Euthanázie podruhé

Článek na Zvědavci (https://zvedavec.news)

URL adresa článku:
https://zvedavec.news/komentare/2005/12/1449-euthanazie-podruhe.htm

MUDr. Petr Wagner

Euthanásie v mediálním pojetí je spíše heslo. Její definice a pociťování v medicínských sférách je opravdu nejednotné, ale momentálně se kloní na stranu situace terminálně nemocných např. nádory, nebo jinými nevyléčitelnými nemocemi. Lékaři nečekají na smrt svých pacientů. Ani na svolení soudu je zabít. Snaží se je zachránit. Bohužel jsou situace, kdy to není možné.

Není možné zachránit život ve smyslu, jak ho dnes chápeme. Ale druhá strana mince je, že v situaci omezených zdrojů – akutních RES lůžek, materiální, intelektuální i manuální kapacity, jsou tyto blokovány. Nedostane se tak na pacienty, kteří šanci mají.

Skutečně jde o velmi malý krůček či posun. Zákon ho nevyřeší. Ani média. Intuitivně cítím, že lékaři by měli mít právo nedělat všechno, co současná věda, technologie, řemeslo a umění medicíny umožňují. V určitých situacích. A s vědomím odpovědnosti. Ta se zdá nezměrná...

Jde asi o směšování práva a spravedlnosti. Ale to právo je skutečně na život i na smrt. Zákon je někde napsaný ale v reálu půjde o postoje, schopnosti a morální integritu zúčastněných. To žádný zákon neošetří. Nedokáže popsat rozmanitost takové kritické situace a velikost šancí konkrétního pacienta na lůžku ležícího a na lůžko čekajícího.

Naše realita dostupnosti takových lůžek je skutečně velmi vzdálená od USA nebo Kanady. Ale princip problému je stejný. Udržovat „život“ , jde li o něj, za každou cenu nebo ne. A když ne, tak kdy, proč a jak ne. Za „každou cenu“ v realitě omezených zdrojů znamená, že tyto budou chybět jinému, jinde.

Co asi považuji za nejpřínosnější, je snaha o definici pojmů. Aby bylo prostě a jednoduše jasno, o čem je řeč. Takže euthanasie aktivní, pasivní. Asi v obou případech by bylo dobře dodat vyžádaná a nevyžádaná. Co rovněž v článku chybí je pojmenování „aktivního subjektu“. Totiž jde-li o lékaře nebo někoho jiného. Příbuzného nebo, citově blízkého nebo cizího člověka.

Pokusme se, s vědomím „neetičnost“ systematizovat:

Ani tyto základní kategorie nejsou homogenní. Přesto, pokud si chceme ujasnit postoj k této komplikované otázce, je potřeba je, alespoň takto, uvažovat a diskutovat odděleně.

Jinak dochází pouze ke smíchání zcela odlišných situací a tak i ztrátě pozitivních momentů v diskusi.

Nechci prezentovat názory v jednotlivých případech. Pouze, snad jako začátek další diskuse, je od sebe oddělit a diskutovat jednotlivě. Domnívám se, že jen tak lze oddělit zrno od plev, či nevylít s vaničkou i dítě. Ty situaci totiž nastávají. A to denně. Jejich tabuizováním nezmizí.

Co může pomoci je diskuse o těchto situacích a tak formování určitého převažujícího postoje. Ten může být, ale opravdu zdůrazňuji pouze může, v konkrétních situacích vodítkem a oporou pro konkrétního lékaře. Ta rozhodnutí je totiž potřeba ve skutečnosti dělat v časovém horizontu hodin a konečná zodpovědnost a konečná medicínská kvalita i etická integrita rozhodnutí asi bude vždy na tomto konkrétním lékaři, jeho medicínské i lidské dimenzi. Jen on totiž bude stát u lůžka nemocného nebo nemocné a s vědomím všech souvislostí bude ve finále čelit všem profesním, právním i etickým aspektům konkrétní situace. A jen on bude muset s tímto rozhodnutím žít.

Článek byl publikován 19.12.2005


© 2024-1999 Vladimír Stwora
Článek je možno dále šířit podle licence Creative Common.