Aura reality show

Před časem jsem tady psala o televizní reality show VyVolení. Mohutně se mi tehdy nelíbila, a to ještě ani nezačala. Pak začala a já jsem ji přísně sledovala, abych se utvrdila v tom, že jsem to napsala správně. Že je to oblbující podívaná manipulující jak s aktéry tak s diváky způsobem nebezpečně efektivním. A taky že je. Den co den se o tom přesvědčuji. Minulý týden nám na nefungoval signál televizní stanice Prima, která show VyVolení páchá. Zrovna když si Vyvolený Vladko ostříhal po hádce s Vyvoleným Michalem vlasy a bylo chvějivé nejasno, jak na jeho vyholenou hlavu bude reagovat jeho přítel. Když konečně přijel chlapík přes příjem televizního signálu a několika znalými chmaty a hmaty přiměl anténu k poctivé práci, ťukla jsem na Primácký čudlík televizního ovladače tak dychtivě, že jsem si ulomila nehet. Chyběli mi. VyVolení a ta ohlupující a nebezpečně atraktivní manipulace. Nějak se tahle reality show televizi Prima prostě povedla.

Na televizi Nova jdou hned dvě reality show. Big Brother a Výměna manželek. Big Brother se, na rozdíl od VyVolených, nepovedl ani trochu a potácí se do zaslouženého suterénu sledovanosti.

Druhá reality show se vysílá jednou týdně a divák může zhruba hodinu a půl sledovat, jak si dvě rodiny vymění manželku-matku. Deset dní je manželka-matka v té druhé rodině a funguje tam jako matka a hospodyně. Jako manželka nefunguje, protože se drží jen stolu a zdržuje se lože. V časovém sestřihu cizí manželka-matka nejdřív zjistí, jak velký bordel nebo naopak jak úchylný superpořádek má autentická manželka-matka a jak moc divné jsou její děti. Zjištěné převede v pokus zavést pořádky jí bližší. Postupuje při tom pouze stínově, neboť návrat originální manželky-matky je věc jistá a prakticky okamžitá. Nastane po deseti dnech a manželky-matky při návratu ke svým vyvádějí, jako kdyby byly pryč rok. Velké finále se děje, když se manželské páry sejdou u jednoho stolu a všichni si navzájem vynadají. Viděla sem kousek druhé Výměny a velkou část té zatím poslední.

Rodina s dočasně amputovanou družkou-matkou ( manželka-matka žila ve společné domácnosti s druhem ) z Prahy vlastnila psa. Fenku Labradorského retrívra jménem Aura. Družka-matka a její partner jí vyhradili v pražském bytě jediné místo k žití. Klec ne dost velkou na to, aby se v ní pes mohl postavit a otočit se vztyčenou hlavou. V kleci byla miska s vodou a nic. Důvodem k tomuto opatření bylo to, aby Aura nepoškrábala plovoucí podlahy a neztrácela po bytě chlupy. Vyměněná manželka-matka z Děčína nad dojemně pokornou fenkou plakala a prosila druha pražské manželky-matky o trochu psí volnosti. O půlhodinku alespoň. Nevyprosila ani chvilku.

Nikdy sem nic podobného neviděla, neslyšela sem o něčem podobném a nevzpomínám si, že bych o něčem takovém četla. Nevěřila bych proto,že je něco takového možné. Pořídit si velkého psa a zavřít ho v bytě do malé klece. Aby tak v bytě byl a zároveň nebyl. A nechápat. Protože ti Pražáci to skutečně nechápali. Klidně se přihlásili do reality show a ve finální Velké hádce pravila družka-matka, že klecový chov labradora jim doporučil chovatel a ona sice psy miluje, ale všechno má svoje hranice.

Pravda pravdoucí. Hranice lásky paní Martiny Melhem, družky-matky, k fence Auře sahá od jednoho rohu klece ke druhému rohu klece. Hranice její nechápající surovosti těžko určit. Hranice reality show se mi posunula k lepšímu osudu pro Auru. Protože hranice lásky paní Melhem diváky reality show šokovala natolik, že jich už více než devadesát tisíc podepsalo petici, ve které žádají, aby byla Aura paní Melhem odebrána.

Hranice je hranice, paní Melhem.

A i ohlupující a manipulující reality show má svou hranici užitečnosti. Takovou docela malou auru lásky.

Pro Auru.