Průšvih! Blackie utekla!

Jedna ze dvou koček, které právě teď hlídáme Věrce Kohoutové, je pryč. Stalo se to včera ráno. Blackie využila chvilky, kdy jsem vynášel psům na terasu misku s vodou. Proklouzla mezi nohama a vyběhla ven otevřenými dveřmi. Seběhla se schůdků a schovala se pod terasou.

Bleskově jsem zavřel dveře do domu (aby nevyběhla i druhá kočka, Malá), a běžel za Blackie. Smůla byla, že mi v patách běžel i Bart. Jakmile nás Blackie slyšela, učinila pokus běžet pod terasou nalevo, tam, ale nemohla, je tam drátěné pletivo, pak napravo, tam jsou husté keře. Vyskočila tedy mezerou mezi schůdky zpátky na terasu a pokoušela se vběhnout do domu. Jenže dveře byly zavřeny! (Druhá smůla!) Byl jsem v té chvíli od Blackie vzdálen jen asi 3 metry. Blackie - viditelně vylekaná Bartovou přítomností - přeskočila zábradlíčko na terase a rozběhla se směrem k silnici. Běžel jsem za ní. Blackie nikde. Oběhl jsem dům z druhé strany. A v tom jsem ji zahlédl. Vyskočila na plot z vnitřku naší zahrady. Musela tedy nejprve oběhnout dům a skočit dovnitř. Běžel jsem okamžitě zpátky kolem domu do zahrady, ale Blackie už tam nebyla. To bylo naposledy, co jsem Blackie spatřil. Od té doby jsem ji neviděl.

Pokoušeli jsme se ji hledat. Volali jsme, nic. Celý den se neukázala. V noci jsem se chodil dívat, nestojí.li před dveřmi. Nestála. Druhý den ráno jsem vytiskl plakátek s jejím popisem a naším telefonním číslem. Syn mi pomohl s roznáškou, vhazovali jsme jej lidem do poštovních schránek v okruhu asi 500 m. Pak jsem tentýž plakátek také vylepil na sloupy v celé naší ulici.

Dnes ráno mi volal nějaký člověk, ale ukázalo se, že Blackie neviděl, pouze se ptal, zda jsem ji už našel. V poledne volala paní. Ani ona Blackie nezahlédla, pouze cítila potřebu vyjádřit lítost a chtěla mi poradit. Slíbila, že se bude mít oči otevřené.

Mezitím jsem kontaktoval místní Animal Control a zanechal u nich popis Blackie. Ani oni nic nevěděli, ale vyzvali mě, ať jim volám každý den, zda Blackie někde nenašli posádky jejich vozů pravidelně cyklujících městem.

Čím více nad tím přemýšlím, tím více jsem přesvědčen, že Blackie prostě byla rozhodnuta utéct za každou cenu a že jen čekala na vhodnou příležitost. Proč si to myslím? Podle toho, jak se chovala v prvním okamžiku, když vyběhla ven. Z dřívějších pozorování jiných koček mohu vyvodit celkem standardní chování. Jsou v prvních okamžicích v neznámém prostředí bázlivé, opatrné. Zkuste si to. Přeneste kočku do ji zcela cizího prostředí a pozorujte, co bude dělat. Zpočátku se bude pohybovat pomalu, opatrně, bude očichávat vše kolem, bude bázlivá. Blackie naši zahradu neznala, neznala nic z prostředí, které ji náhle obklopovalo. Přesto se okamžitě divoce rozběhla pryč od nás, od těch škaredých psů, kterých se tolik bála. Tak se chová kočka, která je buď k smrti vyděšená (to ale ona nebyla - psi si ji před tím vůbec nevšímali), nebo rozhodnuta něco udělat.

Chovám malou naději, že se Blackie pokusí dostat se k domu, kde přebývá její paní. To je ale místo vzdálené odsud 30km, cestu kříží širokoproudé dálnice. Zázraky se někdy ovšem stávají a kočky už urazily delší vzdálenosti.

Věrka se vrací šestadvacátého. Snad se do té doby Blackie objeví.

Doplněno 30.7.

Blackie se zatím neobjevila. Věrka Kohoutová s manželem Petrem včera objela všechny zvířecí útulky v okolí. V jednom se jí zdálo, že to čené chlupaté stvořeníčko za mřížemi je Blackie. Bohužel, ukázalo se, že šlo o kocourka - a Blackie byla kočička. Stále ještě doufáme.