Dvě stovky policistů dohlížely na sedmdesát demonstrantů

V Praze před německým velvyslanectvím dnes proběhla ohlášená demonstrace na podporu Ernesta Zündela. Pan Zündel čeká v německém vězení na soud, je obviněn z vážného zločinu závadného myšlení (thoughtcrime). Demonstrace se zůčastnilo padesát až osmdesát odvážných, o kterých se všechna česká média jednoznačně vyjádřila jako o neonacistech.

Současně se coby kamenem dohodil konala kontra-demonstrace asi stovky individuií označených médií jako odpůrci neonacistů. Tuto druhou demonstraci prý pořádalo sdružení Tolerance a Občanská společnost proti zpochybňování genocidy a popírání holokaustu. Z novin se dále dozvídáme, že proti demonstraci neonacistů rovněž protestovala (cituji z RP) „… Federace židovských obcí, Česká rada pro oběti proti nacismu, Sdružení osvobozených politických vězňů a pozůstalých a i některé osoby veřejného života - například senátor Jaromír Štětina“.

Jsem momentálně v Praze. Původně jsem se chystal na demonstraci také vyrazit. Nakonec jsem nešel. Dostal jsem strach. Strach z televizních kamer a z kamer policistů (v uniformách i v civilu). Strach z toho, že mě někdo může zařadit (a zcela jistě zařadí) do Národního odporu (pro cizozemce: Národní odpor je neofašistické sdružení), která údajně demonstraci na podporu Zündela pořádala. Strach z jednoduchého černobílého vidění, tak dokonale a beze zbytku předvedeného doslova všemi českými médií – od televize (a všech programů) počínaje až po noviny a oficiální tiskové zprávy konče. Takže jsme nakonec místo demonstrace vyrazili se známou do centra Prahy na nákupy.

Nikdo, opakuji nikdo v českých masmédiích ani na okamžik nepředložil konzumentům zpráv jakýkoliv náznak možnosti, že ti protestující možná nebyli všichni neonacisté. Žádná média neoznačila pana Zündela za revizionistu. Pro ně to je popírač holocasutu. A ti, kteří demonstrovali za porušování jeho lidských práv, byli označkováni za neonacisty. Jednoduše a prostě. Žádné pochybnosti.

Česká televize v hlavních večerních zprávách přinesla z demonstrace reportáž. Nejprve dal reportér slovo mluvčím „odpůrců neonacistů,“ který zopakoval tvrzení o tom, že všichni slušní lidé by měli zabránit neonacistům vyjádřit podporu Zündelovi, který je pochopitelně vinen (ačkoliv jej dosud žádný soud nedokázal usvědčit) ze šíření antisemitismu a popírání (už nikoliv zpochybňování ale rovnou popírání) holocaustu. Následoval záběr na dva mladíky s maskami přes ústa (mělo zřejmě jít o skiny), pak střih – historické černobílé záběry - pohled do masového hrobu plného vychrtlých mrtvol, detail ruky s vytetovaným koncentračním číslem, pohled na řadu vězňů v pruhovaných mundurech, pak opět návrat k demonstraci, reportér se pokouší ptát holohlavého mladíka „proč jste přišli?“ a on odpovídá „nechci se s vámi bavit“, přičemž odvrací tvář od kamery. Reportér se nepokusil promluvit s oficiálním mluvčím ani s žádným řečníkem demonstrace na podporu Ernesta Zündela. Proč? Čeho se bál?

Tak nějak mi docházejí argumenty a chuť bojovat. Ta manipulace s fakty je děsivá, způsob, jakým se prezentují polopravdy a mírné lží, dokonalý. A hlavně je děsivá ta jednolitost a stejnost, jakým jsou fakta prezentována. Tak, jako o Zündelovi psala kanadská media, tak o něm píšou i česká. Jako kdyby ty texty vyšly od stejného stolu.

Když jsme se odpoledne vraceli vozem z nákupu domů, objevilo se za námi policejní auto se zapnutým majáčkem. Předjelo nás, na střeše mezi majáčky se rozsvítil červený nápis STOP. Zajeli jsme ke krajnici, policisté zastavili za námi. Ačkoliv jsme na demonstraci nebyli, přesto jsme oba – moje známá i já – pocítili nejasný záblesk nejistoty. Pocit, že… že jsme se také provinili zločinem závadného myšlení, stejně jako pan Zündel, …že policie to ví, …že se nějak dozvěděla, co si myslíme, …že nás v zápětí obviní z podpory nacismu a zavřou. Podotýkám, že moje známá je právnička. Přesto i ona propadla na okamžik panice.

Byli slušní. Celkem. Všimli si, tvrdili nám, když tak jeli za námi, že na SPZ auta je prošlá doba pro servisní prohlídku vozu. Tak nás zastavili. A mohou nám odebrat značku, auto odstavit a nechat odtáhnout, řekli nám. Ale že jsme to my, tak nám to neudělají. Pro tentokrát. Pouze nám dají pokutu. A jen poloviční. Tisíc korun. Zkrátka dobráci.

Ta informace o poslední prohlídce je na červeném kolečku o průměru asi dvou a půl centimetrů. Přičemž rok a měsíc poslední prohlídky je označen dírkou o průměru dvou milimetrů. Roky jsou těsně u sebe jako číslice na náramkových hodinkách. A ještě vytištěny černě na červeném podkladě. Vůz mé známé je čtyři roky starý renault a má najeto necelých 25 tisíc kilometrů. Vypadá velmi zachovale. Přes to všechno jej policie zastavila, neboť, jak tvrdí, svým ostřížím zrakem zjistila přestupek a po zásluze jej ohodnotila. Náhoda? Ano, samozřejmě, že náhoda. Ale podivný pocit nejistoty zůstal. Máme strach. Všichni, kteří nějak vybočují z řady. A o to jde. Daří se jim to. Vyhrávají. My prohráváme. Dále už nemám co říct.