Čas, aby muži byli zase muži

Stalo se nám něco?

Změkli jsme jako národ? Ztratili jsme schopnost zářit a šířit kolem sebe teplo? Kam se poděla naše vitalita a mužnost?

Občas se zdá, že odpovědi na výše uvedené otázky jsou všechny kladné.

Trošku to vypadá, že nás všechny vykastrovali a změnili nás na stádo tlustých, lenivých volů pasoucích se jen abychom se napásli. Ke skutečnému životu, nemluvě už o prosperitě, postrádáme vnitřní oheň.

Občas je skoro nemožné najít v našich tvářích jakékoliv stopy našich pionýrských předků. Jakoby nic pevného v nás už nezůstalo. Jako bychom ztratili odvahu.

Ne, nemyslím, že se to opravdu stalo. Mám důvěru v ducha Ameriky. Ale ten trend mi nedá spát . Měníme se stále více a stále rychleji na metrosexuály, přičemž nemáme dostatek vitálního ducha k tomu, abychom žili způsobem, který je od nás očekáván.

Měníme se v národ zženštilých bábovek (v originále slovo pansies může také znamenat buzíků, pozn. vydavatele).

Což dokládá objem našich břich. Být přes váhu nemusí být nutně špatné, ale také to zcela jistě není žádná přednost. V devíti případech z deseti je důvodem lenost a žravost. Změnili jsme se v národ postaviček z Willy Wonka, vycpáváme si tváře aniž bychom dělali nějakou činnost, která by odůvodnila naši chuť.

Dokonce se ani nemnožíme. Pokud ze statistiky průměrného počtu dětí na jeden pár odečteme černochy a Mexičany, zůstane populace, která vymírá. Přírodní ráznost života, instinktivní snaha se reprodukovat dostala v plících národa chřipku. Sledujeme porno na našich počítačích, ale když dojde na to, co má muž s ženou doopravdy dělat, tedy být plodným a množit se, prostě nám chybí to, co je k tomu třeba.

Jsme jako tužky, které nemají tuhu.

Zhanobili jsme a zženštili tolik charakteristik u našich synů, že se nikdy nezmění v muže. Tedy ne v ten typ mužů, kteří budou schopni být otcem svých dětí, dělat svou práci a bránit svou zemi. Namísto toho vychováváme generaci X-Box žokejů, kterým chybí schopnost postavit se a praštit někoho přes nos, je-li to třeba.

Stav naší nezištnosti, lidumilnosti a obětování – vlastností nezbytných k obraně národa a sociálního pokroku - se utopil v narcistickém egoismu. Nadáváme tiše, řvát už nedokážeme.

Bojím se, že brzy přijde doba, kdy budeme všichni jen sedět a čurat.

V základu je to problém amerického mužství. Přesněji řečeno jeho nepřítomnosti. Zbylo ho už opravdu jen trošku. Pokud by se průměrný dnešní muž měl stát kovbojem, neměl by ani nejmenší představu, jak začít.

Domnívám se, že pravděpodobným důvodem je americké ženství. Jak postupně učinily ženy muže irelevantními, muži stále více začali sami sebe vnímat jak irelevantní, a o zbytek se postaralo přirozené genetické zakrňování. Je to podle staré zásady používej to nebo o to přijdeš a velmi brzy budeme všichni moci zpívat ve vídeňském sboru chlapců.

Vychovali jsme generaci věčných adolescentů, kteří žijí se svými rodiči ve věku svých dvaceti a třiceti let, chodí skupinově na rande, stýkají se svými stejně starými kamarády, aby hráli počítačové hry a bavili se o Harry Potterovi. Zatímco jejich otcové a dědové už v tom věku měli vlastní čest, impulzivně zakládali rodiny, aby vyhověli svým emocionálním potřebám a fyzické touze, někteří dnešní mladí muži, zdá se, nikdy nebudou schopni překročit své sedmnácté narozeniny.

Důkazy lze spatřit v naší neochotě pracovat vlastníma rukama, nebo dokonce vůbec si uvědomit odpovědnost, kterou vůči sobě máme. Nekonečné množství studentů žije v subvencovaných bytech, krmí své děti prostřednictvím WIC (státem subvencovaný nutriční program pro sociálně slabé) a lékařskou péči mají přes Medicaid (státem subvencovaná zdravotní péče pro sociálně slabé, pozn. vydavatele). Zdá se, že jim vůbec nedochází ostudnost takového způsobu života, slepě se zříkají sebeúcty, ostatně nikdy nebyli dostatečně mužní, aby ji vůbec měli.

Neexistuje hrdost, neexistuje čest, neexistuje stud.

Pochopitelně ne všichni se tak chovají. Ale rostoucí počet ano. Segment naší populace, který jako rakovina vysává život z naší společnosti a zanechává ji oslabenou a impotentní. Lidé – konkrétně muži – kteří jsou jen stíny toho, co by být měli. Jako přešlechtění psi - jsou neteční a chybí jim ráznost.

Znovu opakuji, ne všichni jsou takoví.

A ti, kteří jsou jiní, kteří jsou takoví, jací by být měli, jsou jasně viditelní a měli by se stát příkladem k následování.

Ameriku kdysi definovalo drsné mužství a jen toto drsné mužství ji na svých širokých ramenou povzneslo k výšinám světa. Má-li tam zůstat, musí se vrátit ke svým kořenům. Musí získat zpátky svou páteř. Musí požadovat, aby její muži byli zase muži a aby se chlapci laskavě zvedli z gaučů.

Jsme stále silní. Naši lidé jsou dobří. Většina je tím, čím by být měla. Ale proporcionálně přibývají slabí a měkcí, kterým chybí úsilí vyžadované rázným životem.

Musíme posílit sociální očekávání, povinnost být mužem musí být jasněji definována, ostuda z možného selhání v této snaze musí být výraznější. Musíme učit mladé muže jejich roli ve společnosti a povinnosti, které s tím přicházejí.

Potřebujeme muže, jejichž svaly nejsou výsledkem návštěv fitnes center, jejichž opálení nezískali pod umělým horským sluncem, a jejichž výraz není výsledkem návštěvy holiče.

Více testosteronu a méně šlehačky.

Je na čase, aby muži byli zase muži.

Američtí muži.

Pozn. Vydavatele: Ponechal jsem v článku silné americké a patriotické ladění. Domnívám se nicméně, že totéž platí i o jiných národech. Platí to všude, kde feminismus zapustil své rdousící kořeny. Tedy i v Čechách.

Článek TIME FOR MEN TO BE MEN vyšel na serveru lonsberry.com 22. listopadu minulého roku.