Miloševič je mrtev

Světovými agenturami oběhla zpráva, že dnes zemřel v cele v Haagu bývalý jugoslávský prezident Slobodan Miloševič. Zdá se, že jeho požadavek, aby následky svého vysokého krevního tlaku a prodělaných infarktů mohl léčit v Rusku, nebyl ani vtipem ani snahou odkládat a prodlužovat soudní jednání. Miloševičovy žádosti o léčbu byly médií pravidelně zlehčovány.

Ani haagský tribunál nebyl přesvědčen o vážnosti Miloševičova zdravotního stavu a 24. února t.r. odmítl udělit Miloševičovi povolení k léčbě v Rusku. Zdůvodnil to tak, že lékařská péče v Holandsku je na dostatečně dobré úrovni.

Podle B-92 byl Miloševič už několik hodin mrtev v době, kdy ho nalezli

Předseda srbské socialistické strany Ivica Dačic prohlásil, že Miloševič ve vězení nezemřel, ale byl zabit. Žádné důkazy však o tom nepředložil.

Soudem přidělený obhájce Steven Kay vyloučil sebevraždu. „Hovořil jsem s nim o tom před několika týdny,“ řekl Kay, „a Miloševič mě ujistil, že v žádném případě nehodlá dobrovolně ukončit svůj život nebo si nějak jinak ublížit.“

Je ironií, že IWPR (Institute for War and Peace reporting), který byl proti Miloševičovi a podporoval bombardování Jugoslávie, oznámil 10. března, že Miloševičovi už mnoho času nezbývá.

V IWPR to mysleli jinak. Miloševičovi bylo povoleno 360 hodin, ve kterých se mohl bránit nařčení. Tento čas mu byl vyhrazen na základě toho, jak dlouho potřebovala žaloba k vznesení obvinění. Z tohoto času vyčerpal už v březnu 89 %. Zbývalo mu necelých 40 hodin.

Miloševičova smrt přichází šest dnů po „sebevraždě“ Milana Babiče, obviněného z válečných zločinů spáchaných údajně v bývalé srbské enklávě Krajina v dnešním Chorvatsku. Podle oficiálních pramenů spáchal Babič minulou neděli sebevraždu, nicméně existují důkazy, že byl spíše zavražděn.

Babič se stal vítaným svědkem žaloby poté, co vyjádřil lítost za vypuzení 80 tisíc nesrbského obyvatelstva z oblasti, která byla krátký čas Srbskou republikou Krajina. Existence srbské republiky skončila, když Američané zorganizovali na tomto území etnickou čistku a v operaci Storm vyhnali z Krajiny přibližně 200 tisíc Srbů. Šlo o největší etnickou čistku od Hitlerových časů, nicméně západní média ji nějak přehlédla.

K přilití oleje do ohně přispělo, že jeden z hlavních velitelů této operace, kosovský Albánec a válečný zločinec Agim Ceku, byl jmenován předsedou vlády v Kosově – pochopitelně s plnou podporou OSN.

Příčina Miloševičovy smrti je zatím nevyjasněná, nicméně se zdá, že – vzhledem k jeho zdravotním potížím - mohl zemřít přirozeně. U Babiče to naproti tomu na přirozenou smrt nevypadá - byl jednak mladší a zdravější a nikdy neprojevil sebevražedné sklony. Babič měl svědčit ještě ve třech případech a jeho smrt označili ve IWPR jako citelnou ránu žalobě. Ve zprávě IWPR se uvádí:

„Babič měl svědčit proti dalšímu srbskému vůdci Milanu Martici, který jej připravil o prezidenství v srbské republice Krajina. Obhájce Martice Predrag Milovančevič označil Babiče za klíčového svědka žaloby.“

Babič měl rovněž svědčit v procesu s Frankem Simativičem, zakladatelem a prvním velitelem elitních jednotek rudých baretů, údajně odpovědných za etnické čistky v Chorvatsku, Bosnii a Kosovu.

Dále se očekávalo, že Babič bude svědčit proti bývalému šéfovi srbské tajné policie Jovici Stanisici a proti srbskému ultranacionalistovi Vojislavovi Seselji.

Vzhledem k výše uvedenému je překvapující, že nikdo neuvedl žádné detaily o tom, jakým způsobem vlastně Babič sebevraždu spáchal. Pouze bělehradská tisková kancelář Beta napsala, že Babič použil k sebevraždě pásek a plastikový pytel.

Existuje ale celá řada náznaků, že Babičova smrt nebyla jen tak. Nepotvrzené zprávy ze zdrojů blízkých vyšetřování naznačují, že šlo o zájmy velmi mocných kruhů. K tomu se objevilo temné varování, aby se nikdo příliš nepokoušel detailně zkoumat Babičovu smrt.

Uběhlo pouze několik hodin od Miloševičovy smrti a už se vynořují pověsti o jejich příčinách. Na fóru B-92 napsal jeden Srb,že Miloševič byl pomalu otráven svými vězniteli a to byl rovněž důvod, proč mu neumožnili cestu do Ruska.

Skutečnou otázkou nyní zůstává, jak Miloševičova smrt ovlivní haagský proces, jednání v Kosovu a vůbec budoucnost mezinárodního soudního dvora. Miloševič nedávno znovu požadoval předvolání bývalého amerického prezidenta Clintona. Jeho smrt, zdá se, uzavře kapitolu jugoslávské války a secese. Je-li pravdou, že historii píší vítězové, pak nemenší pravdou je, že historii tvoří živí a ne mrtví.

Jeho náhlá smrt vyvolá otázky, které už nikdy nebudou moci být odpovězeny. Ať už je to špatné nebo dobré, faktem zůstává, že všichni, kterým ublížil, budou navždy zakoušet hořkosladký pocit, že křivdy už nemohou být odčiněny a z toho vyplývající pocit nenaplněné spravedlnosti .

Lidé na Balkáně zřejmě ještě dlouho neuzavřou tuto kapitolu válek, které je rozdělily, na druhé straně západní sdělovací prostředky a moc, která za nimi stojí si už pospíšily zatlouci poslední hřeby do rakve jugoslávského vůdce a tak definitivně obhájit morální a legální autoritu svého balkánského dědictví.

A skutečně. Stanice BBC v celé své vážnosti žádá po svém (pochopitelně britském) korespondentovi, aby promluvil jménem srbského lidu a řekl, jak bude jimi (Srby) Miloševič pamatován: „zaznamenáme tady v Srbsku náznaky oslavy a radostí nad jeho smrtí?“, táže se reportéra hlasatel.

A reportér na to vážně odpovídá, že reakcí bude nejspíše úleva, že teď, když je jejich Slobo mrtev a nemůže mávat vlajkou, nebude pro Srbsko ostudou na mezinárodním poli.

Ale skutečná úleva z Miloševičovy smrti bude pravděpodobně nejvíce pociťována v samotném Haagu, kde byl soudní dvůr zbaven tlaku z velké ostudy, která stále více hrozila při jeho pokusech usvědčit jugoslávského vůdce z genocidy a vztyčit nový standard mezinárodního práva. A teď, když se nemůže bránit, jej vždy mohou odsoudit v nepřítomnosti.

Jeho smrt, zdá se, vdechne nový život balkánského absurdního divadla na světové scéně.

Článek Milosevic Dead; Second Serbian Prisoner in Six Days to Die in Hague Captivity vyšel na serveru balkananalysis.com 11.3. Článek byl mírně krácen.

Doplnění vydavatele

Miloševičův obhájce vyjádřil podezření, že jeho klient byl otráven. Uvedl, že Miloševič byl odhodlán dovést spor až do konce a že se bál toho, že jej zlikvidují dříve, než to stačí udělat. Upřímně řečeno vezmeme-li v potaz vše, co bylo v sázce (nejen hrozící ostuda haagského tribunálu, který ani po pěti letech a s nasazením prakticky neomezených zdrojů nebyl schopen Miloševiče usvědčit, ale i trvalé poškození jeho mezinárodní prestiže), zní to logicky.