Začíná proces s Davidem Irvingem

V Rakousku začal proces se světoznámým historikem Davidem Irvingem. Je obviněn z těžkého ideozločinu. Neudržitelnost holocaustové inkvizice si však začínají uvědomovat její bývalí přední zastánci, jako Deborah Lipstadt a volají – světe div se - po legalizaci popírání holocaustu.

Reálného dopadu Irvingova věznění se začínají bát i jeho nejzarytější odpůrci. Jsou si vědomi toho, že pokud čelíte něčím argumentům tím, že jej uvězníte a odsoudíte, dáváte mu do ruky ten největší argument. Navíc nutíte i úplně nezaujaté lidi, kterým snad jen trochu ještě jde o svobodu slova, aby zpozorněli a zajímali se o to, co tak nebezpečného, zakázaného a ideozločineckého vlastně Irving říkal.

Uvědomuje si to i známá bojovnice s revizionismem holocaustu Deborah Lipstadt, která se pro BBC vyjádřila, že „nechce Irvinga vidět, jak tráví další čas ve vězení“. Lipstadtová ví, že s každým dnem se z Irvinga stává větší mučedník a její předchozí soudní vítězství nad ním ztratily hodnotu.

Uvězníme-li kohokoli pro jeho názory, dáváme mu tím obrovský kredit. Zejm. jedná-li se o tak známého historika. Lipstadtová, která vždy stála v čelní linii útoku proti revizionistům, proto provedla nevídaný názorový veletoč. Ještě před několika lety hřímala, že „s revizionisty nelze o ničem diskutovat, jsou jen poznámkou pod čarou“, na druhou stranu však „jsou mimořádně nebezpeční“ a musí si uvědomit, že „právo na svobodu projevu zahrnuje i povinnost nést jeho důsledky“.

Z jejích nynějších názorů je řada představitelů židovské obce nesvá a neumí se s nimi dobře smířit. „Obecně řečeno, nemyslím si, že by popírání holocaustu mělo být trestným činem. Jsem zastánce svobody projevu. Jsem proti cenzuře“, řekla pro BBC Lipstadtová.

Lipstadtová je si zřejmě vědoma, že sebelepší důkazy, svědectví a argumenty se stávají nicotnými, není-li možné jim oponovat, ba o nich jen diskutovat a pokusy o takovou diskusi jsou trestány vězením. A to je přesně případ popírání holocaustu. Tento pojem však není přesný, přesněji řečeno jde o ideozločin „popírání rozsahu a způsobu holocaustu“.

Podobným způsobem se velmi opatrně Irvinga začínají zastávat i další britské deníky (koneckonců Irving je britský občan a je souzen pro zločiny, které v Británii trestné nejsou), např. The Times. Každou větu sice alibisticky pro jistotu prokládají osvědčeným nálepkováním (rasista, extremista, lhář, antisemita atp.), ale ve výsledku se tváří jako zastánci svobody slova.

Takové chování britského tisku je však příznačně pokrytecké. Zatímco si na jedné straně jsou vědomi kontraproduktivnosti Irvingova věznění a filosofují o svobodě projevu, na druhou stranu halasně podporují obvinění vůči předsedovi nepohodlné Britská národní strany (BNP) Nicku Griffinovi, který spáchal ideozločin svými slovy o muslimech, kteří znásilňují bílé dívky.

Irving se tak stává skutečným a známým mučedníkem za svobodu slova. Měsíčně dostává do vazby tisíce dopisů z celého světa a vězeňská pošta je zahlcena. Není první, kdo byl za svá nepovolená vyjádření uvězněn, ale je tím nejznámějším, což dodává jeho kauze pikatní příchuť.

Soudní proces, který začíná s Irvingem, je ve skutečnosti jeho velkým vítězstvím. Na jeho argumenty a názory, které nenásilně prezentoval ve svých knihách, mu ideopolicie odpověděla uvězněním. Čím větší Irvingův trest bude, tím více se zapíše do dějin jako jeden z prvních světoznámých politických vězňů a mučedníků za svobodu slova na prahu 21. století. v Evropě.

Je totiž holou a neoddiskutovatelnou skutečností, že se v Evropě na prahu 21. století odpovídá na argumentaci vězením. Tímto rysem se vyznačují všechny totalitní režimy, které tam, kde dojdou argumenty, použijí ten nejosvědčenější – samovazbu, na jaké nyní sedí i Irving.