Doga jménem Guliver

(Tato povídka jest přepracování povídky od Waltera A. Dyera, Gulliver the Great. Podstatně jsem ji zkrátil a přeložil do vlastní mluvy, abych ji mohl vyprávět a nikoliv číst. Pokud se týče pravé strany, nejsem si jist, že tak ukrutná doga by byla po ruce a když, tak že by byla ochotna, aby s ní někdo točil, co by se jí třeba nelíbilo. Před lety jsme s Trnkou realizovali film O zlaté rybce. Trnka tehdy nakreslený film oživoval originálním způsobem. Kresby střídal střihem tak, jak vyprávění si žádalo a rytmus řeči jak velel. Docílil tím velice dramatického účinku. Možná, že takovýto způsob buď kreseb nebo fotografií by této povídce posloužil.)

Ten člověk se jmenoval Walter Dyer, nebo tak ňák. Já ho neznal ani kvůli tornu jménu, spíš proto, že jsem si všim', že ho všichni psi mají rádi. Široko daleko nebylo psa, aby nepřiběh', neočuchal ho, nedal se od něj pohladit. Pan Dyer na ně mluvil a oni mu odpovídali. A tak jsem mu jednou nadhodil, že patří mezi ty šťastné, co se narodí jako přátelé zvířat. A on na to, že se pletu, že on se narodil jako nepřítel zvířat, najmě psů. Že se psů strašně bál. A vypráví mi: "Zbabělec jsem nebyl, to se snad nedá říct, ale psů jsem se moc bál. A za to jsem je nenáviděl. Za to, že mi naháněli strach."

"Jak to, že vás ted'ka zbožňujou," ptám se. Povídá:

"Od té doby, co jsem se spřátelil s Guliverem. Obrovskou dánskou dogou. Takového psa jste snad nikdy neviděl. Ten měl oháňku u kořene tlustou jak lidská ruka. Obrovskou hlavu a mordu jak jeskyni. Když zaštěkal, tak jako kdyby celej svět ztichnul. A s tím psem jsem byl na jedné lodi."

"No nazdar!" podotkl jsem. "To jste musel s ním bejt na jedný lodi?"

"Nerad, ale musel," povídá pan Dyer. "Já jsem zmeškal loď, to je dlouhá historie, která vás nebude zajímat. A tak jsem jel nejbližší lodí. Byla to stará rachotina s nákladem konopí. Ten pes si tam chodil jako sultán. Já jsem se mu vyhýbal, bál jsem se ho a nenáviděl jsem ho. Protože ten pes si mě ani nevšim. Já jsem pro něj neexistoval. A najednou mne v noci vzbudil poplach. Hořeli jsme. Bůh sám ví, jak se to stalo, konopí se vzňalo a roztrhlo lod'. Byly tam nějaké výbuchy, když palivo vybuchlo, a půlka lodi se válela jak poraněná ryba a rychle se potápěla. Na kousku druhé části, která byla ještě nad vodou, byl pes a já. Ti ostatní spustili záchranné čluny a záchranné vory a zmizeli. Byl tam záchranný vor, na který se mi podařilo upevnit soudek pitné vody, který tam lítal sem a tam, jak se vrak kymácel a velkou plechovku se suchary. A než jsem se nadál,vrak se naklonil, vor sjel do moře a za ním já a za mnou pes. Vyškrábal jsem se na vor a vidím, že ta obrovská doga co chvíli se vynoří z vln a plave k mému voru. Dohonil ho a ted' se chtěl na něj vyhoupnout. A kdybych se ho byl tak strašně nebál, byl bych ho shodil zpátky. Ať se utopí. Ale moje zbabělost mu zachránila život. Jen co se mu podařilo zadní běh dostat na vor, ohromným úsilím vytáhl obrovské tělo na palubu voru a tam se natáh', chudák, jak dlouhý tak široký, zbědovaný a rychle dýchal.

Moře bylo naštěstí klidné. A zbytek lodi - jmenovala se Stará squaw - jakoby čekal, až budeme v bezpečné vzdálenosti, pak na něm něco vybuchlo a potopil se beze zbytku. Bál jsem se spát. Bál jsem se, že až usnu, že mě Guliver zakousne. Byl jsem vyčerpán a měl jsem hlad. Bál jsem se jíst. Bál jsem se, že když budu jíst suchary, že Guliver dostane apetit a bůh sám ví, co se stane. Ale slabost mě přemohla. Probudil jsem se už za světla, zkřehlý, a Guliver ležel uprostřed voru, třásl se zimou. Otevřel jsem krabici se suchary, byla v nich mořská voda a tak vlhké a nechutné jsem je žmoulal z hladu. Guliver měl položenou hlavu na předních bězích a pozoroval mě. Ani se nehnul. Dostal jsem velikou žízeň. Otevřel jsem soudek a velmi opatrně jsem si nalil do dlaně a srkal vzácnou vodu. Guliver se posadil a upřeně se na mě díval. Pejskové mají taky žízeň. Já nevím, co mě to napadlo říct pejskové, týhle obludě, ale obluda se postavila na všechny čtyři, nahrbila se a vydala zvuk, který určitě nebyl nepřátelský. Ale já si pořád myslel, že když mu dám napít z dlaně, že se napije a tou dlaní to zakousne, Tož jsem si zul botu a nalil jsem mu porci. Vypil botu dvěma doušky a dlouho se ještě olizoval. Lehl si opět S odstupem, ale ne už s tak velikým. To odpoledne jsme viděli první loď. Sledovali jsme ji, jak kouřila na obzoru z obou komínů a za hodinu nám zmizela z dohledu. Zaklel jsem. Guliver zvedl hlavu a podíval se na mě. "Je tu smutno, viď?" povídám mu. A tenkrát Guliver poprvé promluvil. Hluboko v hrdle se mu ozval zvuk, ale nebylo to zavrčení. To jsem poznal i přesto, že jsem psům vůbec nerozuměl. A tak jsem začal povídat. O všem možném. O lidech doma. o životě. A Guliver poslouchal. A ted' vím víc o psech. Ted' vím, že udělat si ze psa přítele, znamená povídat si s ním. On nemůže odpovídat, ale z vaší řeči pozná daleko víc, než si lidé myslí. Najednou Guliver, který celou tu dobu se držel ode mne v povzdálí, přišel ke mně. Stáhlo se mi hrdlo. Ale zbytečně. Sedl si u mých nohou a ulehl. Ten pes věděl, co je vznešenost. Chtěl být přátelský, ale dolézat nechtěl. Přemýšlel jsem o něm a usnul jsem. Probudila mě bouřka, která se od západu blížila. A za chvíli tu byla. Přišla s tropickou zuřivostí. Můj vor se zmítal na vlnách a hrozil, že se rozpadne. Guliverovi dalo strašnou práci, aby se udržel na voru. Klouzal a každou chvíli to vypadalo, že spadne do vody.

Já jsem se přivázal, ale nemohl jsem na psa dosáhnout. Najednou se vor vzepjal, jako kůň a obrovský pes se na mě podíval pohledem, na který nikdy nezapomenu. V tom pohledu byl strach, žádost o pomoc, výčitka, ale také kuráž. Najednou mi blesklo, hlupákovi, že já jsem tu pán i pro toho psa a že mám zodpovědnost. Vor se zvrátil, nadhodil Gulivera, podchytil ho a druhá vlna ho srazila na mně. Popadl jsem ho a zbytkem lana jsem ho přivázal k sobě. Bouře se přehnala stejně rychle, jak se přihnala. Toho večera se Guliver doplazil až ke mně a já mu povídal. Samota naučí člověka dělat divné věci.

Pátého dne už jsem byl skoro bez vody a bez sucharů. Zrovna, když se ozývaly první zoufalé myšlenky, stal se zázrak. Spatřili jsme nákladní lod', která zřejmě jela směrem na nás. Nový život mně vjel do žil. "Jede k nám, člověče!" volal jsem na Gulivera. 'Mně se zdá, že jede rovnou na nás. Brzo jsem se unavil touhle hloupou oslavou. Guliver si sedl vedle mne a vrtěl ocasem. Pohladil jsem mu hlavu. Byla to obrovská hlava. Solidní a silná. Hladil jsem ho po krku, po hřbetě, poplácal jsem mu boky. Jakoby se roztřásl radostí. Pak se o mě opřel, div mě neporazil. Sklonil hlavu a lízal mi boty. Strašně jsem se styděl. Styděl jsem se za svou nedůvěru k němu. A najednou se všecko změnilo. Strach a nedůvěra ze mě spadly a namísto nich jsem pocítil upřímné kamarádství a porozumění. My dva jsme přece spolu něco prožili.

Pes už pro mě nikdy nebyl obávané zvíře. Pes je pes. Nemůže zvolit krásnějšího jména, než je slovo pes. A Guliver mi lízal botu. Jenom proto, že měl vkus a že věděl, co se patří, mi nelízal ruku. Najednou jsem ho objal a mazlil jsem se s ním. Miloval jsem toho psa. Zatím se loď blížila a byla tak blízko, že nás musela vidět pouhým okem. Křižovala naši cestu jako bychom pro ni neexistovali. Křičel jsem, řval jsem, mával rukama, nic naplat. Neviděli nás. Tím nerozumným počínáním jsem se překřiknul a mohl jsem než sípat. Najednou mě něco napadlo. "Dej hlas, Gulivere! Zavolej je kamaráde! Zavolej je." Guliver nepotřeboval dlouhého nabádání. Nad Pacifikem se rozlehlo zařvání jako několika lvů a býků. Znovu a znovu Guliver dával hlas, hluboký, plný, mocný. Jeho boky se chvěly námahou, červená morda dokořán a palice zdvižená k nebi.

Výborně! Ty kluku! sípal jsem. Výborně!" a pak se něco stalo na palubě lodi. Nějaké postavy se začly shromažďovat na straně paluby, mával jsem kabátem, vyskakoval a najednou nás spatřili. No - spal jsem čtyřiadvacet hodin, a když jsem se probudil, Guliver seděl u mého lůžka. A když viděl, že jsem vzhůru, zdvihl obrovský přední běh a položil mi ho na rameno. No tak jsem se zeptal pana Dyera,jestli si toho psa vzal domů.

"No jistěže! odpověděl pan Dyer a nacpával si fajfku na znamení, že už dál nechce vyprávět. Chtěl jsem se ho ještě zeptat, zdali Gulivera ještě má. No ale pak jsem si řek', že člověk nemá klást takové otázky, které můžou lidem připomenout smutné doby.

A začali jsme si povídat o počasí.