Listopad

Měsíc padajícího listí.

Listopad 1989. Sedmnáctého dne toho měsíce bylo počasí stejné jako dnes 17.listopadu 2005. Mrazivě podzimní.

Studentská demonstrace začala na Albertově prohlášeními,která povětšinou hovořila řečí jasnou a patinovanou klasickými pravdami. Protože ty fragmenty starověkých ctností a ideálů o svobodě, demokracii, pravdě a dobru se v akademické půdě drží přes všechny časy. Pánové Platon, Sokrates a jim podobní procházejí aulami z mramoru a poctivého kamene, i těmi reálně socialistickými. Podle poměrů jsou bud vysocháni na podstavcích, aby bylo o co típat předzkoužkové cigarety nebo jen nevrle vzpomenuti ve skriptech. Ale ať tak či tak,určitě se tam tihle duchovní otcové naší civilizace po nocích promenují a vedou spolu hovory.

Do studentů je pak vždycky něco z jejich odkazu vtištěno. Na Albertově proto jejich řeč byla : „Ano,ano – ne,ne“.

Poté, co studenti řekli, co chtějí a co už vážně nechtějí, se protestně šlo městem. Šlo se po česku. Směr se držel citem pro uměřenost a srandu. Strach se držel staženými zadky, vztekem a nadějí. Zima byla vlezlá, ale lezení do vyšehradského kopce a skoro červená světýlka lamp a svíčiček ji trochu zaháněly.

To, že na konci toho vznešeného tažení městem, bude následovat zlá řežba, bylo celkem jasné. Spoustě lidem to bylo jasné. A ne, že ne. Pro jednou toho bylo totiž i na nás dost. Bylo toho dost všemi těmi posranými léty a zrychlenými událostmi roku posledního. Otrávenost, zlost, hanba a naděje držely demonstranty na nohou a v tempu. Přišla chvíle pro odvahu. A odvaha přišla.

Řežba se dostavila zároveň s ní. S odvahou tentokrát nezdrhat do postraních uliček. Mazaní mizerové, co stali za kordonem chlapců v uniformách pak odvaze nedovolili než zůstat na pár stech metrech ulice symbolicky národní. Mrazivý strach z ozbrojenců, kterým se začal sytit už tak mrazivý vzduch, neubírá odvaze nic. Brečet, protože vás zbili v unfair bitce, není ostuda.

Studentská demonstrace 17. listopadu 1989 byla poctivá úmysly drtivé většiny jdoucích. Ta cesta podzimní Prahou byla vznešená jako souboj zamilovaného naivního mladíka ušlechtilých zásad a nejisté ruky se žoldákem bez srdce o ctnost a lásku nastrčené ženy. Krásné a falešné děvky. A stejně beznadějná ve snaze dojít k pravdě a lásce.

Pravda a láska nezvítězila, ale tehdy šla z Albertova na Národní třídu se bít a nechat se bít.

Tak na tu demonstraci lepšího a nejlepšího v nás buďme pyšní. Nenechejme si vzít hrdost na chvíle, které z usídlenců na určitém území od věků tvoří národ. Protože sedmnáctými listopady získáváme. Sílíme. Nacházíme se a potvrzujeme se.

K hrdosti na sebe samotné je třeba také odvahy.

Mějme ji.