Irvingovo vítězství

David Irving si může gratulovat. Jeho kauza se posunula do polohy boje za svobodu slova, základna jeho stoupenců se tím rozšiřuje a nespokojenost s rozsudkem vyjadřují i představitelé holocaustové lobby.

Irvingův proces byla nebývalá událost. V soudní síni ve Vídni a před ní se tísnily desítky televizních štábů a novinářů. Místa pro veřejnost obsadili téměř výhradně jeho stoupenci. Oběti holocaustu až na výjimky nedorazily, možná proto, aby nečinily ideozločinci ještě větší reklamu. Kdyby stál před soudem George Bush, zájem médií by nebyl větší.

Záběry kamer upoutávala především Irvingova stoupenkyně, bývalá australská královna krásy Michele Renouf, která letěla přes půl zeměkoule, aby mohla Irvinga podpořit. Po vynesení rozsudku se z hloučku publika ozval anglický výkřik „Stay strong David, best of luck to you!“.

Rozsudek nad Irvingem a jeho výsledný efekt hodnotí ve svých komentářích většina evropských, ale i světových deníků. Na Irvingovu obranu se staví opatrně britský tisk. Styl komentářů je však nápadně podobný. Nejprve osvědčené pojmy jako „rasista, falsifikátor dějin, extremista, lhář a blázen“ a poté myšlenka, že zavírat takovou osobu je kontraproduktivní, neboť máme přece jen svobodu slova.

Deníky na kontinentě naopak drží tvrdý kurs, příkladně pak ty české. Článek v rakouském Der Standard jako by byl opsán z komentáře izraelského Haaretz. Dozvíme se, že holocaust byl největší zločin dějin a kdo o něm pochybuje, snaží se znovuoživovat nacionální socialismus, je tedy naprosto demokratické jej uvěznit a umlčet.

Zajímavá je celoevropská soutěž o největší nadávku na Irvinga. V českém tisku se můžeme dozvědět, že jde o „amatérského historika“, „rádobyhistorika“ nebo „historika samouka“. Zahraniční noviny neprojevují takovou dávku invence a drží se monotónně „rasisty, antisemity a lháře“, po vzoru rakouského soudce Petera Liebetreu.

Irvingovo odsouzení je třeba posuzovat z mnohem širších souvislostí, a to zejm. z pohledu současného gradující střetu mezi západní a islámskou kulturou ohledně karikatur Proroka Mohameda. Rozsudek nad Irvingem přichází tak v nejméně vhodnou dobu. Evropa se tu dostává do velmi nepříjemné pozice, ze které se ani při nejlepší vůli nemůže vyargumentovat. Svoboda tisku a projevu, kterou se ohání, totiž absolutně a evidentně neplatí.

Arabská média jsou si této evropské falešnosti dobře vědoma a dobře toho využívají – včetně íránského prezidenta. Ať chceme nebo nechceme, z holocaustu je evropská ikona číslo jedna a íránský prezident velmi dobře ví, že útočí na nejslabší místo evropské pohádky o svobodě projevu, tisku a názoru.

Negativních dopadů je si dobře vědoma sama židovská obec. Z Irvinga se stal mučedník za svobodu projevu. Celá kauza se posunula do úplně jiné roviny, než v jaké začínala. Irvingovo dílo – a nejen jeho – získalo atraktivitu zákazaného ovoce. Irvingovo odsouzení je impulsem ke zrození zástupů dalších Irvingů.

Tvrzení řady mainstreamových (zejm. rakouských a německých) historiků o tom, že Irving je „blázen“, „zaslouží opovržení“ a „není třeba se s ním vůbec zabývat, neboť patří na okraj společnosti“, se přímo vylučuje s faktem, že Irvingova tvrzení jsou brána smrtelně vážně, shledána jako velice nebezpečnými a jsou předmětem široce medializovaného soudního procesu.

David Irving si může gratulovat. Zatímco ještě před několika lety byl známý max. lidem zajímajícím se o historii, resp. události druhé světové války, nyní jej znají všichni.

Největším paradoxem je konečný dopad celého procesu. Zatímco účelem trestnosti popírání holocaustu je těmto zakázaným názorům co nejvíce zabránit a zcenzurovat je, tj. maximálně je potlačit a umlčet, skandalizovaným procesem s Irvingem se o těchto zakázaných tvrzeních a cenzurovaných názorech dozví miliony lidí, kteří by o nich jinak neměli ani tušení.

Ač to zní sebeparadoxněji, je nyní v zájmu židovské obce propuštění Irvinga na svobodu. Z taktického hlediska by bylo výhodné a chytré, aby oběti holocaustu vytvořili symbolický tlak na rakouské orgány – včetně prezidenta – aby byl „jejich zásluhou“ Irving propuštěn na svobodu. Tím by holocaustová lobby dokázala svou humanitu, velkorysost i smysl pro svobodu slova a především by se zbavila nepříjemného punce inkvizice, která nerespektuje základní lidská práva, mezi které se řadí i právo na svobodu projevu a tisku.

Holocaust se nyní dostal do velice nepříznivého světla. Přestože je ze zákona nepopiratelnou a jednoznačnou skutečností, masivní celosvětové pronásledování jeho „popíračů“, tj. osob, které se o něm snaží diskutovat a případně jej revidovat, vyvolává řadu nepříjemných (a z valné části také zakázaných) otázek.

Odsouzení Irvinga mu dává obrovský morální kredit. Smysl pro svobodu se ještě nepodařilo politické korektnosti úplně vymýtit. Pokud jej měl ztratit svojí prohrou při procesu s Deborah Lipstadt v roce 2000, nyní jej získal zpět.

Evropskými médii, institucemi Evropské unie a řadou národních vlád jsou do omrzení omílány fráze o boji s antisemitismem. Právě Irvingův případ je ale tou nejlepší živnou půdu pro rostoucí antisemitismus. Aplikovaný dvojí metr (nejen) rakouských orgánů je do očí bijící. Je legální zpochybňovat všechny zločiny, které se udály za druhé světové války či za jakékoli jiné války, ale pouze židovský holocaust je chráněn zákonem. Současná praxe soudního postihování diskuze a zpochybňování holocaustu, který je zároveň pramenem jedné z největších plateb reparací a odškodnění v historii, je tím nejlepším motorem pro růst antisemitismu a historického revizionismu samotného.

Je přece tak jednoduché říci „holocaust se přece stal, jsou na to zástupy svědků, dokumentů, svědectví, tak si nesmyslně bádejte, diskutujte a popírejte jak chcete“. V nastalé svobodné a rovné historické debatě by buď současné zákonem nařízené teze o holocaustu neobstály, a nebo by se revizionisté naprosto znemožnili a skončili jednou provždy. Z nepochopitelného důvodu jsou však revizionisté systematicky a násilně umlčováni, přestože by je lavina nepopiratelných důkazů o holocaustu musela zcela smést.

Nepříjemnou zkušeností jsou zde snad jen první dva „velké holocaustové procesy“ v Kanadě v 80.letech, kde stál před soudem jeden z nejznámnějších ideozločinců a popíračů holocaustu Ernest Zündel. Bohužel, oba soudy dopadly neslavně a Zündel byl osvobozen. Odsoudit se jej snad podaří v Německu, kde je holocaust příkladně uzákoněn jako nepopiratelný historický fakt.

Čím déle bude Irving ve vězení, tím větším mučedníkem se stane. A nepůjde o „mučedníka (neo)nacistů“, jak se někteří komentátoři snaží sami sebe přesvědčit, ale o skutečného mučedníka svobody projevu. A pokaždé, budou-li evropští představitelé básnit a poučovat v muslimských zemí o „demokracii“ a „svobodě projevu“, budou tak činit s černým svědomím, že v srdci Evropy sedí ve vězení člověk za své názory.

Svoboda projevů je buď absolutní, nebo není žádná.