Filipovi

Od první chvilky jsi byl nebojácné kotě. Přinesli jsme si tě před čtyřmi lety jako šestitýdenní mrně z farmy. Byl jsi nezávislý a rváč, který si v průběhu příštích let zajistil právo na vlastní teritorium v okolí našeho domu. Často se to neobešlo bez pranice, někdy ses vracel zakrvácený a pokousaný, ale vždy znovu jsi vyrážel večer do tmy hájit své území a svá kocouří práva. Brzy ses naučil opatrnosti, před cizími lidmi jsi utíkal, přes silnici jsi chodil jen když ses rozhodl potrestat souseda vykonáním potřeby na jeho pozemku.

Postupem doby sis uvykl trávit hodiny schovaný před naším domem v křoví, pozorující ruch kolem, sám přitom nepozorován.

K nám lidem, kteří s tebou žili v domě, jsi zvolil malinko přezíravý odstup. Často ses tvářil, že ani neexistujeme. Jen když šlo o jídlo, dokázal jsi přijít, prohnout hřbet a otřít se nám o nohavice. Já vím, že jsi jenom předstíral, že ti na nás nezáleží. Nechtěl ses vnucovat, psí oddanost ti byla vždy protivná.

Když jsem odněkud přijel po delší době (řádově týdny), nikdy jsi mě nevítal s nadšením, jako naši psi. Naopak, tvářil ses, že mě ani nevidíš a že projevy radosti našich psů pohrdáš. "Jak můžeš, pane, snést to patolízalství?", říkali tvoje zelené oči. Až večer, když jsem si šel lehnout, jsi pak vyskočil ke mně na postel. Měli jsme už zavedený rituál. Musel jsem ležet naznak, natáhnout pravou ruku, ty jsi mě obešel kolem hlavy, pak jsi dlouho přešlapoval po dece, asi jako když lidé šlapou zelí. Nakonec ses stulil ke mně, hlavičku položenou na mé ruce a zblízka jsi mě pozoroval. Tichounce, úplně tichounce jsi při tom předl. Někdy, když jsi mi zvlášť chtěl vyjádřit náklonnost, jsi vstal a olízl mi oční víčko.

Neznám lepší uspávací prostředek, než mít to hřející hebounké a předoucí klubíčko přitulené ke mně. Nikdy jsi nezůstal dlouho, ale kdy jsi odešel, to jsem nikdy nevěděl, protože jsem už většinou spal. Ovšem takovými projevy vlastní náklonnosti jsi ale šetřil jako šafránem. Měla to pro mě být odměna. Rozuměl jsem ti.

Asi po roce si doktorka při pravidelné kontrole poprvé všimla, že něco není s tvým zdravím v pořádku. Srdíčko ti bilo nezvykle pomalu. Testy ani rentgen nic neodhalily, ale tvé chování se zvolna začalo měnit. Méně sis hrál, většinu dne jsi prospal. Stále jsi ale chodil večer ven a občas ses dokázal ještě i servat.

Další dva roky přešly klidně. Letos v dubnu jsi najednou dostal horečky, přestávalo ti chutnat jíst, hubnul jsi. Krevní testy ukázaly na pravděpodobnou nákazu virem FIV - Feline Immunodeficiency Virus. Je to pro kočky smrtelná nemoc, často se přirovnává k AIDS u lidí. Lék na to neexistuje, ale kočky někdy přežívají i několik let s tímto virem v krvi. Nasadili jsme antibiotika. Trošku se to zlepšilo, ale ne příliš. Odmítal jsi potravu, museli jsem tě krmit násilím injekční stříkačkou přímo do tlamičky.

Počátkem května vyjádřila doktorka podezření na další kočičí nemoc FIP Feline Infectious Peritonitis, snad ještě horší než FIV. Kočky někdy tyto dvě nemoci mají současně, přirozená imunita jejich organismu je totiž oslabena FIV, takže coronavirus, který způsobuje FIP, má otevřenou bránu do organismu. Kočky postižené FIP v ojedinělých případech přežívají, ale většinou je délka jejich života otázkou týdnů. Kočky postižené oběma nemocemi nemají šanci na přežití.

Znali jsme vážnost situace, ale ještě jsme to nevzdávali. Vždyť spolehlivý test na FIP neexistuje, doktorka se třeba mohla mýlit. Nasadili jsme kortikoidy, několikrát týdně jsme s tebou chodili na odsávání vody, která se ti neustále tvořila v bříšku. Horečky zmizely, dokonce se ti vrátila chuť k jídlu. Přestože jsi jedl dobře, byl jsi ale stále hubenější. Slabý, bez nálady, neschopný vyskočit ani na židli, trpěl jsi průjmy.

Nakonec jsme se rozhodli zkrátit tvé utrpení a nechat tě uspat. Dnes ráno jsme se s tebou rozloučili. Naposledy jsem ti otevřel tvou oblíbenou konzervu. Pak jsme se s tebou pomazlili. Ani tentokrát jsi nechtěl setrvat ani chvíli v náruči, hrdý a nezávislý jako vždy. Ochotně a důvěřivě jsi vlezl do přepravky, už sis za poslední týdny zvyknul, že po návštěvě doktora a odsátí vody v bříšku se cítíš lépe. Přesto, na poslední chvíli jsi zaváhal. Věděl jsi, pochopil jsi, že tentokrát je to naposled?

Zůstala po tobě miska s nedojedenou snídaní, tvoje oblíbené místo na okénku ve sklepě, odkud jsi dokázal hodiny pozorovat svět venku, nese stopy tvých drápků. Ještě pořád to nemůžu pochopit. Čekám, že vyjdeš odněkud z křoví, nebo se najednou protáhneš pod brankou a usadíš se na terase, tvářicí se jako starosta, hrdě hledící na nás štěrbinkami panenek svých tajemných očí.

Nemá cenu, abychom na to mysleli. Někteří možná namítnou, že to byl jen kocour. To nebyl jen kocour, to byla náš Filip - jediný a neopakovatelný ve svém projevu, kocour, na jehož hrdou nezávislost jsme si zvykli, jako si on zvykl na nás. Naučili jsme se navzájem tolerovat. Povahou bojovník, vítěz mnoha bojů, až na ten poslední... Bude těžké na něj vůbec zapomenout.