Jak by to mělo být a není

V dnešní době má mnoho z nás unikátní možnost pochopit, co je v lidské společnosti důvodem k jejímu naprostému ničení. Zažili jsme dva různé politické systémy, ti starší dokonce jeden dvakrát. Problém komunismu byl v tom, že naivně doufal v lidskou dobrotu. Lidi jako masa nejsou dobří a pár lumpů stačí zkazit všechno. Problém kapitalismu spočívá v tom, že je založen na domněnce, že hrabivost je vlastně nejen ctnost, ale každého jedince právo, a že tržní mechanismus je dostatečný k zabránění celkového zhroucení. Tržní mechanismus je akorát dobrý na to, zamést problémy pod koberec. Dlouho se to dařilo, ale už tam není místo a leze to ven.

Jak by to ale mělo být, aby to bylo vyhovující, to z nás nikdo nemůže vědět, protože takový stav lidské společnosti ještě nikdy nenastal.

Jsme dnes v situaci, která ohrožuje základní podmínky pro přežití jakéhokoliv života na této planetě. Takové nebezpečí nám ještě nikdy nehrozilo. Zatímco se nám zeměkoule doslova pod nohama mění v planetu neschopnou k životu, hádáme se o triviálnosti, dohadujeme se o nedůležitostech a debatujeme zbytečné. Tím nemyslím Zvědavce, ale celou tzv vyspělou společnost. Proti tomu, co nám hrozí, je islámský teror zanedbatelná záležitost a jen část celkového problému. Dokud tento problém bude, bude i terorismus. Ovšem na boj proti terorismu se radostně uvolní miliardy, zatímco na problém ohrožující veškerý náš život se ani nemyslí, natož aby se s ním něco dělalo. Snaha o to, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, bohužel nefunguje. Koza je už ohlodaná na kost a vlk má stále větší hlad. Je čas si uvědomit, že kozu nutně potřebujeme, naproti tomu toho vlka vlastně vůbec ne.

Kdyby nebezpečí, které nám tak viditelně hrozí, byla nepřátelská země, podzemní hnutí by bujelo, zakládaly by se skupiny proti tomu a hrdinně by se bojovalo. Jelikož nebezpečí si vlastně necháme dělat zcela dobrovolně, neboť nám za to platí, není lehké rozpoutat takový boj a sami sebe napadnout. Je napřed potřeba začít vidět celou lidskou společnost z jiného pohledu než doposud. Co následuje je můj pokus o vytvoření základních pravidel, které by snad umožnily zamezit hrozící katastrofě.

Lidé jako celek se zdánlivě chovají jako pitomci. Vypadá to tak proto, že je obrovský rozdíl v účinnosti při ničení a zachraňování. Zničit lze věc okamžitě a s trvalou platností, zatímco nezničit nebo dokonce zachraňovat je činnost doslova nekonečná. Nikdy nic definitivně zachráněno není, vždycky to může nějaký pitomec klidně zničit. Na tomto faktu je potřeba postavit zákony společenského chování, jelikož si nemůžeme být jisti, že cokoliv konáme, nebude mít dalekosáhlé následky později. Příkladů je mnoho a každý může použít své vlastní, jediná možná cesta je v podstatě dělat co nejméně. Dnešní civilizace používá anglické slovo „efficient“ v neúplném významu. Efficient je podle slovníku buď působivý nebo zdatný. Ač se tímto slovem kdekdo ohání, něco tomu chybí. Totiž význam. Působivý k čemu? Zdatný v čem? To, co chybí, určuje směr kterým se příslušnou aktivitou hodláme ubírat. Pokud by naším společným lidským účelem bylo si slušně a spokojeně žít, tak je potřeba vidět význam toho slova v tomto kontextu. A najednou pod slovem „efficient“ lze vidět zvýšenou životní úroveň, lepší pracovní příležitosti, kvalitnější služby, méně práce a více užitku. Už slyším námitku, že to tak nejde, protože zaměstnavatelé poskytující práci si to nemohou dovolit, že přece musejí vydělávat. Souhlasím, ale pod jednou podmínkou. Totiž nejprve to musí pomoci našemu společnému cíli (lepšímu světu) a pak se teprve na tom bude vydělávat. Tedy bez plnění smyslu proč má něco vůbec existovat, se peníze vydělávat prostě nemohou. Společnost si to nemůže dovolit. Vidíme, kam to vede, a nelíbí se nám to. Zde je několik základních principů. Kniha která stojí za přečtění je „Small is Beautiful“ od E. F. Schumachera. Nevím, zda vyšla v češtině, ale řekl bych, že asi ano.

Tak tedy k věci:

1.Do ceny výrobku je nutno zahrnout i případnou ekologickou škodu způsobenou nejen při výrobě, ale také při použití výrobku.

Zde není třeba vysvětlovat důvody, je to celkem jasné. Pokud se škoda způsobená ať už při výrobě nebo při následujícím používání výrobku nezaúčtuje do ceny, celá společnost na takový výrobek nedobrovolně doplácí a ani o tom neví, což je krajně nespravedlivé. Způsobí- li zvýšená cena výrobku pokles nebo zastavení tržní poptávky, pak je tento výrobek prostě neprodejný a nemá existovat.

2.Ekonomická aktivita se musí odehrávat v místě, kde se její produkt bude prodávat. Dovoz je spíše dočasné řešení do doby, než se najde lokální výrobce.

Ovšemže existují výjimky. Pomeranče ani koření nám na severu nevyroste.

Čím lokálnější je ekonomická aktivita, od surovin přes výrobu k prodeji a použití, tím lépe je vidět, zda výrobek nemá neblahý vliv na okolí nebo na jeho spoluobčany. Doprava materiálů a produktů se tím sníží na minimum. Někdo možná namítne, že to sníží počet pracovních příležitosti v dopravě. Ne, nemyslím, že to nelze řešit. Místo jedné světové firmy s patnácti pobočkami a společným vedením budou existovat stovky malých lokálních firem s lokálním vedením a administrativou. Pracovní příležitosti budou tam. Nehledě na ušetřené palivo a údržbu silnic.

3.Maximální velikost soukromého podniku by měla být omezena tím, kolik zaměstnanců je její majitel schopen si zapamatovat, a to včetně jmen, profese, jmen jejich manželek a počtu dětí.

K tomuto závěru docházím proto, že čím větší podnik, tím víc inklinuje k věnování se čistě zisku. Práce má být také aktivita, na kterou jsou lidi hrdí a rádi jí dělají. K tomu je potřeba pocit sounáležitosti, osobní styk, jisté přátelství mezi spoluzaměstnanci. K tomu nemůže dojít v podniku, kde dělá 20,000 lidí, a který řídí kdosi odkudsi, koho tady nikdo neviděl. Takový majitel nemá jiný zájem, než poslouchat experty, kteří mu vypočítávají, kolik vydělá, ošidí-li každé auto o jeden jediný šroub. Podnik vyrábějící v malém, by na tom moc nevydělal, a proto to nebude riskovat, spíš tam jeden nebo dva šrouby ještě přidá, jen tak pro sichr. A to je pro celou společnost mnohem důležitější než jeden ušetřený šroub, navíc za cenu toho, že se vám po dvou letech bude klepat blatník a oprava bude vyžadovat demontáž karoserie, takže bude stát balík.

4.Jako majitel podniku sídlícího v určitém městě jste povinen bydlet v tom stejném městě a v té samé čtvrti.

Zabraňuje to umísťování ekologických ztrát mimo území o kterém místní administrativa rozhoduje, aby se předešlo úniku zodpovědnosti za místní životní kvalitu. Mimo to těžko někdo bude krajinu, kde sám se svou rodinou bydlí, drancovat o suroviny.

5.Podniky, které nelze z různých důvodů řídit podle výše uvedených parametrů, musí být vlastněny kolektivně neboli být státní.

Celkem jasné. Některé věci v malém dělat nelze. Železnice také nemůže byt pouze místní. Týká se to například elektráren, oceláren a hlavně finančních institucí. Výjimky by existovat neměly. Zdravotnictví a školství je asi taky lepší ve státních rukách. Tyto věci se pro peníze dělat nemají, jde hlavně o zdraví a budoucnost celé společnosti a ne o to, aby se na tom vydělalo. Bankovnictví podle mého názoru vůbec nemá být zisková činnost, ale pouze služba veřejnosti. Většina úroků pak patří skutečným vlastníkům půjčených peněz a ne bance, která to jenom organizuje.

6.Rozdíl mezi minimální a maximální mzdou nesmí přesáhnout faktor 10.

To je celkem nutné, protože to odstraní za prvé honbu za ziskem a za druhé závist. Pokud se budou lidi mít relativně stejně, nebude proč nevražit na souseda, že má tři auta a chatu a já nemám nic. Myslím že faktor deseti je dostatečná motivace pro snahu o postup či o lepší místo, ale ne zase příliš, aby to vedlo k nesmyslnému měnění práce. Věčnou změnou práce se plýtvá časem na zaučování nových pracovníků stále dokola.

7.Majitel soukromého podniku, jehož čistý zisk přesahuje plat jeho nejméně placeného zaměstnance o vice než dvacetinásobek, má dvě možnosti. Buď zvedne veškeré mzdy úměrně o částku dostatečnou ke zrušení nadbytečného zisku, anebo odevzdá nadbytečný zisk do státní pokladny.

V případě soukromého podnikatele, tento faktor je dvojnásobný. Podnikatel riskuje a podléhá také větším byrokratickým omezením než zaměstnanec, proto si to zaslouží. Ale dnešní „sky is the limit“, neboli vydělat co to jde, není pro společnost ani prospěšné ani zdravé. Když si lidi zvyknou, že víc to nejde, tak se s tím smíří. Nevím co si takový Bill Gates ještě může koupit. Pokud mi někdo chce povídat, že ty peníze on vydělal, že před tím nebyly, tak to se mýlí. Ty peníze buď byly, ale v kapse někoho jiného, anebo se kvůli němu musely natisknout a od té doby za ně společnost dluží centrálním bankám, což je ještě horší. V každém případě každá koruna musí odněkud přijít, byla tedy i před tím než jí někdo vydělal. Pokud necháme některé vydělávat neomezeně, nutně to bude někde chybět.

8.Výrobek, jehož kvalita není srovnatelná s výrobky konkurence, a je podstatně horší, se na trh dát nemůže.

Už bylo dost šmejdu, který existuje jenom proto, aby na něm někdo vydělal. Mám doma sadu trubkových klíčů, které jsem v Kanadě koupil v roce 1970, a dosud se mi nepodařilo je opotřebovat, nebo dokonce něco zlomit. A to jsem jednou povoloval matku na autě pomocí páky z vodovodní trubky nasazené na klíči. Nic se neohnulo, ani neodřelo nebo nezlomilo, jenom ta matka povolila. Takové nádobíčko ale už dnes nekoupíte.

Na druhé straně jsem měl také francouzák vyrobeny v Číně, který se zlomil při prvním použití. Teď mi řekněte, který z těchto výrobků stojí za to kupovat, a který je vlastně levnější, ať už stál cokoliv. Nepotřebujeme plýtvat materiálem a energií na vyrábění šmejdu, z toho nakonec nikdo nic nemá, jen ten výrobce.

9.Výrobek vysoké kvality se na trh dát samozřejmě může. Cena takového výrobku bude přirozeně vyšší.

Rozdíly v kvalitě budou vždycky. Bod 8 postihne pouze skutečný šunt. Lepší a horší kvalita zboží je normální, umožňuje výběr mezi věcmi pro příležitostné použití a pro každodenní práci. Zrovna tak umožňuje určitou flexibilitu co se stavu našich peněženek týká. Nikdo ale nepotřebuje zlatou vanu s diamantovými kohoutky, existence takových věcí svědčí o nesmyslném rozdílu ve výdělcích v dnešním světě.

Na závěr bych chtěl jen podotknout, že lidstvo je živel nebezpečný, a na to, jak se s tím vypořádat, jsou dvě možnosti. Jedna, která se dnes propaguje, se jmenuje centrální celosvětové vedení. Podle mě je to nejen úplný nesmysl, ale ještě navíc vysoce nebezpečný nesmysl. NWO - nové světové uspořádání - je největší a konečná hrozba, která nemá obdoby. I bez ní jsme na pokraji úplného krachu a je třeba se individuálně vzbouřit.

Druhé řešení bych nazval principem minimálnosti. Zamezit lidskému ničení a neohrozit svobodu lze jenom v malém měřítku. Je potřeba rozdrobit společnost na co nejmenší soběstačné části, které se - pokud to jde - samy o sebe postarají. Jediné, co je prospěšné v mezinárodní celosvětové společnosti, je sdílení informací, cokoliv, co se nemusí přemísťovat hmotně.

Celý text je nutno brát jako počátek diskuse, neboť nic není vytesáno v kameni. Aby takový systém mohl být uvedem do provozu, měl by být otestován. Některá malá země by to měla na sobě vyzkoušet a pak by se vidělo, zda to k něčemu je. Česká Republika by byla ideální.