Máme ještě vůbec nějaké právo na soukromí?

Bezpečnostní kamery. Jsou všude. Jak napsal před časem Benjamin Kuras, proces kamerizace postupuje závratným tempem. Lidé si to často neuvědomují. Berou to jako nutné zlo. Jako daň za ochranu svých upatlaných životů. Často ani netuší, co takové kamery dnes umějí. Málo kdo má čas to sledovat a málo kdo má trénink totality, jako my z bývalého východního bloku. Lidé naivně věří, že se jich bezpečnostní kamery nedotýkají a nijak je neomezují. Přece nic špatného nedělají (ještě se k tomu fenoménu naivity vrátím). Asi před čtrnácti dny se tyto bezpečnostní kamery objevily i v našem fitnes klubu. Jednoho dne tam prostě byly.

Je to dobrý klub. Nejlepší v okolí. Chodíme tam už 15 let. Vybrali jsme si ho, protože jej navštěvuje vzhledem k jeho ceně jen minimum menšin. Většinu klientů tvoří manažeři, podnikatelé, právníci, doktoři a zazobaní důchodci.

Ty kamery se tam objevily bez varování, bez dotazů k nám – členům klubu. Jedna v tělocvičně, další v krytém bazénu, další na chodbě a další hned ve vstupním prostoru. A jen majitelé klubu a Bůh ví, kde ještě jsou. Přičemž umístěny byly tak, že v místnosti, kde byly instalovány, nezůstalo místečko, kam by nedohlédly.

Nevím přesně, co kamerový systém v mém fitnes klubu dokáže, ale tolik vím, že dnešní kamery jsou „chytřejší“, než si průměrně informovaná veřejnost myslí. Kamery dokáží reagovat na pohyb, tento pohyb přiblížit a sledovat objekt bez zásahu operátora.

Neměl jsem z těch kamer dobrý pocit. Zvláště ne z toho, že mě někdo může snímat, jak se potím při cvičení. A z pocitu, že nikdy nemám šanci vědět, zda kamera zaostřila zrovna na mě (kamery jsou pod černým neprůhledným sklem, takže nepoznáte, kam objektiv zrovna míří).

Zavolal jsem generálnímu manažerovi klubu a sjednal si s ním schůzku. Chtěl jsem otázku kamer probrat. To bylo v úterý. Pozval mne na odpoledne. Vzal jsem si do kapsy diktafon s úmyslem rozhovor tajně nahrát a při odchodu mu „dát ochutnat jeho vlastní medicínu“ - vytáhnout diktafon a sdělit mu, že jsem to nahrál.

Nejprve to začalo v klidu. Jak jsem čekal, operoval tím, že to je pro naše dobro. Bezpečnost a tak. Předpokládal jsem, že připomene, že kamery jsou i na ulicích a v bankách a opravdu mě nezklamal. Já na to, že na ulicích bývají různé živly a banky jsou přepadávány, ale v upscale klubu, jako je toto, nic takového není. Připomenul jsem, že se neptali nikoho z hostů (=klientů), že nevíme, co se vlastně snímá, kdo má k tomu přístup, jak jsou záznamu chráněné proti zneužití a jak dlouho jsou archivovány. A že se cítím jako v Orwellovi. Ptal jsem se ho, jestli četl Orwella - ani nevěděl, kdo to je.

Mluvil jsem hodně nahlas (aby se to zaznamenalo na diktafon, který jsem měl v kapse) tím jsem asi vyrušil kolegu ve vedlejší kanceláři. Přišel a vložil se do toho. Chvíli jsme se tak hádali, bylo to pořád agresivnější (=já jsem byl pořád agresivnější, uvědomoval jsem si to, ale nedokázal jsem se ovládnout). Nakonec jsem řekl, že cítím povinnost informovat ostatní členy, kteří si možná těch kamer nevšimli. A že udělám letáky a budu to rozdávat v klubu lidem. On řekl, že udělám-li to, vyloučí mě. Byla to jasná vyhrůžka. Řekl, že to je privátní klub, a že mi v tom můžou zabránit. To už jsem doopravdy vypěnil. Nejenže šmírují, ale když to chci sdělit ostatním, začnou mi vyhrožovat. Takže jsem chvíli ječel a pak jsem vytáhl ten diktafon z kapsy a řekl, že mu děkuji. Chtěl jsem ještě dodat, že jsem mu právě dal ochutnat jeho vlastní medicínu, ale byl jsem tak rozčilený, že jsem koktal. A radši jsem odešel.

Ve středu následujícího dne jsem vyrobil leták (pdf), namnožil a roznesl jej v klubu. Něco jsem připíchl na nástěnku, něco vložil do jednotlivých schránek, něco nechal na stole v klubovní místnosti a něco zastrkal pod stěrače aut zaparkovaných před klubem. Celkem asi 200 kusů.

V letáku jsem upozornil, že v objektu byly nedávno namontovány kamery, aniž by nám vedení klubu o tom dalo vědět. Popsal jsem schůzku s generálním manažerem (strategicky jsme vynechal to, že jsem rozhovor nahrával), včetně vyhrůžky, které se mi dostalo. Následovaly dva body mých požadavků: (1) demonotvat kameru v tělocvičně a (2) zveřejnit, kdo má k záznamům přístup, jak dlouho jsou uchovávány a jak jsou zabezpečeny proti zneužití. Výzva, ať ti, kteří se mnou souhlasí, zavolají na uvedené číslo. Letáček končil větou: „Pamatujte, že management tohoto klubu nemá právo nás monitorovat.“

Mám v klubu známého. Je Slovák. Informoval jsem ho při společném cvičení o kamerách. Čekal jsem reakci podobnou mé. Konečně také vyrůstal v totalitním státě. Šeredně jsem se spletl.

„A co má být? Co se bojíš, že někoho zajímá tvůj zpocený zadek?“

„Ale o to nejde. Jde o princip. My nevíme, co se snímá a co s tím dělají, kdo má k tomu přístup a tak.“

„Ale, píííču.“ (Není to žádný primitiv, je inženýr, ale když mluvíme, mluvíme lidově. Ponechal jsem tam ten výraz pro barvu.) „Mně to nevadí.“

„Nevadí?“

„Podívej se, já nemám co skrývat. Nic špatného nedělám. Když chtějí, ať si mě klidně natočí.“

Snažil jsem se mu vysvětlit, co ty kamery dnes dokáží. Ptal jsem se zda četl Orwella. Nečetl.

„A co Huxleyho Brave New World?“

„Neznám.“

Tak 451° Fahrenheita od Bradburyho,“ marně jsem se snažil zažehnout světýlko.

„Nečetl jsem to, ale viděl.“

„No a takový svět bys chtěl mít?“

Něco říkal, ale bylo to tak do ztracena. Jako že to je něco jiného.

Ve čtvrtek volal generální manažer. Sdělil mi, že ten můj leták četl. A že jsem s okamžitou platností vyloučen z klubu. Objevím-li se na pozemku klubu, zavolají na mne policii. Mé věci ze skříňky nechá vyklidit a mohu se pro ně zastavit na vrátnici. Klap.

A zajímá-li někoho, kolik lidí se ozvalo na ten letáček, mohu říct, že po více než 48 hodinách ještě ani jeden.