Ideozločinec Germar Rudolf

Kauzu Ernsta Zündela nápadně připomíná příběh německého chemického inženýra Germara Rudolfa. Z Německa musel uprchnout, jeho majetek byl zkonfiskován, později prchnul i z Velké Británie. Německá ideopolicie po něm sahá i nyní v USA. Důvod?

Germar Rudolf žil až do roku 1991 klidný a tuctový život. Vystudoval chemického inženýra, úspěšně pokračoval v doktorandském studiu. Absolvoval vojenskou základní službu a poté nastoupil do uznávaného chemického Max-Planckova Institutu.

Již v roce 1989 však Rudolf učinil osudovou chybu v životě. Náhodou se seznámil s tzv. Leuchterovou zprávou, zpracovanou pro účely tzv. druhého velkého Zündelova holocaustového procesu americkým inženýrem a konstruktérem popravčích plynových komor Fredem Leuchterem. V této zprávě (později odhalený) ideozločinec Leuchter tvrdil, že to, co viděl v Osvětimi a Majdanku, nemohlo být používáno jako plynové komory. Po Leuchterově zprávě také ideozločinec Zündel vyhrál svůj druhý velký holocaustový proces v Kanadě.

Vzhledem k tomu, že Leuchterova zpráva je opřena také o chemické důkazy a analýzy, dostal Rudolf nešťastný nápad. Jako inženýr chemie a zaměstnanec Max-Planckova Institutu se rozhodl Leuchterovy závěry ověřit, čímž nevědomky spáchal první zločin myšlení – nepokládal holocaust za nezpochybnitelný a posvátný.

V letech 1991 – 1992 zpracoval Rudolf svůj ideozločineckou doktorandskou práci - posudek, kde za pomoci chemických analýz vzorků odebraných z nezpochybnitelných a prokazatelných plynových komor v Osvětimi nenalezl na jejich zdech stopy jedovatého kyanidu, kterým byli židé prokazatelně a nezpochybnitelně plynováni po milionech.

Rozšíření Rudolfovy zprávy v letech 1992-1993 vyvolalo velký zájem především odborné veřejnosti. Již od roku 1992 byl tedy Rudolf stíhán pro „podněcování k rasové nenávisti“ a obvinění se množila.

Strategie politicky korektních strážců památky holocaustu se v průběhu času měnila. Nejprve prohlásili Rudolfovu zprávu za blábol a výmysl, poté po opatrné reakci odborných kruhů pozměnili kurs a začali zpochybňovat, zda-li odebrané vzorky pocházejí skutečně z Osvětimi a nakonec zahájili vůči ideozločincovi Rudolfovi frontální útok.

Naivní Rudolf ještě stále nechápal situaci a předložil svou práci jako rigorosní svému vedoucímu práce Prof. H. G. von Schneringovi z Univerzity ve Stuttgartu. I ten prokázal naivitu, když ji z odborného hlediska označil za kvalitní a vhodnou k obhajobě. Rudolfova obhajoba byla naštěstí Univerzitou zamítnuta pro „navádění k rasové nenávisti“, byl na hodinu vyhozen z Max-Planckova Institutu a jeho další zaměstnavatelé byli promptně německými médii označeni za „neonacistické organizace“, takže byl odtud také vyhozen.

To již Rudolf čelil řadě vyšetřování a domovním prohlídkám, které média okomentovala jako „šťáru v nacistickém hnízdě“. Někteří jeho příbuzní se od něj pod tlakem médií, především televize ARD, distancovali. Neunesli otázky jako „Jste také nacisti jako Váš příbuzný?“ a vysílání v televizi s titulkem „rodinní příslušníci nacisty“.

Rudolf byl přitom vždy podle přátel spíše tichý, nekonfliktní mladík a místo angažmá v jakýchsi „podzemních nacistických hnutích“ se angažoval v hnutích katolické mládeže. Členem spolku katolické mládeže byl od svých studentských let až do roku 1994, kdy byl vyloučen se zdůvodněním, že „holocaust je součástí německé ústavy a tu tak bratr Germar popírá“.

Rudolf bydlel v nájemním bytě, televize se tedy přišla zeptat vlastníků domu, zda-li mají v úmyslu dále ubytovávat ve svém domě známého ideozločince a „neonacistu“. Samozřejmě neměli. Podobně byl Rudolf jako nebezpečný ideozločinec vyhozen z dalších nájemních bytů v době, kdy byla jeho žena v pokročilém stadiu těhotenství. Rudolfa opustila žena, se kterou měl dvě malé děti. Nesnesla probíhající štvanici. Rudolfovi také soudy zabavily majetek

V roce 1996 prchá Rudolf před dalšími soudy do Anglie. Je proti němu vedeno několik trestních řízení a je již odsouzen prvním soudem ke 14 měsícům vězení. Soud s Rudolfem probíhal velice zajímavě. Státní zástupce ihned zamítl jakékoli pokusy prokazovat vědeckou správnost Rudolfova posudku s tím, že holocaust nemůže být předmětem přezkoumávání. Rudolf byl tedy odsouzen za to, že učinil zakázané a protizákonné závěry. Obžaloba totiž nedokázala (či nechtěla?) sehnat soudního znalce z oboru chemie, který by vědecky a odborně vyvrátil Rudolfovy ideozločinecké teze. Velkou pozornost však soudy věnovaly příkazům zajistit Rudolfovu zprávu a zlikvidovat ji. Ano! Všechny ideozločinecké publikace musí zmizet ze světa, jsou nebezpečné.

V Anglii zakládá Rudolf vydavatelství Castle Hill Publishers a pokračuje v ideozločinu revisionismu. Nemá již co ztratit. Ale i tam si ho ideopolicie a bojovníci se zločinem myšlení najdou. V letech 1999 – 2000 na něj média uspořádala úspěšný hon. Byly zveřejněny jeho fotografie s titulkem „nebezpečný uprchlý nacista“, které vyvolávaly dojem, že jde o masového vraha.

Odchází tedy do USA a žádá o tam o politický azyl. Rudolfovu kauzu popisuje internetová stránka nesoucí jeho jméno – www.GermarRudolf.com (tuto stránku však nenavštěvujte, je zakázaná a nebezpečná). Roku 2004 zamítla americká Immigration & Naturalization Services (INS) Rudolfovi žádost o politický azyl, přestože je stíhán pro ideozločiny, které nejsou zatím v USA trestné. Ve svém rozhodnutí se INS opřela o to, že „Německo je demokracií, Rudolf byl obžalován podle německého práva“ a „vzhledem k nacistické minulosti Německa je oprávněno cenzurovat své občany, aby nacismus znovu nepovstal“.

Tedy pamatujte, cenzura je v zájmu Vašeho dobra, aby nepovstal ten zlý nacismus! Buďte za ni ještě rádi. Rudolf se proti verdiktu odvolal k americkému federálnímu soudu. Nejpravděpodobnějším je však šťastný a politicky korektní konec této pohádky o zlém ideozločinci. Rudolf bude zatčen, internován, vydán nejdříve do Británie, a ta se ho zbaví předáním německé ideopolicii. Cela vedle Zündela již čeká.