušky jsou přestárlé ohyzdné babice, často se dokonce objevují i muži - letušáci - o nic méně staří a oškliví, než jejich ženské protějšky. Trend je to celosvětový, ovšem největší šeredy mají s přehledem kanadské a americké aerolinky. Ty, jako by si je přímo programově vybíraly.

Svou roli zde samozřejmě hrají i odbory, které na zaoceánské lety s oblibou protlačují služebně nejstarší odborářky. I u českých aerolinek se začínají objevovat letušky nevábných tvarů a vyššího věku, ale přeci jen ještě tu a tam zde člověk narazí na hezkou mladou letušku.

Mám ověřené mnohaletou praxí, že hezkou ženu nelze snadno urazit. Člověk má jakési vnitřní zábrany chovat se hrubě k někomu, kdo se nám líbí. Škoda, že dnešní pokrytecká společnost, kontrolována feministkami, odmítá přihlédnout k tomuto faktoru. Letecké společnosti investují do drahých a komplikované rozborů vzniklé situace, přičemž by zřejmě stálo za to občas se řídit jen obyčejným zdravým rozumem.

Kdybych mohl (a měl na to), dal bych přednost cestování lodí. Ne jen proto, že je bezpečnější, ale i proto, že jeden stačí cestu vnímat a vychutnávat. Navíc se změna časových pásem se uskutečňuje postupně a člověk má čas se přizpůsobit. A pak také proto, že není kam spěchat. I cesta patří k dobrodružství a čím je delší, tím lépe. Při cestě můžete přemýšlet, pozorovat, flirtovat, seznamovat se s lidmi. Co na tom, že mnozí z nově poznaných jsou nudní? Alespoň si můžu říct: "To je dobře, že jsem ho(ji) dříve neznal. O nic jsem nepřišel." Letadla nás o tuto romantiku hrubě připravují.

Letiště v každé zemi mívá osobitý styl,

často podobný naturelu země, která jej vybudovala. Vzpomínám na legrační letiště v Dominikánské republice, kde odbavovací hala měla střechu z palmových listů a v jejich rozích pracovali (za plného provozu letiště) dělníci. Kolem měli na různých místech haly rozložen stavební materiál, takže přilétnuvší cestující byli nuceni proplétat se mezi hromadami písku a pytli s cementem. Halu osvětlovaly velké pracovní reflektory.

Dominikánská republika ale nebyla první tropickou zemí, kterou jsem navštívil. Můj první let do tropů byl na Kubu. Nebyl jsem připraven na to, co mě čeká. V letadle běžela klimatizace a udržovala teplotu na příjemné úrovni. Přistáli jsme na místě, které vypadalo spíše jako sluncem sežehlé třtinové pole. Široko daleko žádná budova. Jen na konci dráhy stálo něco, co z dálky vypadalo jako stodola. Vystoupili jsme na schůdky a mně se zdálo, že jsem dostal ránu. Vzduch musel mít ke čtyřiceti stupňům a horkem chvěl se. Náhlý přechod z klimatizace do vlhkého a horkého vzduchu byl pro nepřipraveného cestujícího ohromující.

To, co vypadalo jako stodola, byla ve skutečnosti odbavovací hala. Střecha a stěny byly poskládány z rezavého vlnitého plechu. "Hala" stála uprostřed jakéhosi pole a působila dojmem naprosté opuštěnosti. Nebýt uniformovaných hlídek kolem, řekl bych, že jsme přistáli někde v poli zcela omylem. Před halou čekaly autobusy a houf nosičů. Ti se okamžitě hnali po našich zavazadlech a snažili se nás přesvědčit, že těch 25 metrů, které nás dělily od autobusů, nám musí zavazadlo dotáhnout oni. Po absolvování této vzdálenosti se zavazadly, z nichž skoro všechna měla kolečka, si řekli o 3-5 amerických dolarů. Nebylo výjimkou, že dostali od zpitomělých turistů i desítku.

Na letiště v Kolumbii jsem zažil nejpomalejší imigrační úředníky ze všech dosud potkaných státních úředníků. Každý z nich byl navlečený do parádní uniformy, před sebou měli počítač, do kterého vyťukávali jedním prstem snad obsah celého cestovního pasu stránku po stránce.

Architektonicky pěkné bylo letiště v Paříži. Tam mě upoutalo to, že ač všude byly cedulky "Zákaz kouření", nikdo je nebral příliš vážně a lidé kouřili už při čekání na zavazadla.

Ve Frankfurtu jsem ocenil pohodlné sedačky a lehátka, na kterých se dalo vyčkat další let vleže.

Bylo ještě několik letišť, kterými jsem prošel, aniž mně nějak utkvěla v paměti.Prostě nebyla ničím výjimečná.

Nejhorší letiště

Ovšem nejošklivější letiště s nejhoršími službami, které jsem kdy spatřil, je torontské letiště Pearson, konkrétně terminál 3. Bohužel, z něj často musíme létat a sem se také vracíme. Pokaždé mě znovu ohromí nedomyšlenost a ignorantství těch, kteří tuto obludu navrhovali a provozují.

Už příjezd k budově terminálu je frustrující. Před budovou se neustále pohybují popoháněči v policejních uniformách, kteří nutí kolem jedoucí vozy, aby pokračovaly v jízdě a nezastavovaly. Chcete-li někoho naložit, a dotyčný nestojí přímo na ostrůvku tak, že ho přímo nevidíte, nesmíte zastavit a rozhlédnout se. Musíte prostě pokračovat v jízdě, opustit prostor kolem terminálu, objet jej širokým obloukem a pokus opakovat od začátku. Když jsem před několika dny měl na letišti vyzvednout Věrku Kohoutovou, která mně dělá korektury ve Zvědavci, musel jsem kolem terminálu projet čtyřikrát, než jsem ji zahlédl.

Potřebujete-li vyložit, či naložit zavazadla, to vám ještě dovolí, ale nesmí to trvat déle než několik vteřin. Vyložená zavazadla táhnete přes frekventovanou vozovku k hale (mezi vozovkou, po které jste přijeli, a halou je ostrůvek a pak další vozovka, která je ale vyhrazena pouze taxíkům a autobusům) na vlastních zádech, protože vozíčky nejsou volně k dispozici. Musíte si je vyzvednout na stanovišti a zaplatit dolar. Ten sice dostanete zase zpátky, vrátíte-li vozíček na místo. Problém spočívá v tom, že po vystoupení z auta je stanoviště příručních vozíků v nedohlednu a vám nezbývá, než se naložit zavazadly jako velbloud a hledat jej.

Podobná situace nastává po příletu. Tam je to ještě zajímavější. Cizinci přilétající z různých koutů světa většinou nemívají v kapse připravenou tvrdou kanadskou měnu ve formě dolarové mince nebo čtyř pětadvactníků, takže jim nezbývá, než aby svá zavazadla táhli až k taxíkům. Opravdu úchvatný první dojem.

Nová moderní hala byla postavena docela nedávno a přesně odráží studenou, neosobní mentalitu lidí v této zemi. Je to asi jediné letiště na světě, kde se vám nepodaří koupit ani noviny, květiny nebo cokoliv jiného. V celém prostoru obrovského terminálu totiž není ani jediný obchod. Jistě, je tam duty free shop,

[Zvětšit] [Na torontském letišti si není kam sednout]
Toronto Pearson: V celé obrovské hale terminálu 3 je jen několik sedaček. Takže cestující sedí kde se dá...
ale to je vše. Netoužíte-li zrovna po maple sirupu, není tam toho příliš ke koupi. A to ještě není překvapení konec. Chcete si sednout? Můžete - na zem. V hale, která měří snad 800 metrů, jsem napočítal dohromady asi 12 sklápěcích židlí, většinou obsazených k neuvěření spoluobčany tmavé pleti. Přibližně uprostřed délky haly je bistro, kde si sednout můžete, najdete-li místo, ovšem musíte si něco objednat a budete při tom balancovat na vysokých nepohodlných barových židlích. Žádná jiná restaurace v okolí není a museli byste zpět do města.

Vyprovodili jste své drahé a rádi byste sledovali start jejich letadla? Nechte si o tom zdát. Kromě terminálu 1 (odkud se snad už vůbec nelétá) nikde není ani jediné, jen trochu slušné místo, odkud by to bylo možné. Připadá mi to skoro jako schválnost. Muselo dát práci navrhnout vše tak, aby start letadla po celé délce startovací dráhy byl opravdu z kteréhokoliv místa v okolí nezahlednutelný.

A jaký je personál torontského letiště? Zde je jedna příhoda: Před rokem jsem cestoval do Paříže. Při průchodu rentgenovým zařízením, které hledá nemáte-li u sebe bombu, nebo alespoň nůžtičky z manikury, objevila u mně úřednice zapalovač. Byl to parádní kousek, vodotěsný, větru-vzdorný a dosti drahý. Koupil jsem jej před léty na Floridě, v Kanadě se nic takového sehnat nedá. "Co je to?", zeptala se a štítivě jej zvedla ve dvou prstech. "Zapalovač", říkám já. Už jsem si zvykl, že zapalovač při každém letu budil pozornost. Cestoval jsem s ním snad sto krát při mých častých cestách do Ottawy. "Nelze!", oznámila striktně pracovnice kontroly. "Proč ne?", ptám se. "Bezpečnostní důvody", ona na to. "Létám s tím zapalovačem každý týden", povídám já. "Touto kontrolou procházel snad stokrát. Nikdy nikomu nevadil." "Máme na to předpisy", odtušila. "Tak co mám dělat?", ptám jsem se. "Někam ho vyhoďte", povídá ona. "To neudělám! Je to pro mě památný kousek." "Tak nemůžete letět, vystupte si z řady" pokrčila nezúčastněně rameny. Vystoupili jsme. Moje žena, syn i já. Do odletu zbývalo asi 35 minut. Chtěl jsem mluvit s manažerem. Přišel dosti neochotně. Vysvětlil jsem mu situaci. "Pracovnice má pravdu", řekl na to on. Opakoval jsem otázku, co tedy mám dělat. "Jděte na přepážku zvláštních balíků, zkuste je přesvědčit, ať to pošlou v nákladovém prostoru." Šel jsem, nic jiného mně nezbývalo.

[krabice, ve které cestoval zapalovač] [takto...]
Krabice, ve které byl odděleně přepravován zapalovač při mé cestě z Toronta do Paříže. Jde opravdu o bezpečnost, nebo o buzeraci?
Než jsme přepážku našli, uběhlo pět minut. Za pultíkem nikdo nebyl! Čekali jsme asi deset minut. Lidé spěchali kolem. Mezitím už hlásili poslední výzvu pro cestující do Paříže. Situace začínala být tragická. "Vyhoď jej!", řekla žena. "To neudělám", řekl jsem, a cítil jsem, že začínám vidět rudě. Hádka vypadala na spadnutí, já i moje žena na infarkt. "Jestli kvůli tomu neodletíme, tak uvidíš.", hrozila mi a hlas jí vibroval vztekem. Konečně se pracovník přepážky zvláštních balíků doštrachal. V rychlosti jsem se mu snažil vysvětlit, že potřebujeme poslat jako spoluzavazadlo do Paříže tenhle zapalovač. Neochotně šel někam dozadu, chvíli tam hrabal, pak přinesl krabici takových rozměrů, že byste do ní uskladnili pár lyžařských bot a ještě byste museli prostor kolem vycpat, aby v krabici nechrastily. "Nic menšího nemáte?", ptám se. Znovu vlezl dozadu. Drahocenné minuty ubíhaly. "Nemáme," řekl. "Tak co máme dělat?" ptala se žena s pláčem na krajíčku. "Vyhoďte jej", řekl lhostejně. "Poslyšte", hlas mi přeskočil do vysokých poloh. "Chci po vás jediné. Abyste tuhle věc poslal se mnou jako spoluzavazadlo, protože s sebou do kabiny si jej vzít nesmím. Máme posledních deset minut. Jestli neodletíme, tak se s vámi budu soudit." Už jsem na něho řval. Vzal zapalovač beze slova, vložil jej do obrovské zcela prázdné krabice, tu zalepil a mně dal ústřižek.

Hnali jsme se ke vchodu, u rentgenu jsme předběhli asi padesát lidí, pracovnice nás tentokrát milostivě nechala projít. Letadlo jsme stihli doslova na poslední vteřinu. Když už jsme seděli v kabině, zahlédl jsem oknem, jak k letadlu míří (také na poslední vteřinu) auto s přívěsným vozíkem, na něm jediná krabice - ta s mým zapalovačem. Obsluha už mezitím zřejmě zavřela nákladová dvířka. Teď je museli znovu otevřít a já okénkem sledoval, jak krabici vnášejí dovnitř.

A které letiště na mne působí nejlepším dojmem?

Budete se možná divit. Z desítek letišť, kterými jsem, coby lidský balík (tak nás vnímají aerolinky) prošel, jsem si nejvíce oblíbil letiště v Mošnově u Ostravy. Až na tu dopravu do centra města ovšem. Jinak ale to letišťátko je mi milé, protože - ač moderní - neztratilo svůj lidský rozměr. Je přehlédnutelné a obsáhnutelné lidským vnímáním. Dobře architektonicky vyřešené, a třebaže malé, má vše, co by letiště mít mělo. Včetně příjemné restaurace, jejíchž část je umístěna venku v jakémsi atriu. Nikde jinde jsem tak sympatické letiště neviděl.

Článek byl publikován 29.7.2001


© 2024-1999 Vladimír Stwora
Článek je možno dále šířit podle licence Creative Common.