Telefonní seznam

Jednou za dva-tři roky vezmu telefon a dělám revitalizaci svého telefonního seznamu. Jedu postupně číslo za číslem a u každého vyřknu soud. Buď palec nahoru, nebo palec dolů.

Malý materialista uvnitř mě mi říká, že telefonní seznam není nic romantického, jedná se pouze o shluk bitů, které promítnuty na patřičném zařízení, zobrazí jména. Ale malý materialista toho občas napovídá tolik, že kdybych ho poslouchal, unudil bych se. A tak ho občas vypínám.

Telefonní seznam je ve skutečnosti velice intimní a duší obdařená věc. Zkuste si někdy půjčit od nějakého úplně cizího člověka jeho mobil a projet si v něm adresář. Uvidíte, jak neskutečné nudný dokáže být nicneříkající seznam jmen. Pak si půjčte mobil od někoho známého. Čím blíž k sobě máte, tím méně se u jeho seznamu budete nudit. A nejzáživnější je samozřejmě projíždět si seznam svůj.

Každé jméno, které vidím, v sobě obsahuje příběh. Ty příběhy se časem mění, pročtu-li si celý svůj telefonní seznam, obdržím souhrn vzpomínek a událostí, které byly nějak primární v daném dvou až tříletém období. Je to něco jako deník – nikoliv uspořádaný v posloupnosti časové, ale formou asociací zážitků a lidí, se kterými jsem se v té době setkal.

Po nějaké době některá jména svůj příběh ztratí. Stávají se cizími a přestávají mezi ostatní pasovat. Aby se můj seznam nestal sám mně odcizeným, musím ho udržovat. Prostříhávat, jako se prostříhávají stromky. Nicneříkající jména, nebo jména s příběhy, které už nedokáží vyvolat ten pocit mé sounáležitosti s daným jménem, je potřeba vyřadit. Je to možná trošku smutné, ale tak to funguje. A nejen u jmen. I u lidí samotných. Asi před půl rokem jsem viděl jednu svojí bývalou, velmi dávnou a dodnes ne úplně zcela vyjasněnou lásku. Když jsem předtím přemýšlel, co se stane, až jí jednou potkám, trošku jsem se toho bál. Případný po letech se navrátivší adrenalinový záchvat by mi nemusel udělat úplně dobře. A když se to stalo... a potkal jsem ji..., nestalo se nic. Vypadala jako ona, ale nebyla to ONA. Byl to úplně cizí člověk. Tak cizí, až jsem byl zklamán. Asi jako když se jdete natěšení podívat do bytu, kde jste prožili své dětství a ve kterém už dvacet let bydlí nějací úplně jiní lidé. Víte, že je to ten byt, ale zároveň není. Chybí mu... prostě... TO, pro co malý materialista nedokáže najít slova.

A s telefonními čísly je to jako s oblečením. Pokud jsem po nějakou dobu nepocítil potřebu na dané číslo zavolat, je na čase ho vymazat, protože na něho pravděpodobně nebudu chtít volat už nikdy.

Výmaz samotný nebolí. Nevymazávám tím dotyčného člověka, on žije dál, ale mimo můj svět, můj dosah a stává se anonymní tváří. Věnuji mu tichou vzpomínku a na otázku „skutečně vymazat“ odpovídám v duchu „Ano. Ano, je tomu tak“. Dneska jsem jich vymazal 16.

Ale není mi z toho smutno, protože vím, že přijdou nová jména, nové příběhy, nové období. A také nový seznam.

Článek převzat s laskavým svolením autora z Mirunova blogu na serveru www.aktovka-x.net.