Vyzkoušel jsem pro vás BearShare

Ve vašich komentářích k článku o konci Napsteru doporučuje jeden čtenář použít ke sdílení souborů BearShare. Nedalo mi to a příslušnou aplikaci jsem si z výše uvedené adresy stáhl, nainstaloval a vyzkoušel. V tomto článku se pokusím ukázat na její slabé i silné stránky.

Nejprve oč jde: Aplikace BearShare stejnojmenné firmy používá ke sdílení souborů metodu Gnutella. Co je Gnutella? Je to otevřený decentralizovaný vyhledávací systém. Někdy se také uvádí, že jde o komunikační protokol.

K pochopení si nejprve popíšeme, jak fungoval Napster. Každý uživatel se při připojení přihlásil k řídícímu serveru a nabídl mu seznam svých skladeb. Řídicí server si seznam zařadil do své databáze včetně IP adresy uživatele. Při každém požadavku na skladbu stačilo vyhledat v databázi příslušný text. Našel-li se, Napster zprostředkoval spojení mezi hledajícím a hledaným a vystoupil ze hry. Další komunikace už probíhala pouze mezi oběma počítači. Centrální evidence udržována na řídicím serveru umožňovala efektivní způsob vyhledávání, minimum komunikace,na druhé straně představovala nejslabší článek řetězu. Stačilo totiž umlčet server - a všichni uživatelé byli nahraní.

Chtěli-li bychom převést funkci centrální databáze Napsteru do reálného života, představme si, že v místnosti je sto lidí, kteří něco hledají a současně něco nabízejí. Při vstupu každý z nich předloží seznam toho, co sám nabízí, v jakési registrační kanceláři. Tam si ke všem položkám jeho seznamu poznamenají jméno majitele. Kdokoliv pak hledá, ptá se opět v registrační kanceláři. Protože tam mají k dizpozici všechny seznamy všech přítomných, stačí je projít a tazateli sdělit jména těch, kteří hledanou věc nabízejí. Tazatel se pak spojí přímo s lidmi vlastnícími požadované.

Gnutella má sice rovněž řídicí server, ale na rozdíl od Napsteru tento server neudržuje seznam skladeb, jeho úkolem je pouze zařadit nový počítač do sítě. Předá mu tedy adresy několika dalších počítačů, podle kvality a rychlosti spojení tyto adresy dokáže měnit.

Každý jednotlivý dotaz nemá adresáta, ale cestuje v síti od jednoho počítače ke druhému. V komunikaci tohoto typu platí, že každý jednotlivý počítač je jakýmsi mini-serverem.

Abychom pokračovali v předchozím příkladě s místností se stovkou lidí, představme si nyní, že zrušíme registrační kancelář. Ten, kdo něco hledá, se musí zeptat nejbližších sousedů. Vlastní-li náhodou soused požadovanou věc, odpoví kladně, ale dotaz stejně pošle dále. Je to jako hra na tichou poštu, ovšem s rozšířením. Všichni zůčastnění ve hře nejen že předávají dále dotazy jiných, ale sami také kladou své vlastní. Každá položená otázka zaniká teprve po uplynutí určitého časového intervalu. Nelze vyloučit ani to, že znovu budou dotazováni ti, kteří už dotazováni byli.

Z toho zákonitě vyplývá, že Gnutella je mnohem náročnější na komunikační kanály, podstatnou část přenášených dat tvoří totiž pouze dotazy.

Tvůrcům Gnutelly brzy došlo, že takto vedená komunikace je velmi neekonomická a přišli se zlepšením. Některé počítače v síti fungují jako nadřazené servery, které indexují nabízené soubory několika dalších počítačů ve skupině a odlehčují tak jednotlivým počítačům. Nadřazeným počítačům se říká Clip2 Reflector, k tomu, aby se jím mohly stát, musí mít instalován zvláštní přídavný software. Je to otázka dobrovolnosti. Kdo chce, může pomáhat ostatním tím, že si na vlastním počítači takový nadřazený server zřídí. Přirozeně, tyto Clip2 Reflectors by měly být připojeny k Internetu stabilní a rychlou linkou. Další podrobnosti si můžete přečíst na stránce http://www.clip2.com/reflector.html.

Pokračujme našim příkladem s místností o sto lidech. Nyní budou lidé tvořit jakési skupinky. V rámci každé skupinky existuje jeden mluvčí, ten si bude pamatovat vše, co ostatní členové jeho skupinky nabízejí. Dotazy budou nyní směřovat už ne k jednotlivým členům, ale jen k jejich mluvčím. Není pochyb o tom, že toto řešení podstatně sníží zatížení komunikačních linek, i když (na druhé straně) i toto řešení stále zůstává pozadu za jednoduchým dotazem přímo v registrační kanceláři.

BearShare je vlastně nadstavbou (anglicky front-end) pro Gnutellu a nutno přiznat, že nadstavbou velmi dobře napsanou. Aplikace BearShare se nainstalovala bez problému pod systémem Windows 2000, dokonce byla schopná sama rozpoznat adresář mých MP3 souborů a navrhnout je ke sdílení. Okno BearShare je rozděleno na karty. Není přecpané, ovládací prvky jsou rozmístěny intuitivně a logicky. Ačkoliv BearShare poskytuje hromadu informací o své aktivitě, nemusím se tím zabývat, nechci-li. Vše je řízeno automaticky.

K výhodám BearShare (resp. Gnutelly) patří to, že umožňuje výměnu jakýchkoliv souborů tedy nejen MP3, ale třeba i obrázků, videa, dokumentů, prostě čehokoliv.

Co se vlastního vyhledávání týče, byl jsem od počátku poněkud skeptický. Takový systém musí klást obrovské zatížení na komunikační linky! Abych si to ověřil, nastartoval jsem ve Windows sniffer. Sniffer je software, který odposlouchává a zobrazuje všechny TCP balíčky cestující v rámci jednoho segmentu (nodu) v síti. A skutečně. Jakmile se BearShare rozjel, sniffer téměř nestačil zapisovat. Komunikace probíhala nepřetržitě a zabírala podstatnou část komunikačního kanálu, bez ohledu na to, zda já sám jsem něco hledal, stahoval, nebo zda někdo stahoval ode mně. Průměrně to u mne vycházelo na 80-100 kbps. To je tedy daň za neexistující centrální server, budiž.

A jak to tedy vypadá s vlastním vyhledáváním? Zadával-li jsem současné známé anglické skupiny a zpěváky, našli se téměř vždy - a poměrně rychle. U Madony mi BearShare zobrazil přes tisíc titulů, stejně tak Beatles a Simon and Garfunkel. Jakmile jsem zkusil české interprety, našel se jen velmi omezený počet a vyhledávání trvalo neskutečně dlouho. Zkoušel jsem jména jako Hutka, Suchý, Šlitr, Spálený - nenašlo se nic. Snad to mohlo být proto, že tento systém zdaleka není tak rozšířen, jako býval Napster, a množství nabízených titulů je tím pádem mnohem nižší. Ostatně o počtu připojených uživatelů a počtu souborů ke stažení vás v reálném čase informuje stránka http://www.clip2.com/. Podle toho, co se tam píše, je celosvětově průměrný počet uživatelů pod hranicí 40 tisíc. Kolik z nich asi mluví česky?

Brzy mi došlo, že má obava o nedostatečném počtu česky mluvících je zřejmě lichá. BearShare totiž umožňuje sledovat i to, kolikrát se každá z mých nabízených skladeb zobrazila jiným hledačům. Jinak řečeno, mohu sledovat o co bývá mezi hledači největší zájem. Zájem o české interprety byl - a značný. Takto vypadala má tabulka po pouhých deseti minutách provozu. Z tabulky lze vyčíst např. to, že za těch deset minut provozu se někdo zajímal o Hutkovy Pravděpodobné vzdálenosti osm krát. I jiní čeští interpreti nezůstávají pozadu. Je-li tomu tak, a na síti je dostatek Čechů hledajících české skladby, proč já sám jsem nenašel nic? O příčině si netroufám dělat závěry.

Nutno si uvědomit, že komunikační zatížení linek bude růst n-tou mocninou s počtem uživatelů. Už teď je téměř na hranici snesitelnosti. Dovedu si představit ten tok dat, kdyby se počet uživatelů zvýšil dejme tomu desetkrát - tolik míval Napster uživatelů online v dobách své slávy (některé Napster servery mívaly často i přes milion).

Gnutella není jediným želízkem v ohni. Existují další podobné systémy, např. systém Morpheus , který využívá protokolu Peer-to-Peer (P2P) vytvořeného firmou FastTrack. I P2P pracuje na principu decentralizovaného vyhledávacího systému podobně jako Gnutella. Tvůrci Morphea tvrdí, že jsou lepší a rozšířenější, než BearShare. Tento systém jsem nezkoušel, takže nemohu ani potvrdit, ani vyvrátit toto tvrzení.

Závěrem: Jakkoliv si internetovská veřejnost namlouvá, že Napster bude brzo nahraditelný něčím dalším a snad i lepším, obávám se, že je v tomhle směru příliš optimistická. Z funkce decentralizovaného vyhledávání vyplývají některá vážná omezení, která nebude možno podle mého názoru překonat.

Rovněž tolik proklamovaná nezávislost na řídicím serveru se ukazuje jako teoretická. Ani Gnutella, ani P2P se bez částečné pomoci řídicího serveru neobejdou. A co se týče možnosti zastavit nebo zakázat ten nebo onen systém, domnívám se, že síla nadnárodních korporací (v tomto případě nahrávacích studií a zábavního průmyslu vůbec), která díky svým penězům je schopná lobbyovat státní moc, si najde možnost vždy. Stále ještě stačí odstřelit řídicí server. Našla-li by se metoda, která opravdu řídicí server nevyužívá, pak by prostě stačilo legislativně takový software zakázat. Takový zakázaný software by byl velmi lehce zjistitelný už jen proto, že musí intenzivně komunikovat se svým okolím. Za jeho přítomnost na počítači by hrozily stejné pálky, jako za dětskou pornografii. Jsem zvědav, kdo by se to odvážil riskovat.

Tak si myslím, že to nahrávací dinosauři vyhráli na celé čáře. Kéž bych se mýlil.