Rasisti

To jsou. Francouzi, co se narodili v Evropě rodičům, co se také narodili v Evropě. Rodičům narozeným tamtéž. Ve Francii konkrétně ponejvíce. Francouzi, kteří, když chtějí být snědí, tak se musí opálit. Tihle Francouzi jsou neoddiskutovatelně rasisti měřeno reakcí jejich politické reprezentace na útoky lumpácké chátry na jejich majetky, zdraví a životy. Chátra pochází drtivou většinou ze severní Afriky a opálená je i bez UV záření. Korektně se řádící chátře říká přistěhovalci.

Přistěhovalci násilně devastují Francii a pomáhá jim v tom paradoxně rasizmus. Bezpečnostní aparát k nim totiž nepřistupuje jako ke standardním občanům. Jako k Francouzům. Jsou to přistěhovalci a tak je policie nucena chovat se jako cirkusáci. Jako krotitelé jiného živočišného druhu. Zasahující policisté v podstatě jen usměrňují a snaží se udržet přistěhovalce v již zdevastovaném území. Drží se na distanc. Na délku biče. Aby se nedráždili. Tu jinou mentalitu. I přes postup karikující přiměřenou policejní akci čelí policejní prezident kritice z řad levicových politiků. Že by policisté měli být ještě přikrčenější. Bah.

Být na místě přistěhovalců Francouzi, mohli by policisté zpátky na služebny. Neboť i když mají obyvatelé země Velké francouzské revoluce v pouličnímu rebelování slušnou tradici, takhle by si určitě nezařádili. Stačilo by daleko, nesrovnatelně méně rabiátství a nezákonností, aby namísto policie, nastoupila armáda a dilema policejního prezidenta by vyřešilo stanné právo.

Ovšem Přistěhovalci zapalující automobily a domy nejsou Francouzi. Vlastně jsou, ale jen někteří a jen papírově. Francie jim není vlastí. Jenom se tam hodlají mít lépe než ve své skutečné otčině. A i se lépe mají. Ovšem chtějí se mít tak jako Francouzi a když jim to není předloženo, projeví se po své přirozenosti. Kousnou do ruky, která je živí.

A francouzský rasizmus jim to dovolí. Když dojde na excesy, automaticky nastoupí dvojí metr. V tomto případě shovívavější přístup vyspělejšího k méně vyspělému. Učebnicový přiklad rasizmu, který se do učebnic nedostane. I když v činech dokazuje, že přes všechny kecy o soužití, obohacování a rovnosti Francouzi přistěhovalce za sobě rovné nepovažují.

A ani ostatní Evropané svoje přistěhovalce za sobě rovné nepovažují. Jenom se o to více či méně upřímně snaží. Ale je to asi jako když se chová pitbul jako domácí psí mazlíček a užitečný strážce. Pán sebevědomě laská mordu se zabijáckými zuby a váli pejska po zemi. A pes se pomazlit i nechá. Vrtí ocasem a spí s pánem v posteli. Hlídá dům. Ale někde hlouběji uvnitř oba vědí to, co vědět odmítají. Že pes je pitbul. Geneticky predestinován k boji až na smrt. Ne k mazlení na kanapi a strážení. Vědí a přesto falešně hrají, že všechno je jen otázka dobré vůle. Že lze ošidit přírodu.

Já myslím, že přírodu, vývojové odlišnosti a genetickou paměť obelhat nelze. Vylhat se sami ze sebe pro podsouvanou morálku lze. Lze si nechat naoktrojovat nerozdílnost všech lidí pro bezkonfliktní bytí v současném multikulturně koncipovaném světě, který byl ještě nedávno monokulturní. Lhát sami sobě umíme dobře. My zejména. A děláme to. Z pohodlnosti a pro pocit patřičnosti. My Evropané.

I Přistěhovalci si možná trochu lžou. Alespoň dokud v cizí (naší) zemi nezaženou nejhrubší hlad po lepším. Pak se pravdivě upomenou,kým jsou a … jsme v listopadové Paříži, Dijonu, Rouenu roku 2005.

A v letech budoucích budeme ještě v horším srabu. Pokud se nezačneme také upamatovávat. Na to,kým jsme.

Pro začátek alespoň verbálně. Slovem.

Asi takto:

PŘISTĚHOVALCI, TADY JE NÁŠ DOMOV.
VÁŠ NIKOLIV. ŽÁDÁME VÁS: ODEJDĚTE.
IHNED. DĚKUJEME.