Amazonský deštný prales bojuje o přežití

Amazonský deštný prales, největší zalesněný biom s trvale teplým a vlhkým klimatem na světě, postihlo zničující sucho. Vzhledem k tomu, že ke své existenci potřebuje trvalou celoroční vlhkost, představuje současná situace katastrofu.

Výjimečnost a důležitost deštných pralesů snad nelze zpochybňovat. Jejich základní význam spočívá ve výrobě kyslíku a také vázání oxidu uhličitého. Vědci nazývají pralesy také přírodními lékárnami, neboť mnoho používaných léků pochází právě z deštných pralesů.

Lidstvu se daří ničit deštné pralesy s velkým úspěchem. V porovnání se stavem na začátku minulého století se podařilo úspěšně zlikvidovat více než polovinu jejich rozlohy, která dnes dosahuje jen asi 6,5 milionů km².

Velmi intenzivně je likvidován i svým rozsahem jedinečný Amazonský deštný prales. Jeho holocaust (vypalování ohněm) má celou řadu negativních dopadů, erozí půdy počínaje a globálním oteplováním konče. A jeden z takových devastujících dopadů se projevil právě nyní – narušením koloběhu vody a srážek.

Smrtící sucho, které postihlo Amazonský deštný prales na podzim minulého roku, je nejhorší pohromou, která toto biologicky jedinečné území kdy zasáhla. Ani drastická a nemilosrdná těžba dřeva nenapáchala na ekosystému takové škody, jako dlouhotrvající sucho.

Rozsah katastrofy si brzo uvědomily i brazilské úřady a v půlce října 2005 vyhlásil Eduardo Braga, guvernér státu Amazonie, tzv. „stav krajní nouze“, resp. živelné pohromy. Sucho však nedevastovalo jen prales na území Amazonie, ale svým rozsahem zasáhlo i sousední Peru, Bolívii a Kolumbii.

Brazilská armáda uskutečnila největší humanitární operaci ve své historii, když převážně letecky dopravila lidem do postižených oblastí 2000 tun potravin a 30 tun léků. „Jsem velmi zděšen“, řekl novinářům v září 2005 starosta amazonského města Manaquiri, „něco se pokazilo“. V tu dobu ještě starosta netušil, že má před sebou další tři měsíce ještě horšího sucha. Hladina řeky klesala o dvacet palců denně a místní rybáři tomu nechtěli vůbec věřit. Do bahna zapadaly čluny a řeka odhalila páchnoucí vyústění městských kanalizací (většina obyvatel Amazonie vypouští odpad přímo do řeky).

Vyschlé řeky znamenaly smrt pro miliony ryb a dalších zvířat závislých na vodě. Na uvedeném obázku můžete vidět druhý nejvetší přítok Amazonky, řeku Rio Negro v přístavu Manaus, foceno v říjnu 2005. V brazilském státě Acre lehlo popelem během sucha 100 000 hektarů lesa a hustý černý kouř přinutil místní letiště, aby dočasně ukončily provoz.

Odbobí dešťů začiná v Amazonii v listopadu, nejpozději v prosinci každého roku. Tento prosinec byl však témež zcela suchý. Ničení ekosystému má přímý dopad na ekonomiku regionu. Asi 120 000 lidí, kteří se živili v Amazonii rybolovem, budou nyní čekat, kolik ryb se do řek opět vrátí. „Je hrozné, že všechny ryby zemřely a až se voda vrátí, skoro žádné v ní nebudou“, stěžoval si rybář z města Manaquiri Donisvaldo Mendonca da Silva.

I přes děsivost takové pohromy jí média nevěnovaly příliš pozornosti.

A jedna ještě „lepší“ zpráva na závěr. Na konci loňského roku zveřejnil profesor Michael Schlesinger z Univezity v Illinois na United Nations Climate Control Conference v Montrealu studii tvrdící, že „existuje 45% pravděpodobnost, že v důsledku globálního oteplování zanikne do roku 2100 teplé proudění v Severoatlantickém oceánu, zahrnující i Golfský proud.“ To by mělo za následek velmi tuhé zimy v Evropě a zničující sucha v Africe, která by nevyhnutelně vedla k masové migraci černošského obyvatelstva na sever. Tato pravděpodobnost s každým rokem, kdy USA a další státy ignorují jakékoli pokusy zamezit dalšímu ničení planety, povážlivě roste.