Byli jsme v kanadské restauraci...

Po roce a půl jsem opět pocítl touhu vstoupit do kanadské restaurace. Rozumějte, já chodím tak jednou měsíčně, ale vždycky do "číny". Tentokrát jsem se rozhodl zase jednou překonat vrozený odpor vůči kanadské kuchyni a jejich stylu restaurací. A navíc jsem měl už několik dnů chuť na cajun chicken. A Honza (syn) se zítra vrací do Ottawy, domluvili jsme si tedy společnou večeři v Muddy Duck.

Honza rezervoval místo už v poledne. Říkal jsem, že to bude zbytečné, ale pry né. V šest jsem zjistil, že nenám vůbec, ale vůbec chuť jít. A ani hlad. Ale nedalo se nic dělat. Měli jsme rezervaci na sedmou. Byli jsme na místě v sedm deset. Restaurace poloprázdná. Marně jsme čekali u vchodu se stylizovaným krbem, ve kterém šlehaly elektrické plameny, aniž by hřál, vedle tabulky "please wait to be seated". Personál kolem nás chodil jako bychom byli vzduch. Konečně se odněkud přišourala ženská a vedla nás ke stolu. Mezi stoly se pohyboval šašek. Ne typ, o kterém se říká, že je šašek (třeba já), ale skutečný, cirkusový – s červeným bambulkovým nosem a v pruhovaných kalhotách na kšandách. „Rozveseloval“ hosty tím, že jim vyráběl z podlouhlých balonků věnečky a kladl jim je na hlavy. Skutečně se mu to dařilo. Mohl jsem se uplácat smíchy, jak funny to bylo. Having fun je stejně důležité jako se najíst.

Uvedli nás ke stolu. Bylo tam šero. Tak šero že jsem neviděl na jídelníček. Pochopitelně - cajun chicken neměli. Opět si nás nikdo nevšímal. "Pojďme odsud," říkám. "Ale prosím tě, co pořád chceš?", utrhla se manželka. "Vždyť si nás tu nikdo nevšímá. A nemají ani cajun chicken."

Seděli jsme ještě asi pět minut a když i rodinka viděla, že kromě šaška zřejmě nic jiného nebude, neochotně se zvedla. "Vím o jedné nové restauraci," říká Honza. "Je to na Port Credit." "Tak jdeme tam." Nasedli jsme do auta a jeli asi 5 km. Pořád jsem cítil, že vůbec nemám hlad ani chuť pokračovat. Museli byste znát atmosféru kanadských restaurací. Je v nich něco depresivně studeného, předstíraná bodrost a srdečnost, pseudo-intimimní prostředí, sterilní čistota, všechno mi tam připadá kašírované, umělé. Jsem fakt asi nějaký divný. A hlavně hlavně mi ale vadí to, že se nikde nesmí kouřit.

Druhá restaurace byla podstatně víc hogo-fogo než ta první. To se poznalo i podle natřeného teplovodního potrubí linoucího se pod stropem - architektonický záměr, který jako obvykle nevyšel. Lidi zde v této zemi mají pocit, že večeřet v temném hangáru nebo ve stylizované továrně je cool. A opět skoro tma. "Proč je tady krucipísek pořád tma?", vztekal jsem se. "Vždyť žádné intimno není třeba. Nikdo tu ani nesouloží, ani se nelíbá..." (Kanaďané jsou známí tím, že se na veřejnosti nikdy nelíbají, ani nemazlí.) "Že by nechtěli, abychom viděli, čím nás vlastně krmí?"

No, zkrátím to. Večeře trvala dvě hodiny, ačkoliv jsem si dal jen hamburger (ani tady neměli cajun chicken). Nudil jsem se při ni strašlivě. V nepřetržité hudbě řinoucí se z reproduktorů a v restauračním šumu jsem nerozuměl, co mi rodinka říká. V šeru jsem nedokázal přečíst jídelní lístek. Byl jsem naštvaný sám na sebe a protivný jako daňové přiznání, vím to. Po předložení účtu, který byl stejně mastný, jako žrádlo, co nám předložili, jsem se konečně vypotácel ven.

Teď jsou dvě hodiny po večeři a já mám pořád takový divně hutný pocit v žaludku. Ty houbičky, kterými byl hamburger obložen, nebyly ani košér, ani lehce stravitelné, jak vidno.

Nikdy neberte své partnery a partnerky do kanadské restaurace. Raději je vezměte na Jižní pól nebo chytat tygry do Indie.