Německo již měsíc stávkuje

Německo se zmítá v největší vlně stávek od svého sjednocení. Dlouholetý ekonomický propad se nevyhnutelně projevil. Stávky, které původně považovala vláda jen za dočasný a nezbytný křik odborů, však neustávají a naopak se šíří.

Sociální situace v Německu je stále napjatější. Ačkoli domácí i zahraniční tisk publikuje optimistické ekonomické úvahy o tom, že se „Německo již odrazilo ode dna“ a „reformy se začínají projevovat“, přání je zde otcem myšlenky. Realita je bohužel jiná.

Současná stávka zaměstnanců veřejného sektoru hrozila ve stejné podobě již před dvěma lety v lednu 2003. Tehdy však se vláda Gerharda Schrödera zalekla a ustoupila odborářům, když jim zvýšila platy o 2,4% a zadlužila se na to o další 2 miliadry EUR. Celý problém se tím tedy uložil k ledu a čekal na Angelu Merkelovou.

Protesty započaly poměrně nenápadně a jak spolková vláda, tak vlády jednotlivých zemí jim nepřikládaly velký význam. Věřily, že se lidé a odboráři vykřičí na náměstích, pokojně si zademonstrují a když uvidí neústupnost zaměstnavatelů a vlády, opět se poslušně zařadí do pracovního procesu. Tato očekávání se ovšem nenaplnila a neústupnost zaměstnavatelů ve veřejném sektoru vyhnala do ulic další lidi.

Největší stávka v německém veřejném sektoru začala počátkem února původně v jihozápadním Bádensku –Württembersku. Podstatou sporu byla vysoká nezaměstnanost kombinovaná pokusy státu jako zaměstnavatele ve veřejném sektoru zvýšit pracovní dobu na 40 hodin týdně, spolu s omezením tradičních vánočních prémií, mimořádných dnů volna apod. Němečtí zaměstnanci veřejného sektoru, zmlsaní dlouhodobým štědrým státem a vysokou životní úrovní, řekli dost.

Ministr financí Dolního Saska Harmut Möllring trávil celé dny objížděním veřejných podniků a argumentováním, že jde jen o „18 minut práce denně navíc“. Zaměstnanci nebyli ochotni ustoupit ani o minutu.

Do protestů se zapojily již odbory deseti z celkem 16 spolkových zemí. Oproti vládnímu očekávání a nadějím časově neomezenou stávku podpořila drtivá většina zaměstnanců. Netradičně se zapojily i odborové organizace policistů a omezily výkon služby na nezbytné minimum.

S nadějí očekávané rozhovory na konci února selhaly a jak vláda, tak odbory nebyly schopny najít kompromis. Zatímco vláda byla ochotna ustoupit na 39,7 pracovních hodin týdně, největší odborový svaz zaměstnanců veřejného sektoru Ver.di požadoval maximálně 38,8 hodin. Šéf vyjednavačů Ver.di Alfred Wohlfart k tomu poznamenal: „Ti pánové se úplně zakopali a upřednostnili své ideologické cíle před cílem dát lidem perspektivu“.

Výsledkem jednání bylo spíše zvýraznění konfrontačního tónu, než náznak rodícího se kompromisu. Hartmut Möllring, šéfvyjednavač za sdružení spolkových států pohrozil masivní privatizací veřejného sektoru. „Toto není hrozba, ale fakt“, dodal. Reakcí Ver.di byla výzva k rozšíření protestů.

Neudržitelná situace v Hamburku již ale přiměla vládní vyjednavače ke kompromisu. Zástupce místních odborářů Volkmar Schön přinutil vládu, aby byla pracovní doba zvýšena jen mladým a svobodným lidem bez rodiny, a to pouze na 39 hodin týdně, spolu se zachováním dosavadních benefitů. Pro zaměstnavatele je výsledek porážkou, ale pro odboráře z dalších spolkových zemí povzbuzením, že vytrvalý tlak a hory páchnoucích odpadků v ulicích na vládu zkrátka platí. Pro vládu je velkým štěstím, že stávka přišla v zimním období, neboť v létě by byl nahromaděný hnijící odpad mnohem nebezpečnější.

Německo se nachází v tíživé situaci. Provoz nemocnic je omezen, v ulicích zapáchají odpadky a hrozí šíření nakažlivých chorob (někde již odváží odpadky armáda), jsou zavřené školy a domy sociálních služeb, výrazně je omezená veřejná doprava. Ve Stuttgartu musely úřady najmout drahé soukromé firmy, aby odvezly hory odpadků, které doslova zavalily město.

Zatímco byl za cenu velkých ústupků uhašen oheň stávky v Hamburku, odboráři z jiných měst, kteří doposud vyčkávali - rozzlobeni neústupností svých zaměstnavatelů – založili stávkový oheň jinde. Stalo se tak např. v Brémách. K hašení stávek jsou třeba peníze ve veřejných rozpočtech, které však vláda nemá. Cestou je pouze další zadlužování.

Nejvíce se v praxi dopad stávky projevil minulý týden při sněhové kalamitě v Bavorsku a Bádensku –Württembersku. Nebyl nikdo, kdo by usedl za sypače a sněhové radlice a odklidil místy až metrové závěje. Výsledkem byly mohutné zácpy, zrušené lety, přerušení vlakových spojů. Na frankfurtském a mnichovském letišti se tísnilo 20 000 lidí. Ani dopravní kolaps dvou spolkových zemí odborovou centrálu Ver.di neoblomil. Vydala strohé prohlášení, že „pouze zvláště nebezpečné úseky dálnic budou uklizeny, jinak se musí řidiči přizpůsobit“.

Drtivou ranou hrozí tradičně agresivní odborářské sdružení IG Metall zastupující 3,4 milionu dělníků, které je povzbuzené minulými úspěchy a využívaje situace, žádá nekompromisně po zaměstnavatelích až 5% zvýšení platů, při zachování všech sociálních výhod. Preventivně již vyhlašuje výstražné stávky, jaké již proběhly např. v továrně DaimlerChrysler. IG Metall také vládu varovalo, že regionální spory o platové pracovní podmínky mohou být předzvěstí celonárodních protestů.

Angela Merkelová čelí na počátku svého vládního období krizi, jakou její předchůdci nepoznali. Německá ekonomika nevidí ani zdaleka na konec černého tunelu, ve kterém se nachází. Návrat je nemožný a obavy, má-li tunel vůbec východ a není-li slepý, vzrůstají.