Vítězové a poražení

Čím více se vracím ke své službě v armádě a ke svému nasazení do Iráku, tím mám horší pachuť v ústech. Začínám chápat, že jsem byl aktivní součástí zásadní marnosti irácké války (Bushovy války). Zúčastnil jsem se okupace v době, kdy byl Irák nejzranitelnější. V tom roce, kdy jsem byl v Iráku, jsem byl svědkem vzestupu ozbrojeného odporu v dubnu 2004, skandálu v Abu Ghraib, předání falešné samostatnosti, znovuzvolení Geoge W. Bushe, druhé bitvy o Falluju a frašky vydávající se za volby. Každá z těchto událostí byla dalším závažím převažujícím situaci do nynější, kdy americký voják ztratil důvěru a podporu iráckého lidu.

Díky použití konvenční vojenské techniky proti povstalcům proti okupaci a hrubé taktice jsme vytvořili z mnohých lokalit, kterým jsme měli přinést svobodu a demokracii, zterorizované protiameričany.  Nemůžeme vyhrát srdce a mysl šokem a úlekem (shock and awe) a otřesy a pálením (shake and bake). Pozoroval jsem, jak se nerozhodní iráčtí civilisté, kteří doposud seděli na plotě, začali stavět na stranu povstalců. Začínalo být čím dál tím obtížnější získat informace od „nakloněných“, a povstalci nacházeli stále více příležitostí bezpečných skrýší ve více iráckých domácnostech a mešitách. Rozbroj a nepřátelství mezi iráckými občany a americkými vojáky se prohlubovaly a rozšiřovaly.

Názvy jako hadrová hlava a pískový negr jsme začali používat častěji. Jméno Haji se stalo v Iráku tím, čím byl Gook a Skinny ve Vietnamu. Pojmenování na poctu pro muslima, který podstoupil a dokončil islámskou náboženskou cestu, se stalo pro naše vojáky nadávkou. Pytle se dávaly na hlavu každému, kdo byl starší osmnácti let a kdo při prohlídce domu nebo automobilu doslovně neposlouchal. Lidé se začali ztrácet ze sousedství a končili jako váleční zajatci. S neúplným nebo zcela chybějícím záznamem o tom, kdo byli a proč byli zadrženi. O těchto vězních se předpokládalo, že jsou to ti nejvíce nebezpeční povstalci, a díky tomu jejich práva byla minimální. Válka bigotů se vystupňovala.

Začneme-li snižovat svoji vojenskou přítomnost v Iráku, bude to znamenat, že současně zvyšujeme nátlak na málo připravenou iráckou armádu. Komanda smrti budou brutálnější, zatímco my budeme schvalovat tvrdé zacházení, protože snižuje naše vlastní ztráty. A iráčtí civilisté budou trpět díky nekontrolovaným a extrémistickým milicím. My zvýšíme svoji snahu o dovolení iráckým oficírům určovat cíle našeho letectva. Tyto cíle budou často určené jen pro vyřizování osobních účtů a pro útoky na nepohodlné politiky. Americké ozbrojené síly se stanou nástrojem čachrování s mocí a pokusy o genocidu, které se již začínají v některých oblastechobjevovat. Nezúčastněni Iráčané budou sevřeni uprostřed.

Rána udělená touto válkou míru na Středním východě a bezpečnosti na celém světě je tak velká, že si nemyslím, že vůbec někdo zná řešení. Ale zde je moje snaha přidat nějaký smysl této tragédii. Musí nám Američanům dojít, že nevíme, co je pro kohokoliv to nejlepší a že předpokládat, že známe řešení světových problémů, je dost arogantní. To nejlepší, co můžeme udělat, je zkusit více rozumět a poslouchat Iráčany namísto toho, abychom je nutili do tvaru, o kterém si myslíme, že je pro celý svět nejlepší.

Jedna stránka věci, která je víc než zralá je, že bychom měli začít brát povstalecké hnutí jako oprávněnou vojenskou sílu a vytvořit ovzduší, ve kterém bychom se mohli dohodnout s jejím vedením. Dokonce snad i umožnit povstalcům stát se částí bezpečnostních iráckých jednotek na jejich území. To by mohlo nabídnout bezpečnější oblast pro civilisty v těchto místech dlouhodobě a donutilo by to povstalce vzít na sebe politickou úlohu.

Měli bychom přesunout agresivní vojenské operace na snahu udržovat klid a mír, která by se soustředila na snižování kriminality a ochranu lidu. Na zlepšování životní úrovně v Iráku natolik, aby Iráčané zase začali věřit, že americký slib bude dodržen. Vytvářet nové pracovní příležitosti, aby se Iráčane mohli sami o sebe postarat. Když je Iráčanovi umožněno živit rodinu, tak je příliš zaneprázdněn a příliš spokojený na to, aby se připojil k povstalcům. A totéž se dá očekávat i od jeho dětí.

Mnoho strategií jak vyhrát válku v Iráku, závisí na jednom stěžejním bodě - na zahraniční politice, která musí být spravedlivá a průhledná celému mezinárodnímu společenství. Tak, jak je tomu dnes, tak je to jedna zamotaná situace, jestliže se dobře podíváme na naše důvody k táto válce a na to, čí vysvětlení používáme k posouzení této situace.

Pro Američany výhra v Iráku by měla znamenat získání bezpečí před teroristy a budování klidu na Středním východě. Toho lze dosáhnout tím, že americké korporace přestanou být závislé na laciné práci ve třetím světě a na získávání surovin z Třetího světa pomocí násilí a vydírání. Dokud se nedokážeme starat sami o sebe, budeme se Třetím světem válčit.

Největší problém je kontrola nafty. Je čas se přiznat sami sobě a světu, že spotřeba nafty v Americe je závislá na středovýchodních naftových ložiskách. Brzo přijdeme tváří v tvář faktu, že potřebujeme určité množství těchto surovin dokud nevyvineme alternativní technologii a dokud si nedomluvíme termíny se zbytkem světa. Od časů prezidenta Cartera bylo jasné (a znovu to bylo potvrzeno i za Bushe), že jsme ochotní za přístup k naftě jít do války v jiho-západní Asii. Je nejvyšší čas, abychom začali pracovat na tom, jak tuto naftu získat, jinak budeme mít za pár let veterány z druhé irácké války, z iránské války, ze syrské války a ze saudské války.

Toto je můj pohled na současnou situaci. Nemohu tvrdit, že mám ve všem pravdu. Jenom jsem přidal své osobní zkušenosti s těmi poznatky, které jsem získal. To, že se dívám z perspektivy stojícího přímo na místě,  mi umožňuje posoudit, jak by která strategie nejspíš asi dopadla. Mám „slušnou“ depresi z toho, kam dnešní strategie směřuje a nemyslím si, že děláme to, co by bylo nejlepší pro většinu, ale jen pro pár osob.

Doslýchám se, že Murtha dostává zabrat za to, že se bojí zůstat na kurzu. A není to strach, to, co se snažíme vyhrát v Iráku? Není lehké posoudit, kdo má pravdu, když žádná strana nezná budoucnost. Nejlépe by bylo vytvořit podmínky ke stažení armády a k začátku ústupu. Ale plán musí být pružný – schopný změny podle situace. Nemyslím si, že tvrdohlavým trváním na původním plánu dosáhneme bezpečnosti v Iráku a stažení vojáků z nebezpečí. Bude to potřebovat mnoho ústupků a já si nemyslím, že dnešní rozpolcená Amerika je jich schopná. Zatímco se hádáme, jaké řešení by bylo nejlepší, moji bratři a sestry v Iráku umírají.

Původní blog najdete zde: http://ftssoldier.blogspot.com/. Překlad: Michal Marek.